Budovatelská pohádka o stavění silnice
Jen několik pracovních záznamů zůstalo po budovatelské pohádce Silnice z roku 1962. Dětem předložila spor o to, jestli je důležitější fyzická, nebo intelektuální práce.
Nalézt neobvyklý, či dokonce dodnes neslyšený záznam, není snadné. V archivu je vše roztříděno, označeno, očíslováno, popsáno a uvedeno v počítačových systémech. A pro jistotu zálohováno na kartičkách, kdyby počítače náhodou selhaly.
Vzdor přísnému systému jsou chvíle, kdy redaktorovo srdce zaplesá. To když se mu dostane do ruky něco, co se až dosud bedlivému katalogizování vzepřelo.
Takové chvíle mi občas nachystá můj kolega Miloslav Turek.
Před časem mi pustil magnetofonový pásek. „Poznáváš?“ zeptal se mě. Z pásku se ozvalo ohlášení, že jde o záběr číslo patnáct, a vzápětí zazněla píseň.
Poznal jsem její melodii, poznal jsem zpěvaččin hlas (Ljuba Hermanová), ale nikdy jsem neslyšel text té písně. „Silnice z asfaltu, v zeleném údolí, silnice přes hory, silnice do polí, silnice ze žuly, v úbočích nad námi, silnice z betonu s úzkými spárami...“
Na pásu byly pracovní, tzv. pomocné záběry k pohádce, která byla natočena a vysílána v roce 1962. Její nahrávka byla později smazána a zbylo po ní jen oněch několik pracovních záběrů. Pohádka se jmenovala Silnice a její podtitul pravil, že jde o pohádku budovatelskou.
Tuto „moderní“ pohádku napsal Josef Honc. Hlavní zápletku tvoří spor o to, kdo je pro stavbu silnice prospěšnější. Aktéry hádky jsou Tužka Kohinoorka, Trojúhelník Rovnoramenný a Kružítko.
Vydají se společně na stavbu, kde se do sporu zapojí symboly fyzické práce: tetička Lopata a strýček Krumpáč. Na pravou míru pak zásluhy jednotlivých nástrojů uvádí Parní Válec. Hrál ho Oldřich Musil.
Parní Válec se zaplete do základního ideologického sporu pohádky, do diskuse o tom, zda má větší význam práce intelektuální, či práce fyzická. „Tak vy si myslíte, že tuhle silnici jste vytvořili vy? To je ale domýšlivost! Vždyť bez nás válců, krumpáčů, lopat, bagrů, transportérů, polních drah a vozíků by vaše práce byla jen kus bezcenného papíru!“ funí Oldřich Musil v roli těžkého stavebního stroje.
Vše skončí smírně. Strýček Krumpáč (hrál ho Josef Beyvl) vysvětlí základní dialektiku lidské součinnosti a nezbytnost práce všeho druhu: „Všem by mělo být jasno, že každý má své místo a svůj úkol. Přece se nebudeme hádat, kdo je důležitější, to dělají občas jenom lidé,“ poznamenal Krumpáč.
Tu pohádku by dnes už dětem jistě nikdo nenabízel. Přesto i ona patří do rozhlasové historie, navíc obsahuje půvabné herecké výkony, jimž beze sporu vévodí originálně pojatý Parní Válec Oldřicha Musila. Už pro jeho dunivou kreaci stojí za to fragment oné bizarní pohádky uchovat.