CENA KARLA KYNCLA
Chtěl jsem dnes psát o Paulu Newmanovi, který před několika dny zemřel, a o svatém Františku z Assisi, který má zítra svátek. Ale ve svém Jak to vidí ze dne 3. října mi skvostně vypálil rybník biskup Václav Malý (o stejných tématech promluvil s tak poučeným vhledem, že k nim není co objevného dodat). A proto se budu věnovat jiné aktualitě. Souvisí s čerstvě ukončeným Mezinárodním festivalem rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, který se, jako obvykle, konal v Poděbradech, tentokrát ve dnech 30. září až 2. října 2008.
Když jsem, jako každý rok už dobrých 15 let, do Poděbrad
směřoval, musel jsem hned po vjezdu do města myslet na událost,
kterou bych zde, přiznávám, ještě před nedávnem neočekával. V
duchu jsem byl ve zdejší prodejně místních Skláren Bohemia, kam
jsem často rád chodíval, protože mám české sklo v úctě a rád se
jím doma obklopuji. Od pana ředitele, který byl coby kulturní
člověk nakloněn podpoře různých událostí od, namátkou, Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha po Prix Bohemia Radio, jsem pravda už dlouho slýchával stesky dvojího druhu. Že české sklo, opravdu ušlechtilé a s tradicí, samotní Češi čím dál tím méně kupují, protože nastala doba jiných, pohříchu vesměs
mnohem spotřebnějších předmětů, jimiž se doma obklopujeme, zatímco na cosi tak nepraktického jako je krásno už nezbývá prostor v našich duších ani peněženkách. A že v cizině, především v Americe, po nás žádájí stále větší a větší skleněné kyče, zatímco Asii zaplavují levné čínské kopie vyspělého evropského
sklářství. Daly se tudíž očekávat problémy (ale že věci dojdou
tak daleko, že náhle přijdou o práci stovky lidí, mě nenapadlo). A
musím se tu, ač jinak jsem ke světu penězoměnců velmi kritický,
laicky zastat bank, které, mám-li správné informace, sklárnám vlastně už dlouho výrazně půjčovaly a nyní, shodou okolností v době hrozící finanční krize, řekly: "Dost!" Selský rozum mi říká, že situaci nezvládlo vedení (jak se dnes rádo módně říká: management) skláren, když dopustilo, aby se podnik už dlouho
řítil do fatálních dluhů, nic zásadně neřešilo a nechalo situaci
padnout až ke dnu. Pomůže nyní zdejším lidem vládní podpora
regionu? A pokud ano, jak je asi bude těšit, když ze dne na den
opustí půvabnou tvůrčí činnost ve sklárnách a začnou třeba v
nedaleké japonsko-francouzské automobilce vykonávat den za dnem
rutinní, otupující mechanickou práci, jakou už kdysi dávno trefně
popsal Charlie Chaplin ve filmu "Moderní doba"?
S těmito myšlenkami jsem vjížděl do zámeckého areálu, o němž se
mimochodem málo ví, že zde v krátké době poválečného nadechnutí
mezi roky 1945 a 1948 byla internátní škola pro dvě sociálně velmi
odlišné skupiny chlapců. Jednak těch z bohatých rodin, kterým
mohli umožnit studium koncipované podle vzoru britských
soukromých škol s ubytováním. Ale zároveň talentovaným mladíkům,
kteří doma naopak neměli na růžích ustláno či třeba dokonce o
rodiče nedávno přišli, ale místní úřady uznaly jejich schopnosti
a doporučili je k získání potřebného státního stipendia. A tak se
stalo, že se v internátu na poděbradském zámku setkali vzorný
chlapeček Václav Havel a mladistvý rošťák Miloš Forman a
uzavřeli zde celoživotní přátelství. Že se zrovna nyní zhmotňuje
ve společné práci na scénáři k filmu o Mnichovské dohodě, z níž
ostatně skoro všechny další dějinné poryvy ve střední Evropě
vyrostly, mi připadá bezmála symbolické.
Ale konečně k věci.
