Arnošt Moulík je dirigentem, který nepotřebuje partituru. Orchestr řídí z hlavy

22. červen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Kociánová a Arnošt Moulík

Ve středu (22. června) byl hostem magazínu „Je jaká je“ po 11:05 hodině jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů Arnošt Moulík.

Kdyby Arnošt Moulík pokračoval v rodinné tradici, stal by se kožešníkem. V roce 1950 ovšem kožešnictví natrvalo opustil, aby se připojil k divadlu. Jeho kroky nakonec vedly k dirigentskému pultu, který se mu stal osudem, jakožto nejmladšímu dirigentovi na skladatelském oddělení Pražské konzervatoře. Řídí se rčením, že partitura nemá být na papíře, ale v hlavě. Celoživotně vedl orchestry výhradně z paměti, do které si velká díla ukládá.

V Karlínském divadle působil vedle mužů velkých jmen jako Oldřich Nový, Rudolf Kvasnica nebo František Vajnar. Pak musel odejít. V roce 1963 nastoupil k brněnské zpěvohře a téměř všechny tehdejší inscenace velkých muzikálů jsou spojeny s jeho jménem. V roce 1986 se ovšem do Karlína vrátil, aby se podílel na vzniku věhlasných titulů jako jsou mj. Někdo to rád horké nebo Cikání jdou do nebe. Byl tím prvním, kdo nastudoval muzikál Bídníci ve Vinohradském divadle, a také dosud nejúspěšnější muzikál u nás, Jesus Christ Superstar.

První hudebním dílem, při němž měl v 19 letech možnost uchopit dirigentskou taktovku, byla Polská krev v Městském divadle na Kladně. Ovšem dirigentství se začal plně věnovat až po absolvování konzervatoře: „Tehdy jsem byl přesvědčen, že nebudu mrhat úsilím ve snažení stát se hercem. Metla dirigentství mě od prvních chvil pevně držela a jak je vidět, pomohla mi projít celým dosavadním životem. Za mou éru se mi podařilo natočit spoustu snímků a stát v čele slavných symfonických těles nejen v ČR,“ vzpomíná A. Moulík. Např. první zpracování zmíněného muzikálu Jesus Christ Superstar mělo více než 1300 repríz a náš host jich oddirigoval minimálně třetinu.

Svou důvěru od počátku svého působení vložil do opery. I když A. Moulík věděl, že ve světě existují muzikály, nebylo prý tehdy vůbec zřejmé, jestli se k nám kdy dostanou a veřejnost je příjme kladně: „Ne všechny muzikály jsou klasicky vystavěné, i když aranž většinou zůstává. První vlaštovkou, předznamenávající modernizaci žánru, byla inscenace Hello Dolly. Představení směřovalo spíše k divadelní tvorbě a jazzu. Tehdy jsem doufal, že i toto dílo u nás bude jednou uvedeno, až se uvolní devizové možnosti.“

Hudební divadlo Karlín

Po příchodu současné podoby muzikálů na naši scénu se musel každý hudebník, zvyklý na klasické zpracovaní, připravovat zcela odlišně a zdokonalovat své dovednosti např. v podaní jazzu: „Klasický orchestr s tím měl tehdy potíže, ale schopní mladí muzikanti se velice rychle orientovali. Pamatuji na dobu, kdy byl Karlín plný profesionálů. Podílel jsem se tehdy na celé řadě vydařených předloh.“ A. Moulík nejenže připomněl historii muzikálové tvorby u nás, ale také zmínil odkaz první republiky: „Ten kdo měl možnost pracovat s prvorepublikovými herci a umělci, nemůže na tu dobu zapomenout. Tehdejší profesní průprava byla nesrovnatelná se současností a je mi velice líto, že tato éra končí a nikdo o ni příliš nestojí.“

Celý rozhovor Dvojky Českého rozhlasu si můžete vyslechnout v přiloženém audiozáznamu...

autor: Jan Sklenář
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.