Biskup Jan Vokál učil papeže Jana Pavla II. češtinu

Sedmým rokem je biskupem královehradeckým, Jeho Excelence Monsignor Jan Vokál. Narodil se v Hlinsku, první svátosti přijal v tamní farnosti. V Pardubicích vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou.

Následně nastoupil na Technickou kybernetiku na fakultě elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze. Pak následovala další, církevní studia a 3. března 2011 papež Benedikt XVI ho jmenoval 25. biskupem královehradeckým.

Když tu byl Dominik Duka, prohlížela jsem si jeho kardinálský prsten. A teď si prohlížím vás, jaké symboly mají biskupové?

„Tento zvyk byl v církvi zaveden mnohem později, ne od samého začátku. Do druhého vatikánského koncilu tam byla striktnější disciplína v používání prstenů, biskup nosil kamínek modrofialové barvy, to byl spíš drahý kámen, arcibiskup rubínové barvy a kardinál takové žlutavé barvy. Po reformě druhého vatikánského koncilu po roce 1965 už to přísné pravidlo zmizelo. Skutečnost je, že biskup nosí prsten větších rozměrů, v drtivé většině bez kamínku.“

Mohl byste mi poradit jak se zorientovat ve vašich titulech? Komu vlastně přísluší titul Jeho excelence?

„Já se naučil ve Vatikánu, že v církvi se používá titul Jeho excelence především pro biskupa a arcibiskupa. Potom Vatikán nazývá také světské státníky, například ministry, premiéra a někdy i prezidenta republiky slovem excelence. To je z latiny, znamená to být výborný, excelentní. Je to někdo, kdo je na vyšší úrovni. A pak je ještě další slovo, eminere, čili vyčnívat a to přiřazuje svatý stolec kardinálům.“

Pak je tu titul Monsignor.

„To je smíšenina italského a francouzského slova a dohromady v překladu by to bylo Můj pane. Když někoho oslovuji Pane doktore, tak mu říkám Pane, tady je to jako Důstojný otče, Otče, trošku vznešeněji je to Monsignore. To se dává jako čestný titul některým zasloužilým kněžím.“

Vyrůstal jste se dvěma sourozenci v křesťanské rodině v Hlinsku. Čím byli vaši rodiče?

„Čím déle mí rodiče nežijí, tím více si uvědomuji, jak jsem byl Bohem obdařený, že jsem měl právě je za rodiče a možná jsem si toho někdy nedokázal dostatečně cenit. Tatínek byl kuchař a maminka byla uklízečka. Uklízela ve spořitelně a taky topila pro celou budovu. Tatínek měl jeden čas lahůdkářskou výrobnu, kde byl vedoucím.“

Když jste odešel na průmyslovku a bydlel jste na internátu, měl jste možnost o své víře s někým mluvit, se spolužáky, s učiteli?

„První rok jsem byl na Dukle na internátu, tam se mi to moc nelíbilo a byl tam velmi přísný režim. Ale protože měli nedostatek místa, tak jsem byl mezi několika šťastlivci, které vyhostili na kolej chemiků do Polabin, a tam jsem byl následující tři roky. Tam se nám podařilo vytvořit společenství modlitby i s těmi vysokoškoláky. Scházeli jsme se vždy v jednom pokoji a tam si četli z Písma svatého, pomodlili se. Nejvíc nás bylo deset, ale většinou tak pět, šest.“

Promoval jste v roce 1983 a v tom samém roce jste si požádal o devizový příslib a vyrazil „na dovolenou“ do Jugoslávie. Když jste si tu žádost dával, už jste měl jasný plán?

„Měl. Já se o to snažil už rok předtím, ale to jsem ten příslib nedostal. Jediný záměr byl realizovat kněžství ne v podzemní tajné církvi, ale legálně a jinou cestu než v zahraničí jsem neviděl.“

Poslední noc předtím, než jste měl v plánu cestu do Benátek, spal jste vůbec?

