Album roku 2018 natočily GURLS, jazz-rapové zjevení z Norska. Hudební bilance od Elišky Vidomus

Norské jazz-rapové trio GURLS vydalo letos na jaře album Run Boy Run. Skupinu tvoří výrazné představitelky norské jazzové scény – kontrabasistka Ellen Andrea Wang, saxofonistka Hanna Paulsberg, která je autorkou všech písní, a zpěvačka a rapperka Rohey Taalah.

Přívětivě poslouchatelná avantgarda

Na první pohled nás na zvuku GURLS zaujme absence harmonického nástroje, veškeré harmonie jsou tvořeny souzvukem saxofonu, zpěvu a kontrabasu. Skladby jsou výhradně akustické, bez použití efektů a často stojí na výrazných energických groovech, soulovém zpěvu a agresivním rapu.

Hudba dívčího tria GURLS představuje svěží a sebevědomý hlas tří dívek, které si moc dobře uvědomují, v jakém kontextu se pohybují a jaká očekávání možná mohou jako dívčí trio vzbuzovat – tím spíš mají tendenci tato očekávání narušovat a někdy se jim i vysmívat. Odkazují na estetiku dívčích kapel a popových zpěvaček – trio se netají inspiracemi zpěvačkami jako jsou Rihanna nebo Neneh Cherry, ale vše si formulují po svém. Někdy jsou to parodie love songů, někdy zase staví do kontrastu expresívní saxofonová sóla s estetikou popového zpěvu. Trio je aktuálně se svým albem nominováno na hudební cenu GAFFA Norge.

Čeření jiskřivé vodní hladiny cembalem a klavírem

Podobně jako Run Boy Run i album Plucked'n Dance zaujme na první poslech svou instrumentací. Francouzský pianista Édouard Ferlet jej natočil společně s cembalistkou Violaine Cochard. Spojení klavíru a cembala v jazzovém kontextu nebývá zrovna obvyklé a oba hudebníci z této kombinace dokáží vytěžit neuvěřitelně pestré výrazové spektrum.

Prekluzívní, průrazné a jiskřivé tóny cembala se krásně pojí s hutným, romantizujícím a na pedálu se rozpíjejícím zvukem Ferletova klavíru. Je to jako bychom pozorovali čeření jiskřivé vodní hladiny a zároveň poslouchali zvuky z jejích hlubin. Nejvíce to vyniká v místech, kde oba nástroje hrají v unisonu – například ve Ferletově úpravě skladby Danse De Profil od Érika Satieho.

Slyšet to pradědeček, zabil by vás!

 „Slyšet to pradědeček, zabil by vás!“ I takové reakce vyvolává radikální fúze moravského folkloru a newyorské avantgardy v podání americko-kanadské kapely Dálava. Já jsem se ale při jejich koncertech v Paláci Akropolis a na festivalu Czech Music Crossroads nemohla ubránit pocitu, že právě tato perspektiva je svojí syrovostí a nespoutaností často autentičtější a věrohodnější než cokoli skanzenového a rádoby tradičního.

Z hudby Dálavy je cítit úcta k tradici a pokora při hledání vlastních rodinných kořenů, to vše ale zároveň s odvahou nenechat se těmito kořeny přidusit a spíše se od nich odrazit a rozlétnout do zcela svébytného hudebního prostoru.

Koncerty roku

K mimořádným koncertům loňského roku dále řadím pražskou kapelu Tygroo, strhující performance kapely Jawbone v pražském Jazz Docku, vystoupení Clarinet Factory na Střeše Lucerny a také produkci francouzského akordeonisty Vincenta Peiraniho na festivalu JazzFestBrno, kde představil repertoár ze svého nového alba Living Being II – Night Walker.

Vystoupil zde s vynikající rytmikou, kterou tvoří basista Julien Herné a bubeník Yoann Serra, mj. spoluhráč jazz-metalového saxofonisty Guillauma Perreta. K vrcholům koncertu patřila cover verze písně Kashmir od Led Zeppelin s psychedelickým sólem saxofonisty Émila Parisiena.