Básnířka, scénáristka a režisérka Jaroslava Jenčíková napsala příběh o lásce, kterou její maminka potkala v osmdesáti letech

8. listopad 2021, aktualizováno

Už zase tančím, to je název drobné prózy, věnované všem ženám, jejichž naděje nekončí ani v 60, ani v 70, ba ani v 80 letech, jak se píše v předmluvě, kdy maminka paní Jaroslavy dostala poslední nabídku k sňatku. Je to skutečný příběh o velké lásce, která se narodila ve velmi pozdním věku.

Jaroslava Jenčíková pochází z Kyjova, z krásného Moravského Slovácka, ale léta už žije v okrajové části Mladé Boleslavi. V Jemníkách, v domě, obklopeném nádhernou zahradou. O zvířecí kamarády, nalezence, tady taky není nouze. No a o knihy už vůbec ne. Napsala jich řadu, verše, prózu, i sborník původních divadelních her.

Během nedávného lockdownu vyšly dvě knihy. Nejen zmíněná próza Už zase tančím, ale také kniha veršů, shromažďovaných od mládí, s ilustracemi akademické malířky Zdenky Krejčové, a s lehce ironickým názvem Tebe mi seslalo samo nebe. Když básně z této sbírky především o partnerských vztazích Jaroslava Jenčíková někde předčítá, ženy, kterým jsou verše blízké, souhlasně přikyvují: „Dokonce je to tak, že říkají: to není možný, tys byla snad u nás, ty víš, jak to u nás funguje!“

Přehlídka knih z pera Jaroslavy Jenčíkové

Studentky Střední integrované školy v Mladé Boleslavi zase připravuje ke zkouškám v oblasti dramatické výchovy. Předává jim množství za desítky let nabitých zkušeností. V této škole paní Jaroslava působí od roku 1984: „Tehdy to bylo učňovské středisko, učilo se tam 900 žáků, samí prodavači.“ A tehdy tam také založila Divadlo Poezie. „Už po dvou letech práce jsme byli pravidelnými účastníky Wolkerova Prostějova, jednou jsme dokonce vyhráli celostátní přehlídku. V té době se konalo mnoho soutěží. Například soutěž učňovské mládeže, tu jsme také vyhráli.“ Když do souboru přibyla nová členka a s očima navrch hlavy se divila, my jsme vyhráli, zkušenější členky souboru ji odbyly – na to si zvykneš.

Divadlo Poezie existuje a funguje dodnes. Motto členů souboru zní: Hrajeme dobře, hrajeme rychle. „To je taková informace pro diváka, aby nebyl zaskočený tím, jak to rychle proběhne. Divák se nesmí nudit, měl by říct, to bylo hezký, ale bylo to krátký. Protože kdyby to bylo obráceně, tak je to tragédie. A to jsme nikdy nechtěli dopustit,“ směje se Jaroslava Jenčíková. Soubor nemá mnoho členů, občas se vejdou do jednoho auta a rekvizity do kabelky. „Říkávám, děvčata, musíte to vyhrát ksichtem.“ Lavici a věšák tam, kde hostují, většinou mají. A nepotřebné kousky nábytku na jevišti překryjí kusem látky, který si přivezou s sebou. „Amatérské divadlo musí fungovat pružně, aby to k něčemu vypadalo.“

Nejnovější knihy Jaroslavy Jenčíkové, poezie a próza

I když se jmenují Divadlo Poezie, ve verších už nehrají. To bývávalo. Poezii tehdy paní Jaroslava upravovala a přepisovala do divadelní podoby. Tento směr ale postupem času opustili. Názvu ovšem zůstal soubor věrný. „Moje současné herečky říkávají, jen jestli ten název neodpuzuje diváky? Když slyší Divadlo Poezie, tak se leknou, že tam budou jenom básničky. Ale diváci, kteří nás znají, tak ví, že to není pravda, a že je tam většinou legrace.“

A po kom paní Jaroslava zdědila talent? „Přemýšlela jsem o tom, bude to přes generaci. Moje babička, o které také píšu v knížce Už zase tančím, se jmenovala Albína Žižlavská a měla zvláštní povolání. Byla hrobnicí. Když někdo umřel, tak to byla ona, která sestavila poslední rozloučení, napsala báseň na toho zesnulého, a báseň s děvčaty sezpívaly. Všechno to organizovala a vedla moje babička. Z druhé strany, z otcovy, jsem příbuzná Bolka Polívky, možná tam jsou nějaké kořeny. A můj strýc, velký znalec regionu, také psal. Napsal překrásnou knížku Vzpomínky kluka z Vývoza, kde nezapomenutelným způsobem popsal svůj rodný kraj pohledem desetiletého chlapce.“

Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.