Břetislav Tureček: Zlaté kurdské ručičky

Několik domluvených interview jsem toho dne pořídil za poněkud nedůstojných okolností. Dotyčné politiky jsem vždy poprosil, jestli si u nich smím rekordér připojit do elektrické sítě, protože na baterky nejede. Pak jsem ale musel rychle začít hledat způsob, jak se vrátit k natáčení v ulicích, na horách... prostě v terénu. Kolegové z Prahy radili, seč mohli, ale na porouchaný přístroj to bylo málo. A tady už se do hry zapojit fenomén, který mohou poněkud otřele, ale přesto výstižně nazvat zlaté kurdské ručičky.

Hledat v iráckém Kurdistánu prodejnu s profesionálním vybavení pro reportéry by bylo hodně pošetilé. Problematické ale bylo i dotazování na obyčejné digitální diktafony, jaké zná snad každý český student. Ani prodavači mobilů, foťáků a žehliček prostě netušili, o čem mluvím. Párkrát jsem ale zaslechl: Jestli hledáš nějaký módní západní výstřelek, bude to mít World Camera. Přes několik lidí jsem nakonec vypátral, kde krámek s tímto vzletným názvem zrovna sídlí. Jakási garáž mezi čajovnou a výrobnou proutěných klecí na slepice.

Jaké proto bylo moje překvapení, když přeochotný prodavač sáhl za ušmudlaný závěs a z hromad všelijakého podezřelého šuntu vylovil hned tři typy diktafonů. Briskně popsal rozdíly mezi nimi a přiznal, že žádný úplně nesplňuje parametry toho, co potřebuji. Promyšleně ale vybral, co se tomu nejvíce blíží.

Odcházel jsem do kurdistánské noci šťastný jako blecha. Věděl jsem, že i když se někteří zahraniční kolegové budou možná ironicky šklebit, jak jsem přijel do Iráku vybavený, už ráno budu moci natáčet další reportáže. Pomohla mi k tomu neuvěřitelná ochota místních lidí - protože přestavte si, že by se do podobných trablů dostal irácký novinář v nějakém okresním městě České republiky!

Jenže najednou koukám - vyhráno ještě nemám! Chybí kus kabelu, který spojí dosavadní rozhlasácký mikrofon s novým vybavením. Velkou část noci jsem přemýšlel, jak zase vyřeším tohle. Usínal jsem ale s jistotou, že ve zdejším světě bezbřehé improvizace nějaké řešení možná spadne z nebe.

I stalo se. Když jsem se v úterý ráno naslepo vracel na tržiště, před mešitou zrovna chlapík v muslimské náboženské tunice nastavoval ampliony. Asi se mu zdálo, že jejich muezzin je špatně slyšet. Ukázalo se, že jsem právě potkal zvukaře, technika mešity, který určitě ví, jak má takový kabel vypadat. Na místě nemohl nic dělat, okamžitě mě ale vzal do podzemí erbílského bazaru. Do zapadlé dílny, kde montují zvukové aparatury pro muslimské svatostánky i třeba pro bujaré kurdské svatby.

Pak už bylo jen otázkou času, než moji zachránci dali hlavy dohromady a vyrobili kýžený spojovací kablík. Potřebné konektory asi odstříhali ze zařízení jiných, zrovna nepřítomných zákazníků. Jsem si ale jistý, že i jim potom zjednali nápravu.

Ti chlapíci za to nechtěli vůbec nic, prý si musíme pomáhat. Celé to pro mě byl balzám na duši. V době, kdy moderní elektronika, specializace a profesionálové všeho druhu rychle ukrajují z prostoru pro pověstné zlaté české ručičky, zase jsem našel jejich obdobu. Na možná zaostalém, špinavém a někdy divokém, ale přesto Blízkém východě.

Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu