Andrzej Stasiuk: Noc

Děj hry je soustředěn kolem konfliktu mezi mladým zlodějem aut a bohatým klenotníkem, který neohroženého lupiče při ochraně svého majetku zastřelil. Zatímco tělo mrtvého bylo odvezeno do rodné domoviny, jeho srdce má posloužit jako transplantát pro člověka ze západní Evropy. Nedobrovolný dárce orgánu má díky úmluvě se svou duší možnost zjistit, komu jeho srdce připadne. Díky tomu se setkává s  novým vlastníkem.

V situaci mezi životem a smrtí dochází k velkému rozčarování a obavám zejména na straně nového „majitele“ cenné části těla. Je totiž zmítán pochybnostmi o tom, zda zůstane Němcem, nebo ho přemohou „nepřátelské“ slovanské geny. Atmosféra mezi dárcem a příjemcem houstne, avšak vyvrcholí při jiném, v této situaci mnohem absurdnějším rozhovoru, totiž při diskusi o automobilismu.

Divoši z Východu a boháči ze Západu

Stasiukovo brilantní drama spočívá v humorné nadsázce, týkající se nejen možné ztráty národnostní identity, ale i přehnaných představ o „divoších z Východu“ a „boháčích ze Západu“. Představy mají totiž v myslích Evropanů už od druhé světové války takřka mytickou podobu. Téma a humor jsou autorem pevně zakotveny v důmyslně promyšlené struktuře hry, využívající principů jak starověkého chóru, tak i středověkých hádek duše s tělem.

Noc vznikla v roce 2004 na objednávku německé činohry v Düsseldorfu (Schauspielhaus Düsseldorf), která tenkrát uspořádala u příležitosti oslav rozšíření Evropské unie mimořádný divadelní festival. Rozhlasovou podobu nabyla o rok později, kdy ji režisér Robert Matejka natočil pro Deutschlandradio Kultur. (Na této německé rozhlasové inscenaci je pozoruhodné, že se mezi hereckými interprety objevuje i jméno autora hry.)

Režisér Radim Nejedlý a zvukový mistr Lukáš Dolejší při natáčení hry Andrzeje Stasiuka Noc|foto: Hana Hložková

Atmosféra brněnské rozhlasové inscenace je záměrně oproštěna od realistického ztvárnění jednotlivých prostředí (dominujícího např. inscenaci z roku 2011 pro Polskie Radio v režii Julie Wernio). Odehrává se v jakémsi bezčasí, v mýtickém prostoru, který je narušován dialogy postav, z nichž „nejpravděpodobnější“ jsou ty, které se dějí na operačním sále. Ani zde však nezní obvyklé pípání nemocničních přístrojů, ale intenzivní dech uspaného pacienta. Protipólem k abstraktní zvukové kompozici díla je převažující civilní herecký projev, jenž je dodržován i v decentně patetických výstupech chóru.

Významný polský prozaik a esejista Andrzej Stasiuk (1960) se divadelní tvorbou zabývá zřídka, proto není překvapivé, že Noc byla jeho dramatickou prvotinou. Kromě této hry je podepsán také pod texty Temný les a Čekání na Turka, které na zmiňovanou Noc tematicky navazují. V češtině byly jejich překlady publikovány v knize Tři hry.