Belgičané, český vzor

30. červenec 2009

Lokální noviny v Belgii živil před nedávnem případ sedmnáctiletého mladíka, který šel přes zákaz koupání surfovat a po chvíli se začal topit, protože ho omráčil kámen, který s sebou vzala prudká vlna. Belgičané se rozčilovali na téma svých ratolestí a poté se diskuse stočila k tomu, že by se měla zlepšit bezpečnost sportu. Například tím, že by surfaři měli nosit helmu, podobně jako ji musí mít cyklisté.

0:00
/
0:00

Při čtení zprávy člověka nezaujala ani tolik úvaha o helmách kvůli nezodpovědnosti jednoho mladíka, ale širší obrázek události. Ten červencový den totiž bylo nejen rozbouřené moře, ale hlavně docela chladno: teploměr ukazoval 22 stupňů, moře mělo 18 stupňů. Surfař nicméně šel do vody jen tak, bez neoprenu.

Zkusme si to představit: venku 22 stupňů, ve vodě 18, vítr...a mladý Belgičan se vrhá do vln. A co víc, není sám. Ve stejné chvíli se na pláži u městečka De Haan koupala, ano koupala, další desítka lidí.

Nikdo jiný, dokonce ani mořem nenabažení Češi, by v takovém počasí - a i kvůli zákazu - nevlezli do vody. Belgičan to udělá. Tady když neprší a není zrovna nutné mít svetr, se vrhají do vln celé rodiny. Rozdělávají piknikové stolečky, poctivě si mažou záda, zkrátka upřímně si užívají svoji rivieru. Protože lepší už to možná nebude, tak proč si neužít aspoň to, co je.

Jde o typicky belgický výjev a lze ho popsat jedním slovem: pohodářství. Belgičané jsou velcí pohodáři. Patří k jedněm z nejvysmívanějších národů na planetě, přitom by měli být jedním z nejobdivovanějších - právě proto, jak si dokáží užít obyčejný den. A byť to přes závoj zpráv spjatých s Evropskou unií a s evropskými institucemi není vidět, právě Belgičani by mohli být takovým malým českým vzorem.

Oba národy mají leccos společného. Krkolomnou historii: s Čechy si donedávna pohrávaly vyšší mocenské celky zprava zleva, Belgie vznikla sňatkem z rozumu dvou rozdílných kultur, které pojilo jen náboženství, katolictví. Češi mají komplex z Rakušanů, respektive z Němců, Belgičani mohou trpět komplexem méněcennosti hned dvakrát - germanofonní Vlámové z Nizozemců, frankofonní Valoni z Francouzů.

Jak Češi tak Belgičani jsou národem střední třídy, mají hubenou elitu. Belgická střední třída je bohatší než česká, nůžky se ale postupně svírají. Čech ani Belgičan nemá pocit historického poslání a tudíž ani ambici překračující práh jeho domu. Jednak kvůli syndromu malého státu, a pak právě kvůli turbulentní historii. A jak Čech tak Belgičan má rád dobré pití a jídlo, přičemž oba staví na piedestal národní piva.

Rozdíl přichází v tom, že Belgičani se se svým osudem už smířili, kdežto Češi ještě úplně ne; logicky, bez výčitek: ti první měli na poklidný vývoj a přirozené stýkání a potýkání déle času než Češi, kteří tím teprve procházejí. Byť si proto o Belgičanech pěstují vtipy všechny okolní národy a troubu vždycky ztělesňuje Belgičan, a byť belgickým politikům může trvat i devět měsíců, než se dohodnou na složení vlády, obyvatelé království jsou ve skutečnosti vnitřně velmi vyrovnaní.

Snad nejlépe to ukazuje jejich sebevědomý přístup k veřejnému prostoru, který jim Čech roky cepovaný komunistickou "kázní" může jenom závidět a hledat v něm inspiraci. Když se kupříkladu v neděli udělá hezky, belgické ulice se promění v jednu velkou fiestu, a je jedno, jestli ve Flandrech nebo ve Valonsku. Nejen zdejší restauratéři, ale i obyčejné rodiny vytáhnou stolky, židle a na chodníku před domem popíjejí, klábosí se sousedy a nechají děti, aby si z ulice udělaly provizorní hřiště. Nepřemýšlejí, jestli to mohou udělat - ve smyslu zda se to takříkajíc patří. Prostě to udělají. Chodníky, ulice, parky berou jako prodloužení svého domova, kde platí pravidlo, že pokud neškodím ostatním, nic mi nebrání v tom chovat se přirozeně. Samozřejmě, i v Belgii vás občas někdo okrade, rozbije zrcátko u auta a úřednická kafkárna je evidentně nikoli rakousko-uherský, nýbrž belgický vynález. Nicméně pohledem každodenního života je tu pořád velká míra tolerance vůči ostatním, klidu, onoho pohodářství.

Proto může mít zajímavý efekt na českou duši zavedení pravidelných bleších trhů v zemi tak jak teď jeden proběhl v Praze.

Nejde o vtip. Belgická města a i obce pořádají bleší trhy už dlouho a vedle příjemného koloritu jsou právě "blešáky" jedním ze zdrojů zdejší vyrovnanosti. Lidé vynesou ven na ulici nepotřebné rodinné poklady a svým způsobem se tak druhým odhalí. Hraje k tomu kapela, peče se sele nebo alespoň snaží hranolky a náměstí či průsečík dvou ulic se na chvíli promění v příjemné sociální cvičiště.

Pro udržení pohody v Belgii, kde žije bezpočet etnik a náboženských komunit, je to důležité cvičení. Pro Čechy, kteří jsou etnicky i nábožensky velmi homogenní, které svírají zbytky "kázně" a znervózňuje jinakost, je snad ještě důležitější.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio