Bojovali s Islámským státem. Proč teď Kurdové zůstali sami?

Syrským Kurdům přitom dosud pomáhaly hlavně Spojené státy americké jak dodávkami zbraní, tak přímou vojenskou přítomností. Paradoxně se teď může stát i to, že Turecko, člen NATO, pošle své vojáky proti USA, dalšímu významnému členovi Severoatlantické aliance. „Americké jednotky jsou přímo přítomné v městě Manbij, kam chce Turecko pokračovat v ofenzivě,“ vysvětluje politicko-bezpečnostní analytik Jan Veselý. „Mohlo by dojít ke střetu, ohroženy můžou být i životy členů amerických jednotek. Není tedy divu, že NATO se snaží držet rétoricky zpátky,“ domnívá se expert.

Kurdové jsou těmi, kdo nesli hlavní tíhu pozemních bojů proti islamistům z takzvaného Islámského státu. „Vládní vojska Bašára Asada v Sýrii velmi málo bojovaly proti Islámskému státu. A opakovaně se stávalo, že v době probíhající kurdské ofenzivy proti Islámskému státu najednou začaly z jiné strany útočit na Kurdy syrská vládní vojska. To mi připadá velmi podezřelé,“ upozorňuje arabista a kurdolog Petr Kubálek.

Bojovník kurdských jednotek YPG v Sýrii|foto: Reuters

S Asadovou vládou mají syrští Kurdové problematické vztahy, zároveň jsou na ní ale v určitém smyslu závislí. Když potřebují cestovní doklady a spojení se světem, zůstává jim pouze letecká linka mezi městy Kámišlí a Damaškem. „Proto si kontrolu nad letištěm v Kámišlí udržela syrská armáda. Pokud by ji Kurdové zlikvidovali, odřízlo by to civilistům možnost mít legální doklady,“ vysvětluje Kubálek.

Kurdové, kteří bojovali proti Islámskému státu a pomohli jej v podstatě v Sýrii porazit, možná čekali jiný výsledek, ti iráčtí se po referendu o vyhlášení nezávislosti na Bagdádu dočkali dosti tvrdé reakce irácké vlády a nakonec se smířili s tím, že se v brzké době neosamostatní. A syrští Kurdové teď čelí invazi tureckých vojenských jednotek, které spolu s takzvanými syrskými rebely, o nichž různé zdroje tvrdí, že jde o tureckým prezidentem podporované islamistické skupiny, vyhnaly ozbrojené kurdské milice z oblasti Afrín, zabily mnoho civilistů, donutily přes 150 tisíc lidí k útěku a nejspíš budou postupovat dál.

Vpád Turků do Sýrie podle dostupných informací v podstatě umožnil hlavní Asadův spojenec – Rusko. Z oblasti se stáhlo a umožnilo volnou operaci tureckých bombardérů. Podle zákulisních informací za to získalo například ústupky ohledně budování tureckého plynovodu. „To, že Rusové umožnili operaci Turecka v Afrínu, může být propracovaným tahem, který má ukázat kurdským jednotkám, že reálně nejsou zase tak silné a že se do budoucna neobejdou bez spolupráce se syrskou vládou, kterou ale bude do detailu diktovat právě syrská vláda,“ spekuluje Kubálek.

Americká reakce na vývoj v severní Sýrii nebyla zatím zdaleka tak výrazná, jak by se dalo čekat, a v Evropě se Kurdů výrazně zastala zatím pouze německá kancléřka Angela Merkelová.

„V souvislosti s vývojem v poslední době jsme se dočkali dějinného přelomu. Kurdové byli vždy výrazně, oproti třeba arabské či turecké politice, nakloněni Západu. Velmi pozitivně nahlíželi na USA a evropské země jako na potenciální spojence nebo vzor uspořádání společnosti. Myslím, že je to bohužel pryč,“ lituje kurdolog Petr Kubálek. „Ta dvě zklamání po sobě, v Iráku a v Sýrii, jsou pro Kurdy tak silná a doprovodilo je i zklamání z Ruska.  Kurdové se teď cítí velmi beznadějně. Osamoceni v tom, že už žádného spolehlivého spojence nenajdou,“ dodává.

Kam toto zklamání Kurdy politicky dovede, není zatím jasné, nejspíš ale svou dosavadní politiku budou muset přehodnotit, myslí si to i bezpečnostní analytik Jan Veselý. „Kurdové by neměli mít to přání otcem myšlenky, že někdo je jejich spojenec. Bohužel jsou spíše klientem velmocí než partnerem pro řešení bezpečnostních problémů Blízkého východu,“ uzavírá.