912. schůzka: Dvaačtyřicet let lesnického synka z Karasína

Gustav Pfleger Moravský
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Gustav Pfleger Moravský

Tak se opět setkáváme, abychom se hned vzápětí vydali na cestu.

Jednak se vydáme do století předminulého, jednak do krajiny, kterou dodnes není houfně navštěvována davy turistů, tak jako kupříkladu Krkonoše, byť obec, kterou hned na začátku naší výpravy navštívíme, se nachází v jednom z nejlíbeznějších koutů naší vlasti. Leží na Vysočině, jmenuje se Karasín a právě tam přišel na svět budoucí spisovatel, básník, dramatik a překladatel… se jménem nikoli nejznámějším, leč i tak nikoli zanedbatelným. Byl totiž u nás prvním literátem, kterého zajímaly otázky sociální. Narodil se jako Gustav Pfleger, a protože jeho vztah k Moravě byl věru srdeční záležitostí, připojil si (jakmile začal publikovat) ke svému příjmení ještě přívlastek Moravský. A my se v dnešních Toulkách pokusíme zmapovat jeho Dvaačtyřicet let lesnického synka z Karasína.

"Narodil jsem se 27. července roku 1833 na Moravě ve vsi Karasejně, na bývalém panství roženském, nedaleko Bystřice nad Pernštejnem, kde můj otec byl nadlesním. Z devíti dětí jsem na svět přišel jako poslední." To napsal sám o sobě Gustav Pfleger, a my jsme respektovali, že svoje rodiště znal jako Karasejn, nikoli Karasín, pod kterýmžto jménem jej všechny mapy, i ty na internetu, uvádějí dnes. Rodná myslivna ležela na někdejším panství Rožná; v tehdejší době patřilo hraběti Mitrovskému. Tatínek Matyáš se nestaral jenom o lesy; zasloužil se i o karasínskou školu, ve které se začalo učit už v roce 1827 a k jejíž historii patří, že tu vyučoval František Slavíček, který byl autorem mnoha literárních a dramatických pokusů, jakož i kusů – tedy divadelních.

Hájenka na okraji obce Karasín, kde se narodil Gustav Pfleger Moravský

"Tady jsem nabral první vychování; později jsem chodil do nedalekého Vítochova, ale jen v létě – v zimě byla obvykle držána škola doma. Když povětří bylo příznivo, byli jsme dováženi do jmenované nedaleké dědiny. Pamatuji se na veřejnou zkoušku, když mně buď pan vikář neb farář zavěsil na levá prsa stříbrný desetník bílý jako mléko, obšitý červenou pentličkou, na důkaz své spokojenosti a na odměnu mé pilnosti. Tento první peníz jsem choval jako dítě u veliké vážnosti, a dlouhá léta mi byl pěknou upomínkou, až konečně podlehl jinošské marnivosti."

Obolus ten se s Gustavem několikrát stěhoval, protože Pflegrovic rodina brzy přesídlila z Karasína do Bystřice nad Pernštejnem. (Rozdíl byl především v tom, že předtím z Karasína byl lepší výhled.) "Vysoká planina, na níž se Karasejn vypínal, poskytovala mně již jako hošíkovi velikého potěšení, poněvadž (často voděn buď s mysliveckým adjunktem neb se svými staršími bratry) cítil jsem touhu po dálce, když mi byl ukazován v mlhavé prostoře krásný Moravec zámek, a ještě po letech vidím vše v paměti uchováno, jako bych to byl viděl včera." Tak tedy jako šestiletý se Gustav ocitl s rodinou v Bystřici, kam byl jeho otec (v šedesáti letech! pokládán za starce) a poslán do penze. I ve zdejší škole dostal Gustík odměnu za pilnost – knížku, ovšemže německou. Nepochopil z ní ani slovo, protože neuměl německy.

