Blízkovýchodní déja vu
Není nad to, když vysoká politika dostane lidský rozměr. Novinářům se hned lépe pracuje, často složité problémy mohou přibližovat svým posluchačům a čtenářům zase o něco názorněji. Někdy však lidský nebo osobní prvek nabobtná až příliš, a pak je naopak zaděláno takzvaně na průšvih.
Historie se na Blízkém východě opakuje opravdu dokonale. Když byl v devadesátých letech Benjamin Netanjahu premiérem poprvé, začal se pomalu hroutit mírový proces s Palestinci. I v současné době je patová situace v hledání míru připisována z velké části tomuto muži.
Podobné déjà vu ovšem přichází i při vyslovení jména Sara Netanjahuová. Kdo sledoval vývoj v Izraeli před deseti lety, pamatuje si na pikantní skandály kolem jejího údajného šikanování služebných. Třetí manželka předsedy vlády jim prý nadávala, házela po nich botami a řadou dalších nepřístojných způsobů dávala průchod svým vášním.
Zní to až neuvěřitelně, ale úplně stejné zvěsti vyplavaly na povrch v uplynulých dnech znovu. Hned dvě ženy vypověděly, že jim Sara Netanjahuová nadávala, nutila je pracovat v sobotu nebo jim dávala méně než předepsanou minimální mzdu. Skandál jako přes kopírák je na světě a na blond obarvená hlava bývalé letušky izraelských aerolinek se opět objevila na titulních stranách novin.
Přibývají také zásadnější obvinění – například že Netanjahuová obtěžuje telefonáty svého chotě při zasedání vlády. Dokonce mu prý mluví do politické práce – například že z pozadí rozhodla, kdo bude velvyslancem Izraele v ústředí OSN. A do toho prý jedné z žen, které si stěžovaly na šikanu v premiérově domě, začaly přicházet pohrůžky smrtí.
To už se však na scénu dostali právě novináři. Dva významné deníky Jediot Achronot a Ma’ariv se kauze Netanjahuová věnovaly tak obšírně a ostře, že si od paní premiérové vysloužily žalobu.
Jeden přední komentátor napsal, že s takovou manželkou a jejím zasahováním do chodu státu nemůže být Benjamin Netanjahu premiérem. I tento žurnalista už se může těšit na výslechy před soudem.
Izrael má tedy ukázkovou kauzu, na které se utvářejí hranice mezi soukromou a veřejnou sférou politiků. A rovněž mezi seriózní kritikou a dryáčnictvím sdělovacích prostředků. Kdo má kolik pravdy, patrně určí až justice. Jisté je jedno – vrcholná politika dostala lidský rozměr a čtenáři novin zábavnější téma než úmorné přetahování s Palestinci.
Břetislav Tureček, Český rozhlas, Blízký východ
