Břetislav Tureček: Uplácení na Blízkém východě

Jednou jsem v Egyptě u jisté světoznámé památky pozoroval službukonajícího policistu. Bylo mi divné, že si s přátelským úsměvem, ale zároveň se strojovou přesností podává ruku s každým turistickým průvodcem, který právě dorazil se skupinkou cizinců. V Orientu k sobě mají lidé fyzicky mnohem blíže, než jsme zvyklí z chladnějších koutů Evropy. Tohle ale bylo i na zdejší poměry trochu moc.

Na kloub jsem té záhadě přišel až díky pozornému sledování celého rituálu. Při dotyku dlaní se vždy z ruky průvodce do pravačky policisty bleskurychle přesunula alespoň jedna bankovka. Prostě takový malý úplateček, aby policista nedělal žádné uměle vyvolané problémy, anebo možná jen za to, že vůbec existuje.

Takzvaný bakšiš uvádí v rozpočtech svých zájezdů do Egypta i řada českých cestovních kanceláří. Upozorňují tak dovolenkáře, že v zemi na Nilu nestačí platit pouze nominální ceny služeb, ale leckdy je skutečným spouštěčem aktivity teprve úplatek. I když cizinci jsou vítaným zdrojem často přemrštěných částek, platit zpravidla musejí i samotní Egypťané. To, co mravokárci označují za korupci, je tu prostě součástí veřejného života a neumím si představit sílu, která by na tom v dohledné době cokoli změnila.

Na Blízkém východě je celá škála přístupů ke korupci. Někde se úředník urazí, zatímco jeho kolega vesele bere. Někdo odmítá úplatky s odkazem na islám, jiný je s poukazem na tradice rád přijímá. V jednom státě se pokoušejí korupci stíhat, v jiném dobře vědí, že je významnou příjmovou složkou části obyvatel. Zkrátka hledat obecné hodnocení korupce na Blízkém východě by bylo podobně pomýlené, jako se o to pokoušet v Evropě od Balkánu až po Skandinávii.

Přesto je tu ale jedna výjimka, a to Izrael. Zdejší obyvatelé mívají na korupci hodně ostrý názor a mají také svobodu ho veřejně ventilovat. Tón udávají média, v poslední době pod dojmem série několikaletých trestů pro izraelské ministry, kteří se ve veřejné funkci napakovali tak, až to prasklo. V případě nedávného premiéra Ehuda Olmerta, kterému podle policie uvízly mezi prsty statisíce dolarů, se na rozsudek teprve čeká.

Na to, že se Izrael hodně liší od okolních států, mě vlastně poprvé upozornil zdejší taxikář po svém návratu z Prahy. Když jsem mu jako pasažér řekl, odkud pocházím, spustil litánii, jakou jsem už dlouho neslyšel. V Česku prý používal auto z půjčovny. Když ho ale popáté zastavili čeští policisté a požadovali po něm pro nic za nic pět nebo deset dolarů, Izraelec se rozhodl auto vrátit a nechal už se jenom vozit.

Zprvu mi bylo trapně, jako bych byl sám navlečený do uniformy Policie České republiky nebo nějakého městského strážníka. Tohle si můj izraelský řidič prostě vymyslet nemohl, a vlastně ani neměl důvod. Začal jsem se tedy vyptávat a dozvěděl jsem se zajímavé věci.

Taxikář prý za dvacet let práce nepotkal v Izraeli policistu, který by i jenom naznačil zájem o úplatek. Sám dročkař tvrdil, že ani nezná řidiče, který by si troufl úplatek nabízet. Okamžitě by se prý totiž vystavil trestnímu stíhání. Také už jsem tu slyšel, že dokonce ani není moudré vtipkovat s policistou vypisujícím třeba pokutu za chybné parkování. I to by prý mohlo být vykládáno jako pokus o uplácení.

Také u korupce tedy platí "jiná země, jiný mrav" a často se řídí i subjektivními pocity. Pro mezinárodní srovnávání tu ale máme ten zmíněný žebříček Transparency International. A tak tedy vězme, že zatímco Česko skončilo na onom 52. místě, Egypt je sto osmnáctý a Izrael třicátý druhý.

Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu