Astrofotograf Zdeněk Bardon: První dalekohled jsem vyrobil z brýlí po babičce

Zdeněk Bardon je uznávaným fotografem vesmíru. Rodákem z Josefova žije v Rasoškách, v malé vesničce u Jaroměře. Vyučil se mechanikem měření a regulace a na střeše svého domu si postavil robotickou observatoř.

Dnes se mu koníček stal alespoň částečně prací. Firma, kterou Zdeněk Bardon spoluvlastní, hlavně automatizuje cukrovary, pivovary a mlékárny, ale kromě jiného také dostává naprosto speciální zakázky na automatizaci astronomických observatoří po celém světě. Je prvním Čechem, jehož snímek publikovala Evropská jižní observatoř ve své tiskové zprávě.

Za všechno co vás v životě ovlivnilo, může prý pan Luboš Kohoutek, astronom žijící v Hamburku, je to tak?

„Je to pravda. Když mi bylo asi 12, tak jsem odebíral časopis ABC a součástí toho jednou přišel návod na výrobu dalekohledu a článek, že se blíží Kohoutkova kometa. A Luboš Kohoutek tuto kometu objevil a mě napadlo, že by bylo fajn ji vidět. Neměl jsem žádné finanční prostředky a tak jsem si postavil první dalekohled z babiččiných brýlí. Následoval výprask. Tím dalekohledem nebylo skoro nic vidět, ale to nadšení mi vydrželo.“

Že si astronomové občas staví dalekohledy, o tom jsme mluvili. Ale že by si stavěli rovnou automatizované observatoře, to podle mého názoru není častá záležitost.

„Asi to není úplně normální, ale všechno to pochází z lenosti a ta je hybnou pákou pokroku. V době, kdy jsem začínal fotografovat, tak jsem fotil na film. Udržet hvězdičku na místě byl velký problém, protože i když je to zařízení sebedokonalejší, tak něco musí udržet ten dalekohled na místě a expozice jsou dlouhé. Když jsem měl svou první elektronickou kameru a notebook a seděl jsem venku a mrznul, tak jsem si říkal, že ten drát si můžu natáhnout do domu. Tak jsem natáhl jeden, druhý, třetí, a nakonec jsem si řekl, že se to dá zabalit, můžu ležet v posteli a bude to dělat samo. Takže jsem to po osmi letech slz a krve dotáhl do podoby, kdy ten dalekohled je schopen fotografovat úplně sám. Zjistí si meteorologické podmínky, otevře se kopule, dalekohled najede na souřadnice, udělá fotografie a zase zaparkuje. Když přijde špatné počasí, tak se uklidí. Ráno přijdete a máte nafoceno.“

Není to trochu nuda potom?

„Je. Jsou to hezké fotky a rozdávám je kamarádům nebo je věším na zeď, nicméně důležitý je ten zážitek. To jsem zjistil následně. Tak jsem si postavil ještě jednu větší observatoř na zahradě, kde se můžu s technikou rozčilovat a ten snímek si zasloužit.“

Jak dlouho trvalo, počítáno od vaší první fotografie, než se stalo to, že se váš snímek objevil v tiskové zprávě tak slavné instituce, jako je Evropská jižní observatoř?

„Já to nepočítal, ale myslím, že to bude tak třicet let. Tahle fotografie byla víceméně náhoda, protože já byl na observatoři v Chile robotizovat dalekohled a když jsem na takovém místě s úžasnou oblohou, tak jsem si vyfotografoval mléčnou dráhu a v popředí byl dánský dalekohled. Ta fotka se mi líbila, poslal jsem ji do Dánska, to byla taková kolegiální záležitost, jako poděkování že jsem tam byl.

Asi tři měsíce se nic nedělo a já na to zapomněl. Jednou jsem se probudil, zapnul počítač a začaly mi naskakovat e-maily, jeden za druhým, byly jich stovky. Všichni psali o nějaké fotce, jestli ji mohou publikovat a já si říkal, co to je za blázinec. Ta fotka se objevila v článku, který se jmenoval Mléčná dráha obsahuje biliony světů. Oběhl celou zeměkouli a bylo to úplně všude, od Japonska přes Austrálii a Spojené státy. To byla náhoda, asi jsem za to moc nemohl.“

Podmínky v Česku kvůli světelnému znečištění jsou čím dál horší a za dobrou fotkou je čím dál častěji potřeba někam cestovat. Nebo se dá říct, že se to někde díky oblastem tmavé oblohy zlepšuje?

„Podmínky v České republice jsou špatné. Nejde o to vypnout světla, nechceme se cestou z kina zabít – ale pro fotografování jde o zážitek vidět to nebeské divadlo, o to se okrádáme. Poslední místo, kde je u nás vidět Mléčná dráha, je asi Šumava. To je místo, kde jsem dětem ukazoval, kde je Andromeda. To v Hradci je vidět jenom Slunce, Měsíc, Jupiter, Saturn a Venuše a tím to končí. Mléčná dráha absolutně ne.“

Jste zakladatelem soutěže Česká astrofotografie měsíce. Je to soutěž, při které mají možnost ti, kdo umí pořídit nějakou pěknou astrofotku, porovnat se s konkurencí.

„Celá soutěž vznikla z mého nápadu, protože jsem se před lety pokoušel sem tam poslat nějakou fotografii a zjistil jsem, že aby mou fotku publikovali v časopise Skye and Telescop, což je americký časopis, tak mám špatnou adresu. To trošku přeháním, samozřejmě. Ale přemýšlel jsem, že by bylo fajn udělat něco pro Čechy a Slováky, tak vznikly dva pokusy. To se ale nepodařilo, bylo málo účastníků.

Potom jsme se domluvili s Českou astronomickou společností, sešla se parta nadšenců, která funguje jako porota a z jednoduché věci se stala dost prestižní záležitost a na konci roku je udělována Cena Jindřicha Zemana. Každý měsíc se vybere ta nejlepší a z těch 12 nejlepších se vybere jedna a jeden člověk dostane tu cenu. Je o to docela slušná bitka, chce to mít každý, ale fotografie se stále zlepšují. Soutěž je omezena jen tím, že se s námi musí lidé domluvit česky nebo slovensky. Je zajímavé, že přišly fotky z Holandska nebo Austrálie, ale od Čechů. To je sympatické, naprosto neuvěřitelné.“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl Milan Zerzán, ředitel Městských lesů Hradec Králové a tady je jeho otázka pro vás. „Mě by zajímalo, jestli se nějaké hvězdy nebo souhvězdí jmenují podle stromů? Nenarazil jsem na název, že by se souhvězdí jmenovalo třeba Borovice nebo Smrk. A proč se podle stromů nejmenují?“

„Přiznám se dobrovolně, že si v tuto chvíli nemůžu vzpomenout. Názvy souhvězdí pochází ve většině případů z řecké mytologie. Na jižní polokouli jsou poněkud legrační názvy, jako třeba souhvězdí Kružítko. Ale nemohu si vzpomenout, jestli je po nějakém stromě něco pojmenováno. Možná ano a je to jen výpadek informací z hlavy.“

 

Spustit audio