Báli jsme se nadechnout, popisuje pamětnice bitvy o Stalingrad

Jedna z nekrvavějších bitev druhé světové války, bitva o Stalingrad, skončila před 70 lety. V půl roku trvajících bojích o každou ulici, o každý byt a o každý sklep padl milión lidí. Mnoho z nich dodnes nemá svůj hrob, prostě zmizeli. Valentina Saveljevová byla ještě dítě, když Němci na Stalingrad v roce 1942 zaútočili, a teprve nedávno objevila hroby svých blízkých.

75letá Valentina Saveljevová si události podzimu a zimy roku 1943 dodnes pamatuje jasně. Stojíme společně na vrcholku Mamajev Kurgan, ze kterého má pozorovatel výtečný přehled nad městem, řekou Volhou i celým okolím.

Dávné tatarské pohřebiště je dnes památníkem i symbolem města, které neslo Stalinovo jméno. Před 70 lety se o strategické místo vedl lítý boj, ve kterém padl i Valentinin otec, příslušník dělostřelecké jednotky.

„Tady, vidíte, je napsané jeho jméno: Ponomarjov,“ přivádí mě energická paní, zahalená v mrazu do kožichu a beranice, k nově instalovaným pamětním deskám. Dělníci je tu montují ke kulatému výročí. „Po všech těch letech,“ povzdychne si, zavrtí hlavou a po tvářích jí stékají slzy.

O svém zesnulém otci dlouho neměla žádnou zprávu

Na kamenných památnících nově stojí jména 17 tisíc padlých vojáků. Z více než miliónu obětí, které v bitvě o Stalingrad zemřely, je to jen zlomek. Pro pozůstalé, jako je Valentina, však vyryté nápisy znamenají mnoho – i když přicházejí o desítky let později, než měly.

Před 70 lety se o strategické místo vedl lítý boj, ve kterém padl i Valentinin otec, příslušník dělostřelecké jednotky

„Sovětské úřady nám za války oznámily, že tatínek je nezvěstný v boji. Já jsem však nějakým šestým smyslem věděla, že padl. Dlouhá desetiletí jsem hledala jakoukoli informaci, všude jsem narážela jen na mlčení,“ vzpomíná 75letá žena.

„V roce 1961 sice jeho ostatky našli a pohřbili, ale nikdy se nám to nikdo neobtěžoval říct. O tom, že leží na Mamajev Kurganu, jsem se dozvěděla až nedávno,“ popisuje s hořkostí Valentina Saveljevová, teď už usazená ve svém domě, který leží na úpatí památníku.

Celé dlouhé roky, které zasvětila pátrání po ostatcích svého otce, tak Valentina žila prakticky na dohled od jeho hrobu.

Jak stará paní poznamenává, válečné a poválečné útrapy poznamenaly její život natrvalo. Šest měsíců jen těžko představitelné hrůzy ji však – jak říká – zároveň vybavilo odolností a vytrvalostí.

Pomyšlení na bezejmenné padlé stále bolí

„Vojáci byli i v našem domě, několik měsíců jsme tu byli společně. Pak dům rozstříleli v bojích, my jsme s maminkou a babičkou utekly k Volze do jedné z roklí. S ostatními jsme se tam schovávali v norách. Lidé si je vyhrabali vlastníma rukama,“ popisuje.

Památník bitvy o Stalingrad

„Bylo to hrozné. Byly jsme malé děti, jen si to představte! Celý den sedíte v jámě, bez světla, bez vzduchu, nemůžete pořádně dýchat. Slyšeli jsme letadla a bombardování kolem, báli jsme se otevřít poklop a nadechnout se,“ vzpomíná.

„Jednou nás nedaleký výbuch zasypal, při jiném náletu pod závalem zemřeli naši sousedé. Jedli jsme jen hlínu a jíl, který byl naštěstí nasládlý, a pili vodu, pro kterou maminka musela běhat k Volze. Bylo to strašné, ale přežili jsme,“ říká Valentina Saveljevová.

Vzpomínky na válečnou vřavu, která bezesporu patří k tomu nejhoršímu, co osud může malému dítěti uchystat, má živě před očima i 70 let poté. Co však pamětnici stalingradské bitvy trápí nejvíc, je pomyšlení na všechny ty, kteří podobně jako její otec v bojích položili život. Dodnes zůstávají beze jména.


Zvětšit mapu: někdejší Stalingrad dnes nese jméno Volgograd

autor: lek
Spustit audio