Bille August o Alzheimerově chorobě

9. červenec 2001

Velké pohnutí vyvolal v divácích karlovarského filmového festivalu snímek Píseň pro Martina. Tento švédsko-dánský koprodukční snímek vypráví příběh Barbary a Martina - dvou zralých lidí, kteří se do sebe zamilují a rozhodnou se prožít podzim života společně. Jejich idylický vztah však přerve Martinova Alzheimerova choroba.

Režisérem tohoto soutěžního snímku je Dán Bille August, který v roce 1987 získal za Pellého Dobyvatele Oskara za nejlepší cizojazyčný film. Dánského režiséra pozval k mikrofonu Filmžurnálu Jiří Hošek.

Je Píseň pro Martina spíš lovestory nebo je to film vystavěný na fenoménu zákeřné Alzheimerovy choroby? Tipnul bych si to první...

Je to určitě lovestory. Nikdy nebylo mým úmyslem natočit takzvanou "case story" nebo dokument o Alzheimerově nemoci. Ale hlavně jsem se snažil natočit film o tom, co se stane se dvěma lidmi, když se osobnost jednoho z nich úplně změní. Zda jejich láska může přežít, jak se láska chová. Snímek taky ukazuje, jak je láska iracionální. Když se Martinova identita začne měnit, jeho ženě chybí trochu víc citu, než aby ho okamžitě pochopila a pomohla mu. Ona se ho však zatím snaží udržet v jeho staré identitě, jakou měl, když se do něj zamilovala. A to je začátek boje, který mezi nimi propukne. Ale není tu ani stín pochybnosti, že by jeden druhého nemilovali. Je to iracionální, protože Alzheimer je závážná nemoc, která úplně změní lidskou osobnost.

Měl jste dojem, že čeští diváci reagovali na Váš film jinak než diváci skandinávští?

Ne, vůbec ne. Myslím, že včerejší projekce byla báječná, v hledišti panovalo po dvě hodiny hrobové ticho. Byl jsem spokojený a šťastný. A diváci vypadali velmi pohnutí. Jen tam seděli a soustředili se na film.

Musím se přiznat, že se mi na filmu nelíbila určitá časová disproporce mezi obdobím věnovaným budování vztahu Barbary a Martina a obdobím rozpadu jejich vztahu.

Pro mě bylo důležité ukázat, jak se setkali a kdy se setkali. To, že oba měli svá manželství, že Barbara udělala něco, o čem nikdy v životě neuvažovala. Opustila svoji rodinu, děti. Potřeboval jsem to ukázat z toho důvodu, že když Martin onemocní, tak Barbara neztrácí jenom jeho, ale ztrácí také smysl své oběťi, kterou podstoupila, když opustila svoji rodinu. Je to právě důležitý fenomén oběťi, co přivádí Barbaru k iracionálnímu chování a rozčilení. Proto je ta úvodní pasáž řekněme delší.

Na karlovarské premiéře vašeho filmu, která byla mimochodem premiérou světovou, jste prohlásil, že snímek je pro vás osobní záležitostí. Jak jste to myslel? Měl jste ve svém okolí někoho s Alzheimerovou nemocí?

Vůbec ne. Je to osobní, protože je to velmi citlivá záležitost, je to krásná lovestory, která je mi velmi blízká. Je to film, který pro mě hodně znamená. Ale nemám žádný osobní vztah k Alzheimerově nemoci.

Jak dlouho Vám trvalo napsání scénáře, který je založen na románu Ully Isakssonové?

Trvalo to dlouho, protože kniha Ully Isakssonové není opravdovým románem, víte... Je to spíš deník, malá autobiografie o jejím vztahu s manželem, který byl také spisovatelem. Je to o posledních dvou letech jejich společného života, než Ullin manžel umřel na Alzheimerovu nemoc. Takže jsem musel spoustu věcí dopsat, vytvořit příběh o rodině, o jejich seznámení a podobně. A taky, když děláte film o tak kruté věci, jakou je Alzheimerova nemoc, tak musíte podstoupit rozsáhlý výzkum. Navštívil jsem spoustu nemocnic, lékařů, psychiatrů, lidí, kteří Alzheimerem trpí i jejich příbuzné s cílem, aby byl příběh co nejvěrohodnější.

autoři: ark , Jiří Hošek
Spustit audio