Byla železná opona skutečně nebezpečná jen pro ty, kteří ji chtěli překonat?

Železná opona, název pro neprodyšné opevnění na hranicích s tehdejší Německou spolkovou republikou a Rakouskem. V rámci jejího budování byly vysídleny všechny obce v zakázaném hraničním pásmu, které čítalo několik kilometrů. Odejít musely také tzv. státně nespolehlivé osoby. Elektřina v ostnatých drátech, minová pole, několikakilometrový pruh zorané země – to aby bylo vidět případné stopy lidí – speciální hlídací věže. To byl kolorit několika desetiletí. A nezapomeňme také na ostrahu, kterou vykonávali příslušníci Pohraniční stráže a jejich pomocníci, nebo udavači.

Literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režie pořadu Michal Bureš. Pořad připravila a moderovala Ivana Denčevová.

Jistým paradoxem je, že Československo patřilo mezi zakládající členy Organizace spojených národů, a právě ta přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv, ve které je uvedeno, že „každý má právo na svobodu pohybu a volbu bydliště uvnitř určitého státu a také že každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní“. Nic překvapivého, že s dodržováním zákonů a mezinárodních smluv si komunistické Československo žádné velké starosti nedělalo, a tak i tento dokument se stal jistým „cárem papíru“.

Součet obětí železné opony jde do vysokých čísel: zabito či zastřeleno bylo 350 lidí, téměř 100 civilistů přišlo o život vlivem činnosti vojáků, z řad Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti 236 lidí spáchalo sebevraždu, 165 zahynulo při dopravních nehodách, deset mrtvých pak bylo v přímém střetu s tzv. narušiteli hranic. A vinou příslušníků SNB zemřelo 86 lidí, z toho 30 dětí a mladistvých.

rekonstrukce podoby železné opony na Šumavě|foto: Jan Rosenauer

V archívech ale nalézáme také příběhy či vzpomínky těch, kteří se do problémů souvisejících s železnou oponou dostali zcela nevinně. A někteří za to zaplatili i svým životem. A to je popření dalšího z mýtů, že „železná opona byla nebezpečná jen pro ty, kteří ji chtěli překonat“.