Břetislav Tureček: Hidžáb a minisukně

Do určité míry to tak je i mezi muslimy v Libanonu. I tady je možné vidět statisíce žen s islámským hidžábem - tedy se šátky, nebo dokonce v černých čádorech, což se týká v drtivé většině šíitských muslimek.

Jenže i když je Libanon arabskou zemí, žije tu rovněž velká komunita křesťanů, která představuje jakési tykadlo západní civilizace v Orientu. A tak je možné v ulicích Bejrútu vidět nejen ony předpisově zahalené muslimky s hidžábem, ale i vyzývavě oblečená děvčata v minisukních. To mohou být křesťanky, ale pochopitelně i muslimky, které si jen vychutnávají svobodu, jakou libanonské prostředí nabízí.

Oblečení žen je hodně vděčné téma pro komentování, zvláště co se týká muslimského světa. Je to ale spíš jen symbol, kterému západní hodnotitelé občas dávají až příliš velký význam. Mnohem zajímavější, i když složitější věci zůstávají v zákulisí. A stejně tak je tomu i se střetem a prolínáním dvou světů v Libanonu.

Tak jsem si třeba vyslechl nářky jednoho křesťana, že v tradičních křesťanských oblastech ve velkém skupují domy a pozemky bohatí Arabové z Perského zálivu. Jestli to prý takhle půjde dál, křesťané se v Libanonu navzdory mnohasetleté zářné historii stanou minulostí.

Podobné stížnosti zaznívají i z druhé strany. Podle řady muslimů jsou někteří křesťané a dokonce i zrádní vyznavači islámu loutkami, které zemi zaprodávají Západu. Pracují prý na rozkladu jejích blízkovýchodních kořenů a přátelských vztahů.

Libanonské třenice mají mnoho podob. Jak mi řekl jeden zdejší profesor, různé mocnosti se odnepaměti pokoušely malou zemi využít ve svůj prospěch. Ať už v politické, kulturní či náboženské rovině. Horší prý ale je, že se k tomu rádi nechávají využít samotní Libanonci.

A tak se tu ještě loni mluvilo o riziku další občanské války, která by prý ale stejně byla především střetem mezi Amerikou a Íránem.

Letos v létě Libanonci volili parlament a těsně vyhrál prozápadní tábor. Před pár dny konečně vznikla také vláda a v zájmu klidu jsou v ní zastoupeny i natolik protizápadní síly, jako je šíitské hnutí Hizballáh. Samotní Libanonci připouštějí, že vláda, ve které je i opozice, toho moc nevyřeší. Výbušné problémy, jako je snaha odzbrojit Hizballáh, může takový kabinet nanejvýš hrnout před sebou.

Panuje tu ale shoda v jednom. To že se ve vládě sešly síly, které proti sobě loni málem vytáhly zbraně, prý svědčí o vyspělosti zdejší společnosti. Všichni - horké hlavy v ulicích i samotní politici - si prý uvědomili, že prohlubovat krizi a roztáčet kola nenávisti by byla kolektivní sebevražda.

Pro Libanon by bylo určitě nejvhodnější, kdyby si ze všech kultur a politických směrů vyzobal to pro sebe nejlepší. Lidé to tak často dělají bezděky sami. Uvědomil jsem si to právě při pozorování pouličního cvrkotu v centru Bejrútu. Zahlédl jsem tam i jednu ženu, která si dialog civilizací vzala doslova k srdci. Měla sice minisukni, ale na hlavě předpisové islámské zahalení. Právě tak se protentokrát zachovala i celá země.

Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu