Bývalá NDR očima současných německých literátů

13. leden 2012

Jedním z nejčastějších témat aktuální německé literatury je bývalá NDR. 21 let od znovusjednocení totiž dominuje v románové tvorbě také u autorů, kteří si bývalý režim pamatují pouze z dětských let.

Na vzdáleném švédském ostrově se rozehrává příběh čtyřicetileté ženy, která se narodila ještě v NDR a mladého muže, krajana, kterému bylo při pádu berlínské zdi pouhých pět let. Oba se snaží zapomenout na svůj východoněmecký, tedy tzv.„ossi" původ, právě ten je však dostihl i dvě desítky let po krachu režimu a dokonce v cizině. Téma, které zpracovala Antje Rávic Strubelová ve svém novém románu „Pád dní do noci". Do děje vstupuje i bývalý důstojník Stasi, který hlavní hrdinku Inéz konfrontuje s jejími hříchy z 80tých let.

Příběh o NDR a jejím dědictví na pozadí lidských osudů je typickým námětem současné německé literatury, ačkoli by zřejmě v první reakci málokdo řekl, že se k němu budou autoři vracet více než 20 let po znovusjednocení, a to nehledě na věkové kategorie. Téma totiž oslovuje vesměs všechny generace. Ty, kteří vyrůstali a žili za železnou oponou, nehledě na to, na které straně to bylo. I ty, kteří na NDR mají jen velmi matné vzpomínky. Ať už je to Strubelová - ročník 1974 či Andrea Hünnigerová, která přišla na svět o deset let později nebo naopak Eugen Ruge narozen v roce 1954 na Uralu, který získal Německou knižní cenu za rodinný román čtyř generací, v němž líčí utopii socializmu.

Fakt, že bývalá NDR i porevoluční vývoj inspirují současnou tvorbu, je ovšem zcela logické i nevyhnutelné. Jako iluzorní se totiž ukázaly představy z 90tých, že srůstání ekonomicky i literárně odlišného prostředí bude pouze otázkou času. Dnes je už jasné, že půjde o dlouhý proces generací.V 90tých letech sahali po tématu NDR spíše dříve narození autoři, jako Monika Maronová, Wolfgang Hilbig nebo Ingo Schulze. Záhy k nim přibyly mladší ročníky, jako Julia Schochová, Annett Gröschnerová, Jochen Schmidt či už zmíněná Antje Rávic Strubelová.Mnozí se v tvorbě i vypsali ze ztráty východoněmeckého dětského ráje a hledání identity zejména jejich rodičů, což si často vysloužilo nálepku „ostalgie". Jen málokdo si ovšem doopravdy přál vrátit totalitární stát a potěmkinovské hospodářství. Většina východních Němců dodnes trpí znehodnocováním individuálních životních zkušeností. Když se v roce 2008 objevila senzace v podobě bestselleru Uweho Tellkampa „Věž", téma NDR zpracovávané z různých úhlů pevně zakotvilo v německé literatuře. V centru dějové linie jsou především mezigenerační vztahy, naivní naděje na reformovatelnost komunizmu a zejména perspektivy nejmladší generace. Její reprezentantkou je Andrea Hanna Hünnigerová a její román „Ráj. Mé mládí po zdi". Psát o NDR pro ní bylo dle jejich vlastních slov něco jako práce na černé díře. Dobu po znovusjednocení si spojuje se smutkem a mlčením a vzpomínkou na vesnickou školu, kde se až do roku 2003 o bývalém režimu vůbec nemluvilo. A kde si děti s podobným osudem dodnes říkají, že ani nevědí, z jaké země pocházejí jejich rodiče.

autor: zis
Spustit audio