Poprvé se letos v rámci Mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby
Prix Bohemia Radio udělovala Cena Karla Kyncla. Zprvu je třeba připomenout, komu (a hlavně snad čemu) se jejím prostřednictvím
vzdává hold. Nazval bych to jednoduše: věcné, ale zároveň lidsky
až emotivně zabarvené publicistice, rozhlasové novinařině na
pomezí mezi zpravodajstvím a fejetonem, která posluchače zároveň
i ponouká k dalšímu sebevzdělání. Stihl jsem ještě po roce 1989
poznat Karla Kyncla osobně, a to v citově vypjatých chvílích, kdy
se z britské emigrace vracel zpátky domů a znovuobjevoval krásy i
krutosti života v české kotlině. Ještě předtím jsem se mimochodem
seznámil s jeho až neskutečně krásnou ženou, a pak i s jejím
druhým manželem, báječným dokumetaristou (a člověkem) Maryškou,
který bohužel odešel z tohoto světa až příliš brzy. To vše
dohromady, včetně vzpomínek na 60. léta a dobu krátce po
okupaci, mi umožnilo lépe pochopit svět Karla Kyncla a
vychutnávat jeho rozhlasové postřehy a reportáže. Bouraly mnohé
rádoby neporušitelné zásady. Například že vstup mezi písničkami
má být jenom tak či onak dlouhý, dvě nebo tři minuty. Když v
Zápisníku zahraničních zpravodajů mluvil Kyncl třeba o Grahamu
Greenovi, mohlo to trvat, co já vím, minut klidně sedm (a člověk
zatajil dech a poslouchal, očarován myšlenkami i neobvyklou
Karlovou dikcí).
Je proto skvělé, že nová Cena nese právě jeho jméno. A je neméně
báječné, že jejím prvním držitelem je muž, kterého, kromě jiných,
nominoval i autor těchto řádek. Jan Petránek. když pro něj
použiji termín rozhlasová legenda, nebude dunět prázdnotou, ale
naopak zcela přesně popíše Honzův význam pro Československý a
poté Český rozhlas. Patřil zdánlivě k "osmašedesátníkům", jak se
říkává těm, kteří o sobě poprvé dali na rozhlasových vlnách vědět
během sweet sixties - Petránkova první delší mise ve funkci
zahraničníhio zpravodaje jej zavedla do Indie. Po srpnu 1968 byl
nadlouho odstaven, živil se tvrdě, ale zároveň nikdy ani na den
nepřestal sledovat, co se děje ve světě, co se doslova šustne v
každém z jeho nejvzdálenějších koutů, byť jeho spocializací se
stala především sovětská a ruská politika. Po roce 1989 se Honza
vrátil na scénu (a dodnes patří k nenahraditelným postavám
rozhlasového či případně televizního vysílání). Jakmile potřebují
komentátora, volají všichni Petránka, a ten, ať už je doma nebo
na chalupě, nikdy nezklame. Stačí s ním konzultovat následné
vysílání. Jan z rukávu sype, co událostem v Bělorusku říká nejen
Evropa a Amerika, ale moldavský rozhlas anebo tchajwanská
televize.... Skvěle se naučil pracovat s internetem, umí si na
něm najít nejrůznější analýzy, z nichž umně čerpá do vlastní
syntézy. A to vše nabízí svým silným až ryčným hlasem, se
zřetelným osobním zaujetím a půvabem.
O sobě mluvívá Jan Petránek jen málo. Že jako každý z nás má v
soukromí, v rodině, i svá trápení a že sám už ve svém věku není
vždy stoprocentně tělesně fit, odbývá mávnutím ruky či vtipem.
Ví, v čem je lék. Prostě denně brzy vstát ... a pracovat. A jakkoli
si cením jeho veřejné práce pro mikrofon i obrazovku, nejvíc mě
dojímá informace, kterou mi na něj prozradili jeho blízcí
kolegové z dávnějších dob. Prý měl i v časech, kdy nesměl působit
ve své profesi, tak nezničitelnou a samozřejmou potřebu
novinařiny a vlastního sebevyjádření, že denně (zřejmě ještě na
psacím stroji) doma připravoval a své ženě předkládal vlastní
samizdatový tisk. Jmenoval se prý "Noviny pro Ludmilu"... To mě
z řady příčin, přiznám se, dojímá.
Blahopřeji Ti, Jane Petránku, k Ceně Karla Kyncla. A ještě dlouho
se nám, prosím, zachovej.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka