Anna Dvořáková vzpomíná na dědu Luďka Munzara: Bral mě do řeznictví místo do cukrárny, naučil mě na šunku a sekanou
„Když jsem byla malá, měla jsem potřebu všem vysvětlovat, že nemůžu za to, do jaké rodiny jsem se narodila. Bylo mi líto, že na mě bylo pohlíženo jako na rozmazlenou holku. Nemám ráda protekci a odmítám, kdyby se mi mělo dát něco zadarmo,“ vzpomíná herečka Anna Dvořáková, která pochází z herecké rodiny. Její mámou je Bára Munzarová, otcem Jiří Dvořák a prarodiči Jana Hlaváčová a Luděk Munzar. Jak na ně vnučka vzpomíná? A kdy zjistila, že ji herectví opravdu zajímá?
„Děda se mnou chodil na procházky a všichni ho zdravili: ‚Dobrý den, mistře.‘ Jako malá jsem to nechápala. Bral mě do řeznictví místo do cukrárny. Naučil mě na šunky, sekaný a párky,“ směje se.
„Děda byl jeden z nejvíc morálně správných lidí, ale současně byl úplně normální a vtipný děda. Vozil mě v kočárku a balil na mě maminky. Babička to věděla a měli jsme z toho všichni legraci. Oni byli velcí pohodáři,“ říká Anna Dvořáková.
„Babička mě učila pečlivě mluvit a artikulovat. Pamatuju si, že jsem jí jednou vyprávěla, co bylo ve škole. Chvíli mě nechala mluvit a pak řekla: ‚Tak a ještě jednou, pomalu, artikuluj a nahlas.‘“
„Byla s ní legrace a ona byla naprostá přebornice na křížovky. Volala mi, když potřebovala něco v angličtině. V tom jsem jí radila,“ vzpomíná herečka Anna Dvořáková v Blízkých setkáních.
Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
