Apolena Rychlíková: Minimální nebo zaručená mzda? A co se raději bavit o důstojné?

Tedy standardizované částky, za kterou Češi a Češky budou schopni beze strachu a stresu vyžít.

Průměrná mzda v Česku? Vzrostla na víc než 31 500 korun

Průměrná mzda v Česku opět rostla. Ve 3. čtvrtletí se meziročně zvýšila na víc než 31 a půl tisíce korun. To je o skoro dva a půl tisíce víc než ve stejném období loni.

Za platformou, která se úkolu na zkoumání důstojné mzdy chopila, stojí společně s širokou interdisciplinární skupinou výzkumníci z Centra pro společenské otázky Lucie Trlifajová a Petr Mareš, Markéta Vinkelhoferová, která dříve pracovala pro Ekumenickou akademii a politoložka Kateřina Smejkalová.

Někomu se vize důstojné mzdy může zdát jako mírně přemrštěná idea, ale v kontextu fenoménu skryté chudoby, který Českou republiku už po léta trápí, tomu tak úplně není. Česko se dlouhodobě potýká s tím, že se necelý milion lidí navzdory každodenní práci pohybuje na hranici mezi propadem na sociální dno a jakž takž normálním životem.

Jak upozorňuje řada sociologů, mnohdy stačí jen drobný zádrhel – pokažený domácí spotřebič nebo drahý školní výlet pro děti – a cesta k dluhové pasti se otevře až s děsivou rychlostí.

Čtyři procenta

Jan Gruber: Minimální mzda jako měřítko úspěchu

• Upravit
• Smazat

Všichni lidé v České republice musejí mít prospěch ze současného ekonomického růstu. Politici zleva doprava to dnes opakují tak hlasitě, až by se mohlo zdát, že jejich rozpory v ekonomických otázkách vzaly poprvé od sametové revoluce za své.

Stejně jako u debat o práci, kde se obecně řeší až na výjimky jen úroveň nezaměstnanosti – pracovní podmínky jakoby byly úplně mimo debatu – zvykli jsme si i u mezd přemýšlet v lepším případě nad mediánovým příjmem, v tom horším jen nad minimální mzdou. Ale úvahy nad tím, jak se mzda jako taková vztahuje k životním nákladům, jsou nejen mnohem důležitější, ale i mnohem praktičtější: ukazují na reálnou životní úroveň většinové společnosti.

Často dnes zaznívají výtky, že se vlastně máme všichni dobře, a že ne každý má nějaký automatický nárok na kvalitní život, nadto, že kvalita života s nějakým tím socioekonomickým statusem nemusí vůbec souviset.

Jenže rozlišování skromnosti a chudoby je zásadní, pro jedno se totiž rozhodujeme dobrovolně a to druhé nemá zase se svobodnou volbou nic společného. Nikdo nechce žít ve stresu, jestli zaplatí nájem, jestli svému dítěti zvládne zafinancovat lyžák, na který jede většina třídy, jestli dožije v klidu do další výplaty.

Jak rychle má růst minimální mzda? „Hrozbou jsou skokové změny,“ říká Bohumír Dufek

Sociální demokracie prosazuje zvýšení minimální mzdy na polovinu průměrné mzdy, hnutí ANO je ale proti. Jaký je názor předsedy Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka? „Chtěl bych, abychom v České republice viděli ekonomickou realitu,“ říká ve Dvaceti minutách Radiožurnálu.

Sami zástupkyně a zástupci uvádějí, že jim tolik o „realističnost“ a „proveditelnost“ požadavku nejde: debata o důstojné mzdě má totiž i jiný cíl, větší zamyšlení nad tím, co dnes obecně považujeme za normální a jak vlastně hledat důstojnost jako takovou.

Zároveň ale odmítají narativ pomyslné „snaživosti“, který je často vyzdvihován jako jediná cesta k navýšení mzdy, kariérnímu růstu a lepšímu životu. Jejich koncept se na celou problematiku dívá jinou perspektivou a nadto v týmu spojuje různé společenské obory, což je samo o sobě důležité.

„Pokud člověk pracuje na plný úvazek a odvádí standardní výkon, měl by dostávat důstojnou mzdu. A ne pracovat přesčas nebo hledat další práci, aby se slušně uživil,“ uvádí Petr Mareš v rozhovoru pro Info.cz.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk

Letmý pohled na údaje Českého statistického úřadu o mzdové hladině loňského roku jim dává za pravdu: čistý příjem většiny z nás se v roce 2018 pohyboval v rozmezí od osmi do 30 tisíc. Na vyšší sumu dosáhla zanedbatelná čtyři procenta lidí.

Opravdu se tohle někomu může zdát jakkoliv dlouhodobě udržitelné? A jestli ne, neměla by být „důstojnost“ opravdu tím zásadním kritériem, kterým budeme – nejenom společensky, ale i politicky – rámovat debatu o našich životech?