„Českého Vangelise“ Richarda Pachmana vážný úraz naučil „nebýt tak dokonalým“

Kniha Jak chutná bolest podrobně popisuje úraz, který se mu přihodil vypitím louhu. V srpnu 2000 se totiž u přátel na chalupě nešťastnou náhodou napil louhu s PH 14 z neoznačené lahve, kterou si jeho kamarád připravil na vyčištění rodinného hrobu.

Louh mu poleptal ústa, jazyk, žaludek byl částečně ochráněn přecházejícím jídlem. Nejvíce, s doživotními následky, byl postižen jícen. „Louh, kterého jsem se napil, onu osudnou PET láhev zcela rozpustil… ani nevím, jestli jím nakonec onen hrob byl vyčištěn.“

Po dalších velkých zdravotních komplikacích mu musel být popálený jícen transplantován. Lékaři použili část tlustého střeva a jícen znovu vytvořili. „Nic jiného mě nezměnilo více, než tento úraz. Celkem šest měsíců jsem nemohl přijímat potravu, šest měsíců jsem nemohl nic vypít. Mé tělo bylo na umělé výživě, popálený jícen hodně bolel, a to tak, že jsem na začátku bolestí nemohl ani ležet ani sedět a samozřejmě ani spát.“

Jak chutná život

Druhá kniha Jak chutná život vznikla téměř pět let po té první. Jejím napsáním se prý chtěl podívat na své křižovatky života ještě jednou, a to z nadhledu několika let po vážném úrazu. Nejvíce jej asi mrzí, že pro bulvár začal být zajímavý až poté, co vypil louh. „Když už se to ale mediálně roztočilo, začal jsem do světa hlásat větu: Nepřelévejte doma chemikálie do nepopsaných plastových láhví od nealkoholických nápojů!“

Tato trpká životní zkušenost ho opravdu změnila. Svůj život dělí na ten před a po úraze. Před byl prý úspěšným, nadějným „Českým Vangelisem“, který je trochu frajer a hodně perfekcionalista. Před každým vystoupením se prý vždy hodně stresoval.

„Úraz mě naučil těšit se na každé představení. A když se něco nepovede, tak se alespoň lidé zasmějí. Naučil jsem se nebýt tak dokonalý.“ Od úrazu ale uplynulo 11 let. Jaký je dnes?

Na to špatné se zapomíná

„Člověk je časem asi opravdu lajdák. Zapomíná na to, že mu kdysi bylo opravdu ouvej. Když se někdy začtu, zejména do své první knihy, tak si říkám, co bych tehdy dal za to, mít dnešní starosti.“ Na to špatné se naštěstí rychle zapomíná.

Obě své knihy také považuje za poúrazovou terapii. Třetí kniha Útes je historickým románem 16. století a s těmi předešlými nemá už pranic společného. Materiál sbíral asi rok a je výsledkem jeho současného zájmu o historii.