„Vím, že jsem se hrozně moc modlil a svěřoval Panně Marii. Strach jsem měl velký.“

Tehdy vám bylo 25 a získal jste politický azyl z náboženských důvodů. Na papežské lateránské univerzitě jste studoval filozofii a teologii.

„Italská republika byla vůči mně jako běženci velmi štědrá, protože mi velmi brzo udělila politický azyl. Vědělo se, že u nás je těžká nesvoboda a pronásledování církve. Tak toho si velmi vážím a nikdy to Itálii nezapomenu. Já jsem byl bez dokladů a závisel jsem na tom, jestli mě Itálie vezme na milost. Oni mi udělili občanství v roce 1988 a to jsem byl velmi šťastný, že jsem mohl cestovat.“

Ráda bych mluvila o pastoračních návštěvách, které jste do Česka doprovázel. Pracoval jste ve vatikánském státním sekretariátu a protože jste byl Čech, bylo logické, abyste se podílel na návštěvě svatého Otce. Prý rád vzpomínáte na to, jak jste cestou do Česka s Janem Pavlem II. pilovali češtinu v jeho projevu. Co mu dělalo největší problémy?

„Dokud byl zdravý, tak si na tom dával ještě poměrně dost záležet, aby ta výslovnost byla dobrá, tak i v letadle se to zkoušelo. Sedl jsem si vedle něj, on to opakoval a jako Slovan s tím neměl problémy, ale největší chyby se dopouštěl, že změkčoval d,t,n. Četl jako Slovák, ale nijak jsem mu to neměl za zlé.“

Je několik věcí, které mě nesmírně potěšily, když jsem si o vás četla. To co mi udělalo radost, byl fakt, že vám prý Jan Pavel II. nabídl, abyste k němu přivedl svoji maminku, ačkoliv to nebylo v tom naplánovaném harmonogramu.

„Bylo to tak, on byl zvyklý zřejmě tuhle možnost dávat tomu doprovodu. Když skončila bohoslužba pro mládež na náměstí, tak šel k sakristii a ptal se, kde mám maminku. A já nevěděl, jak ji tak rychle sehnat. Přes policejní vysílačky se to ale nakonec podařilo. Maminka a moje sestra stály před ním, tak je pozdravil, pohladil, mamince udělal křížek. Myslím, že pro takovou prostou, obyčejnou ženu, ale velikou svou vírou, to bylo velice významné.“

A tatínkovi poslal do nemocnice růženec?

„Ano, dal mi posvěcený růženec pro tatínka, protože on v té době byl dlouhodobě nemocný a ležel ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové.“

Alena Zárybnická s biskupem Janem Vokálem

Ráda bych taky zmínila návštěvu Indie. Když jste se vrátil, mluvil jste o tom, že tady řešíme jen malicherné problémy. Co všechno vás k tomu přivedlo?

„Při první návštěvě Indie jsem byl velmi zasažen chudobou, připadal jsem si jako kdyby člověk vstoupil o několik století zpět. Na druhé straně všude veliké množství dětí a přitom v očích dětí se dala číst nevinná radost ze života. Průměrný věk ve smogem zasažených městech je velmi nízký, asi kolem čtyřicítky. To dítě, byť si těch nebezpečí není vědomo, tak mu oči září. Je tam hodně sirotčinců, to je také dáno tím, že mladí lidé zemřou.“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Minule tu byl ředitel Krkonošského muzea, Jan Luštinec. A tady je jeho otázka pro vás: „Jaký máte osobní vztah ke kardinálu Arnoštu Vojtěchu Harrachovi? To je bývalý arcibiskup pražský a zakladatel naší královehradecké diecéze, do které patří Krkonoše včetně Jilemnice.“

„Vážím si ho jako zakladatele našeho biskupství, teď jsme nedávno oslavili 350 výročí existence královehradecké diecéze. Když jsme v Praze na biskupské konferenci, tak tam vidím jeho veliký obraz. Společné možná máme to, že jsme oba studovali v Římě.“

Spustit audio