„Českého Vangelise“ Richarda Pachmana vážný úraz naučil „nebýt tak dokonalým“

4. květen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Richard Pachman

Hostem středečního (4. května) magazínu „Je jaká je“ byl po 11:05 hodině zpěvák, autor hudby a textů, malíř, herec nebo spisovatel Richard Pachman.

Jméno Richarda Pachmana je spojeno s neskutečným a všestranným uměleckým rozsahem. Každým rokem vydává jedno CD (letos to bude již 27. album). Maluje hlavně olejomalby, skládá relaxační a meditativní hudbu, napsal texty a hudbu k několika muzikálům. Své myšlenky a názory často probírá s publikem, a to v rámci pořadů "Setkání s Richardem Pachmanem", se kterým průběžně vystupuje v klubech, malých divadlech, esoterických centrech, literárních kavárnách a knihovnách po celé republice. Píše knihy. V našich médiích dostal přezdívku "Český Vangelis". „Nejvíce blízké mému srdci je ale skládání. Pokud musím odpovědět na otázku: >Kdo jsem?< tak odpovím: >Hlavně skladatel<.“

(Nejen) jeho tvůrčí období je rozděleno na dobu před a po úraze. Svůj životní zlom popsal ve dvou autobiografických knihách: „Jak chutná bolest“ a „Jak chutná život“. Je autorem i zcela nové publikace, která vyšla teprve včera, s názvem „Útes“. Popisuje romanticko-dramatickou životní pouť francouzského šlechtice Filipa de Navarre po Francii, Španělsku, Indii a Egyptě 16. století. Jde částečně o reálný příběh, částečně o fikci.

Kniha „Jak chutná bolest“ (vyšla v roce 2004) podrobně popisuje úraz, který se mu přihodil vypitím louhu. V srpnu 2000 se totiž u přátel na chalupě nešťastnou náhodou napil louhu s PH 14. Kamarád si připravil chemikálii, kterou chtěl použít na vyčištění rodinného hrobu, do neoznačené plastové lahve. R. Pachman měl žízeň. Objevil odloženou láhev, kterou mylně považoval za čistou vodu. Bohužel se z ní napil. Louh mu poleptal ústa, jazyk, žaludek byl částečně ochráněn přecházejícím jídlem. Nejvíce, s doživotními následky, byl postižen jícen. „Louh, kterého jsem se napil, onu osudnou PET láhev zcela rozpustil… ani nevím, jestli jím nakonec onen hrob byl vyčištěn.“ Po dalších velkých zdravotních komplikacích mu musel být popálený jícen transplantován. Lékaři použili část tlustého střeva a jícen znovu vytvořili. „Nic jiného mě nezměnilo více, než tento úraz. Celkem šest měsíců jsem nemohl přijímat potravu, šest měsíců jsem nemohl nic vypít. Mé tělo bylo na umělé výživě, popálený jícen hodně bolel, a to tak, že jsem na začátku bolestí nemohl ani ležet ani sedět a samozřejmě ani spát.“ Druhá kniha („Jak chutná život“) vznikla téměř pět let po té první. Jejím napsáním se prý chtěl podívat na své křižovatky života ještě jednou, a to z nadhledu několika let po vážném úrazu. Nejvíce jej asi mrzí, že pro bulvár začal být zajímavý až poté, co vypil louh. „Když už se to ale mediálně roztočilo, začal jsem do světa hlásat větu: >Nepřelévejte doma chemikálie do nepopsaných plastových láhví od nealkoholických nápojů!!!<“

Richard Pachman

Tato trpká životní zkušenost R. Pachmana opravdu změnila. Svůj život dělí na ten před a po úraze.Před“ byl prý úspěšným, nadějným „Českým Vangelisem“, který je trochu frajer a hodně perfekcionalista. Před každým vystoupením se prý vždy hodně stresoval. „Úraz mě naučil těšit se na každé představení a když se něco nepovede, tak se alespoň lidé zasmějí. Naučil jsem se nebýt tak dokonalý.“ Od úrazu ale uplynulo 11 let. Jaký je dnes? „Člověk je časem asi opravdu lajdák. Zapomíná na to, že mu kdysi bylo opravdu ouvej. Když se někdy začtu, zejména do své první knihy, tak si říkám, co bych tehdy dal za to, mít dnešní starosti.“ Na to špatné se naštěstí rychle zapomíná. Obě své knihy také považuje za poúrazovou terapii. Třetí kniha je historickým románem 16. století a s těmi předešlými nemá už pranic společného. Materiál sbíral asi rok a je výsledkem jeho současného zájmu o historii.

U R. Pachmana je zajímavý i přístup k malování, které bere jako úžasnou relaxaci. Stejnou myšlenku totiž často zpracovává jak výtvarně, tak i hudebně. Dokonce na motivy svých obrazů složil již nejednu hudbu. Věnuje se hlavně olejomalbě a ta, jak známo, vzniká vrstvením barev. Jeden obraz může vznikat i deset let. Podobně přistupuje i ke své hudbě a skládání. I ta vzniká delší čas. Když si dnes poslechne svá starší CD, tak konstatuje, že by je teď asi nahrál jinak. Dělat to ale nebude. „Ta deska vznikla z tehdejších neopakovatelných pocitů. Ty dnešní jsou už jiné.“

O filmové, muzikálové nebo duchovní hudbě (o muzikálu Babička, oratoriu Mistr Jan Hus) se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam rozhovoru s Martinou Kociánovou.
(Audio najdete na začátku tohoto článku.)

autor: lup
Spustit audio