„Byla to větší ztráta než 20 zakázaných let zpívání.“ Otevřený rozhovor s Martou Kubišovou

Marta Kubišová na židli
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marta Kubišová na židli

O tom, jak přišla o muže svého života. I o tom, proč ji otec vydědil. Poslechněte si ze záznamu rozhovor protkaný písněmi.

Své nové CD, jak zpěvačka tvrdí na rozloučenou, nazvala příznačně Soul. Duše. V letošním roce oslaví 75. narozeniny a spolu s nimi se chce rozloučit i se svou profesionální dráhou, která byla stejně dramatická jako život sám. V Nočním Mikrofóru se na něj ptala Zuzana Maléřové.

Nazvala jsem vás „kalamitním typem“, souhlasíte s tím? Vy jste jím byla už před samým narozením.

„Naprosto souhlasím. Ano, moji maminku, která mne právě čekala, zachránil náhodný kolemjdoucí, když ji vytáhl z mrazivé vody. Nevím, kdo to byl. Znám to jen z vyprávění babičky. Už se nedozvím, kdo nás zachránil. Ale stáli při mě všichni svatí už tehdy. Ano, jsem kalamitní typ. Ale zároveň jsem se narodila jako nedělňátko, v předvečer Dušiček, kdy za námi všichni svatí přicházejí, aby nad námi drželi ochrannou ruku.“

Předurčil už tento okamžik nějak složitý vztah vašich rodičů?

„Určitě ano, když maminka do té vody vstoupila dobrovolně. My jsme jako malí měli s bratrem hezké dětství. Ale už jako děti jsme viděli, že se mezi rodiči něco děje, že je průšvih. Také jsme naprosto přesně věděli, kdo je v právu. Ale za každou cenu jsme si přáli, aby se rodiče nerozvedli. Při jednom z výletů v Mladé Boleslavi jsem si klekla v kostele a prosila: Pane Bože, nějak mi pomoz, ať se mí rodiče nikdy nerozvedou!“ Přála jsem si to i jako velká holka, ačkoli jsem viděla, že se jim život spolu příliš nevede.“

„Maminka třikrát požádala o rozvod, a pokaždé si to nechala vymluvit. Otec pro ni vždycky přijel k jejím rodičům, klekl si, odprosil ji a nakonec přivezl zase zpět domů. O to větší šok byl, když mamince přišla bez jakéhokoliv varování obsílka od soudu, že se má dostavit k rozvodovému řízení. Byla to rána k neunesení. Nikdy se úplně nezahojila. Bylo mi 19 a všechno jsem s maminkou prožívala. Vztah s tátou jsme si nezachovali. Dokonce mne vydědil. Ale já mu odpustila.“

Vaše manželství neskončila šťastně. Každé z jiného důvodu. Poznala jste nějakého muže svého života?

„Jednoznačně jím byl dědeček. Myslel si, že budu kluk. Ale když mne prý uviděl, měla jsem modré oči a černé vlasy jako on a on řekl: Čekal jsem, že si pochovám kluka, ale tuhle holku si musím pochovat! Od té chvíle jsem byla jeho láskou. Měla jsem ho v zádech jako svou jistotu. Vše, co jsem udělala, co jsem si myslela, bylo v jeho očích správně. Jeho poslední slova byla: Kde je malá, kde je malá? Čekal na mne a nedočkal se.“

„Byla jsem tehdy už v angažmá v Pardubicích, kde mi oznámili, že dědeček není přímý příbuzný, a tak nemám nárok na změnu programu. Hrála jsem na jevišti v komedii s rakvemi, a děda doma umíral. Byly u něj maminka s babičkou, ale mě je dodnes líto, že jsem nemohla vejít do dveří a zašeptat: Už jsem tady. Je to větší ztráta než 20 zakázaných let zpívání.“

Vy jste po tlakem tíživé politické situace přišla nejen o zpívání, ale poznamenalo to vaše manželství, zdraví. Prodělala jste dvakrát klinickou smrt. Přišla o své první dítě. Co zůstalo?

„Život. Když jsem přišla o všechno a stála několik hodin nad lepením papírových sáčků, napadlo mě: Stačilo by jen strčit hlavu do trouby... Jenže pak jsem pomyslela na maminku a na psy. Co by dělali? Ale několikrát jsem si řekla: Kdybych se tak dokázala zbláznit, dali by mě na měsíc na kapačky, o ničem bych nevěděla a vyspala bych se. Nikdy se mi to nepodařilo, vždycky jsem si všechno musela prožít do morku kostí.“

Jak ji po celý život provázela víra a vystačila si s desaterem, jak odjakživa za svým podpisem kreslila srdíčko a Václavu Havlovi se to líbilo a začal ho sám používat („Jen to jeho bylo čisté a to mé je protnuté“)? Poslechněte si ze záznamu.