Alena Zemančíková: Přimda

Dívala jsem se totiž na západ, do hraničního pásma, a vrcholy tam v té linii tehdy jména neměly. Pohraniční oblast neměla aktuální mapu, vlastně jsem ani nevěděla, které hory jsou ještě v Čechách a které už v Německu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Žena za pultem

Přimdu člověk viděl už z dálky a ze všech stran: od Plané jako pravidelný kužel, od Tachova jako hrb s bradavicí hradu a od západu úplně nejromantičtěji jako zalesněný strážní vrch s hradem, který trčí mírně pod vrcholem jako šestka vlevo dole v čelisti obra. Od západu se k Přimdě přijíždělo od hraničního přechodu v Rozvadově, od rybníka Václaváku, od pašerácké obce Žebráky.

Podle Kosmovy kroniky roku 1121 „vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále“. Stavebníkem hradu byl nejspíše Děpold II.z Vohburku, ale jakmile se dozvěděl o jeho protiprávním skutku český kníže Vladislav, hrad oblehl a dobyl. Nejspíš to nebylo přesně takhle, ale Přimda se každopádně od té doby stala významnou pohraniční českou pevností.

Stala se vězením pro nejvýše postavené panovnické osobnosti (Soběslava II. tam věznili 12 let!, a později také vzpurného Přemysla Otakara II).

Čtěte také

Alena Zemančíková: Babička

Při své pohraniční poloze byl hrad také samozřejmou demonstrací síly a moci přemyslovských knížat. Stojí za připomenutí, že česko-bavorská hranice je po staletí vedena stejnou linií, že v kraji se sice odehrával pohyb obyvatelstva, ale hranice se neměnila.

Od roku 1580, kdy hrad opustili poslední majitelé, Přimda pustne. V 19. a v první polovině 20. století byly provedeny některé opravy, které pozměnily původní vzhled hradní zříceniny nenávratným způsobem. Roku 1962 byla Přimda prohlášena národní kulturní památkou a v  roce 1969 se s velkým mediálním ohlasem začala opravovat.

Jejímu unikátnímu románskému zdivu se dostalo náležitého uznání, krajní žulové kvádry, popadané po svahu stejnojmenné hory, byly vyhledávány, helikoptérou vyzdvihovány a vsazovány zpátky do hradních stěn: výplň tvořily menší kameny, které se tu nacházejí všude. Byla to senzace a vzpomínám si, že jsme ji silně prožívali.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Otevřený dopis – ale komu?

V tom nadšení zaniklo, že jako pojiva mezi středověkými kameny se zcela ahistoricky použilo cementu (však rekonstrukci prováděl národní podnik Armabeton) a že se při tom mechanizovaném konání poničil terén v okolí hradu. Tak byly nenávratně  zničeny archeologické vrstvy a situace celého hradního prostoru, mnohem rozsáhlejšího než odolná kamenná věž. Necitlivé zásahy připravily hrad Přimdu o jeho nejvzácnější historické hodnoty.

Během léta byla k vidění výstava Přimda, matka českých hradů se smutným osudem v Muzeu Českého lesa v Tachově. Vytvořil ji archeolog Tomáš Mařík a kromě historického vývoje hradu a jeho využití a následného zpustnutí v ní věnoval mnoho pozornosti právě novodobým problematicky „záchranným“ akcím. Veřejnosti předložil dokumentaci jejich diletantství a destruktivního díla, vedeného dobrými úmysly, z níž je zřejmé, že celému procesu restaurování prvotřídní kulturní památky chyběla odborná kvalifikace.

Celý příběh smyslu pohraniční pevnosti se také v polovině 20. století pootočil: funkce ochrany obchodní stezky byla nahrazena ideologií střežení samotné hranice před nepřítelem – a nejlepší ochranou bylo hranici zavřít.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Koncept Šeberák

Vědomí rozličných prvenství, souvisejících s hraniční polohou a prostupováním civilizačních vlivů, by možná pomohlo podpořit novou identitu kompletně vysídleného a znovu osídleného kraje, ale železná opona přinesla jiné akcenty. Metaforou kraje hlubokých lesů, proťatých zemskou stezkou, se nestala brána, kterou můžeme otevřít i zavřít, ale pevná hráz, která nepropustí nic.

Když se dnes člověk podívá z Přimdy dolů, vidí pod sebou dálnici jako nepřetržitý proud aut, mířících k Norimberku a dál na západ, do slavných měst, kde se odehrávaly korunovace a sňatky římských králů a německých císařů. Trasa té stezky je v podstatě stále stejná a města mají své názvy v češtině: Mohuč, Cáchy, Trevír. Bývala to tepna latinské vzdělanosti, kultury a civilizace, a samozřejmě politiky a obchodu. Pak se tepna ucpala jako při trombóze a nedokrvená země se začala dusit vlastní omezeností a nedostatečnou výměnou všeho, o čem tu dosud byla řeč. Příběh hradu Přimda připomíná, že uzavření se světu společnost nechrání, ale znamená nutně pád do nevzdělanosti a diletantství, které jí podráží nohy.