Byl Egon Bondy velký filozof a básník, nebo pouhý spolupracovník StB?

„Zbyněk Fišer byl monstrum, ke kterému nemám žádný vztah, ale Egon Bondy zůstal guru,“ uvádí host pořadu, historik Petr Placák, a dodává: „Jsou to jeho dvě krajní polohy tak, jak jsem ho vnímal. A mezi tím byla celá škála postav, do kterých se vtěloval anebo byl vtělován.“

V KSČ od 17

Zbyněk Fišer se narodil v rodině prvorepublikového legionáře, důstojníka, ale jeho životní cesta se odvíjí zcela jinak, než by bylo v daném prostředí očekávatelné. Začal studovat gymnázium a v té době – bylo mu 15 let – ho ovlivnily marxistické texty. Krátce poté, ve svých 17 letech, vstupuje do Komunistické strany Československa.

Egon Bondy a I. M. Jirous a Pavel Zajíček, Klukovice 1975|foto:Jaroslav Libánský,Repro Tomáš Nosil / Empresa Media / Profimedia

„Tam ho přivedla jeho první láska, komunistka, a Bondy se s veškerým entuziasmem zapojil do průvodů a aktivit. Ale už 25. února 1948 ze strany vystoupil a místo demonstrací šel do kina,“ říká Placák. Dlužno dodat, že jeho otec z toho byl zděšen. Bondy přestává studovat „a žije jako typický lumpenproletariát: žije na ulici, opíjí se, živí se různými drobnými krádežemi,“ popisuje historik.

Netrvalo dlouho a začal se pohybovat v okruhu kulturních a intelektuálních elit, počínaje Karlem Teigem, přes Záviše Kalandru k Mikuláši Medkovi a dalším. Padesátá léta přinesla rovněž politicky vykonstruované procesy, které měly v řadě případů antisemitský podtext. A tehdy se objevuje pseudonym Egon Bondy, právě toto jméno si Zbyněk Fišer vybral pod svůj příspěvek ve sborníku Židovská jména.

Jeho životní příběh v té době zahrnoval také pokus o ilegální přechod hranic, pašování, zcela vysilující vztah s neuchopitelnou Janou Krejcarovou, také první básně, první pobyt v blázinci, první kontakt s estébáky… Možná víc, než si lze pod jedním životem během několika málo let představit.

Od studií k undergroundu

Zcela překvapivě ale začíná znovu studovat. Ve svých 27 letech odmaturoval a začal dálkově studovat na FF UK obory filozofie a psychologie. Dostudoval, zároveň se živil jako hlídač, poté byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. Začíná také publikovat své filozofické texty, například Otázky bytí a existence či Útěcha z ontologie, získává akademický titul PhDr. a poté CSc.

Egon Bondy a Míla Hlavsa v Bratislavě (na konci 90. let) |foto:Tomáš Nosil,Empresa Media / Profimedia

Pak je z něj invalidní důchodce a stále píše básně, prózu a setkává se s českým undergroundem. Ten oslovil nejen svým románem Invalidní sourozenci, ale především svými texty. Právě ty se staly základem řady písní skupiny skupiny The Plastic People of the Universe.  „Našel tam komunitu, která mu byla blízká. Underground opravdu okouzlil svými texty, byla v tom hravost, nadsázka, ironie,“ vysvětluje Petr Placák.    

Oprávněné výhrady vůči Bondymu se týkají jeho téměř 14leté spolupráce se Státní bezpečností,  která ho provázela po tři desetiletí. Byl to takový kolotoč: několik let s estébáky spolupracoval, několik let byl naopak tou „problémovou osobou“. Badatel Mirek Vodrážka uvádí: „Od roku 1961 do roku 1968 byl agentem s krycím jménem Klíma a předal 181 zpráv. Od roku 1973 do roku 1977 byl agentem pod jménem Mao a do roku 1976 předal 110 zpráv. Po krátkém intermezzu, kdy byl prověřovanou osobou, byl v letech 1985 – 1989 důvěrníkem pod krycím jménem Oskar.“

Tragická smrt

Devadesátá léta přinesla oficiální vydávání jeho děl. Bondy se stěhuje do Telče, posléze do Bratislavy, kde učil na vysoké škole. A v dubnu 2007 ve svých 77 letech tragicky umírá, uhořel v posteli.

A kým tedy Bondy byl? Velkým básníkem a filozofem, nebo zmetkem a estébákem? „Podle mě byl vším dohromady a právě jeho životní příběh ukazuje, že to na tomto světě nemáme jednoduché. Jednoznačně byl antihrdinou, on to sám věděl a říkal to o sobě. Jeho cena byla v básnické tvorbě, neměl se tahat nikam do politiky,“ říká Petr Placák.

V jedné ze svých knih, autobiografické próze Leden na vsi z roku 1977, Bondy píše: „Nestane se nakonec, že mám snést bolest ještě větší, protože to je to, co se ode mne chce? Poněvadž mohl a směl jsem utéct v životě přede vším, neboť nebylo nic vážnějšího než má práce. Ale pak, kdy se můj život stane mou prací, nebudu moci a nebudu smět utéct před životem.“