Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

Našemu Viktorovi bylo tehdy devět a Jonášovi třicet. Jonáš nebyl hloupý, jen měl  mentalitu dítěte; hráli spolu auta na počítači a pletli náramky z gumiček, to bylo tehdy mezi dětmi v módě. Jonáš nechodil do práce, měl invalidní důchod neboli papír na hlavu.

Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Kdo ví, co má ten Jonáš v hlavě, vyslovila jsem jednou, a Viktor mě ujistil, že Jonáš má v hlavě holku. Zasmála jsem se, to tak kluci v hlavě mívají, a co o ní Viktor ví? Celkem nic, odpověděl Viktor, jen to, že Jonáš s tou holkou mluví, někdy se s ní i hádá a nadává jí a ona jemu.

„Podívej se, co mi zase dělá!“ vykřikne někdy Jonáš a Viktor v tu chvíli sedá na kolo a jede domů. Někdy se holka ztratí na několik týdnů. Někdy se na pár týdnů ztratí Jonáš do léčebny v Dobřanech. Lidé ze vsi se divili, že pouštíme Viktora s tím bláznem Jonášem třeba plavat, ale Jonáš je hodný a Viktor má dostatek zdravého rozumu, aby se mohli bez dozoru kamarádit, říkali rodiče. Bylo to hezké kamarádství, ale skončilo, Viktor postupně začal mít jiné zájmy než plést náramky z gumiček a hrát na počítači auta, taky měl víc učení, přestalo ho to s Jonášem bavit.

Tehdy mě napadlo, že přátelství těch dvou kluků je jako střet dvou světů: ten starší, pomalejší se nemůže pohnout z místa, protože k tomu nemá mentální nástroje, a svět současný se žene dopředu, dynamicky se proměňuje, se starším světem ztrácí trpělivost a opouští ho s tím, že si dál nemají co říct.

Alena Zemančíková: Permakultura

Když zemřeli rodiče, prodali jsme část domu, ve které byl jejich byt: bylo by na něj nás dědiců příliš mnoho.

Teď udělám skok v čase o sedm let. V našem domě na pražském sídlišti bydlí mladík, který si v autobuse neustále s někým povídá. Dnes si tak leckdo v dopravních prostředcích povídá jako blázen a pak zjistíte, že má v uchu takovou věc a s někým telefonuje. Tenhle mladý muž ale nemluví do telefonu, mluví s někým ve své hlavě. Jako Jonáš.

Když roztál sníh, začal mladík na asfaltovou plochu barevnými křídami kreslit mandalu. Pracuje na tom několik dní, z oken a z balkónů se na něj dívají lidé ze sídliště, té „naší vsi“, v níž je bláznem. Mladý muž bydlí v desátém patře, ale ve výtahu ho člověk nepotká: asi má úzkost z těsného prostoru a chodí domů po schodech. Do desátého patra si ale člověk jen tak neodskočí, tak žije až do setmění na tom plácku, má tam nejen křídy, ale i jídlo, hadry na utírání rukou a vodu.

O prázdninách přijel na návštěvu Viktor. Je mu patnáct, už je velký jako jeho odložený kamarád Lukáš, ale v hlavě má úplně jiné věci. Zajímají ho všelijaké vylomeniny na skejtu a auta. Má bystrou hlavu, vyzná se ve věcech, kterým já nerozumím. Velikou rychlostí se žene dopředu, všechno má před sebou, chce rychle snowboard, řidičák, motorku, našel si brigádu, umí si vydělat a nemá čas. Patří mu svět, cítí se na to, jeho sny mají materiální povahu a Viktor měří své štěstí jejich naplněním. Je plně člověkem dneška, sice ještě mládě, ale už by ve světě obstál, kdyby bylo třeba.

Alena Zemančíková: Rybovka

Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby je zázračným prodloužením života nešťastného kantora, který skončil zoufalým činem 8. dubna 1815 ve Voltuši pod horou Třemšín v Brdech.

Večer se z balkónu díváme na mandalu na asfaltovém plácku, ozářeném zapadajícím sluncem. Podél ulice jsou zaparkovaná barevná auta, Viktor mi ukazuje, jaký model by si chtěl jednou pořídit. Po trávníku chodí sem a tam dva muži, něco měří digitálním metrem; pak usednou na lavičku, otevřou notebook, jeden cosi zapisuje. Tvůrce mandaly sklízí věci a chystá se na svých deset pater.

V noci začalo hustě pršet, barvy mandaly odtekly v pestrých praméncích do kanálu. Ráno přijel důmyslný stavební stroj, rozbil asfalt, rozryl trávník a za ním parta chlapů položila zámkovou dlažbu. Vzniklo nové parkoviště, splněný bod volebního programu vítězné strany v naší vsi.

A teď udělám ještě jeden skok v čase: Viktorovi je dvacet, má po maturitě, přijíždí na návštěvu svým vlastním autem a parkuje na tom vydlážděném plácku. Když se zeptám na Jonáše, řekne, že je teď pořád v Dobřanech, když se on zeptá na tvůrce dávné mandaly, musím přiznat, že jsem ho několik let neviděla. Nový svět se rozprostírá, kam oko dohlédne.