Pamětní deska na hájence v Karasíně

V Bystřici si našel kamarády, a také divadlo. Spíš divadýlko… s vystříhanými a omalovanými figurami. Když něco provedl, za trest do toho "divadla" nemohl. "Jaká radost to byla, když jsem koukal, jak syn mé kmotry, Adolf Němeček, předváděl královny a prince, nebo pimprlata a loupežníky. A ještě větší radost jsem měl, když jsme za jednoho slavného odpoledne spojili síly své a bavili jsme bystřické malé publikum nějakým kusem." Pak však nad Bystřicí přeletělo velké hejno čápů, což pro staré babky znamenalo neštěstí a oheň, a ten skutečně město postihl. Během několika hodin stála Bystřice v plameni a skoro celá lehla popelem. I dům Pflegrových. Otec byl odkázán na panský dům ve Vojetíně.

"Pobyt tu byl pro mne nebezpečný. Zabrousiv se svým starším bratrem na led dost velkého potoka Nedvědičky – šli jsme totiž oba do školy přes pole – topil jsem se v ledové vodě šeredně a pomocí jisté staruchy a bratra svého vyváznul jsem z té strašné koupele." Ve Vojetíně totiž nebyla škola, a tak se muselo putovat do Rozsoch, půl hodiny cesty. Ani ve Vojetíně si však Pflegrovi dlouho nepobyli, protože otec byl zase „posunován“, a to do panského dvora na Skalách, neboli do Skalského dvora. "Do třetice všeho »dobrého« – trojí stěhování a jedno vyhoření. Jednak to kazilo hospodářství, jednak to zajisté nemohlo býti ku prospěchu mého vychování. Z jedné školy strkán do druhé, tu na počátku, tam uprostřed a zde na konci školního roku, byl jsem v nemalém nepořádku se cvičením ve školních předmětech, a různost učitelů, jakož i střídání ve školách spíše překážely mému vývinu, než aby byly ku prospěchu a užitku."

Jan Vilímek: Gustav Pfleger Moravský

Každý den se vandrovalo do školy ve Lhotě, a tam se (podle Gustavových slov) sice učilo tři hodiny ráno a dvě odpoledne, ale jinak se v té škole prý nedělalo nic. Takže kluk mohl docela klidně vyrůst v rošťáka, kdyby ovšem neměl velkou náklonnost ke knihám. I když se nic nenaučil, sloužil panu učiteli jako pomocník; ten často zkoušel jednu třídu, zatímco Gustav druhou, soustředěnou do učitelova bytu. "Když si vzpomenu, že pan učitel při hodině kouřil, tu nevím, zdali Američané mají svobodnější způsob vyučování, než jaký já měl příležitost poznat."

Když otec zemřel, hnula se rodina se všemi početnými svými členy do Prahy. Tam byli jednak příbuzní, kteří pomohli, jednak školy. Jenomže Gustav pořád neuměl německy. Přesto nastoupil do německé školy. Měl však zřejmě dobrou hlavu, protože za jedno pololetí svůj jazykový handicap dohnal a domů si opět odnesl odměnu. Talent na jazyky se u něj projevil i později. Těch jazyků ovládal nejméně sedm. Studoval nejdřív na Německém gymnásiu (to je nynější Gymnásium Jana Nerudy na Malé Straně), a pak na Akademickém gymnásiu ve Štěpánské ulici. Na obou školách byl jeho spolužákem Jan Neruda. Akademické gymnásium se mohlo chlubit řadou slavných absolventů z té doby, zvláště když zde nastoupil jako profesor Václav Kliment Klicpera, který měl na studenty značný vliv. Pedagogický i vlastenecký. Pfleger se učil velmi pilně, zároveň stihl prožít milostné zklamání, přičemž jak jeho přílišná píle, tak citové pohnutí se podepsaly na jeho zdravotním stavu. Byl často nemocen a nakonec kvůli svému zdravotnímu stav studium musel přerušit. Našel si místo v České spořitelně jako úředník, v té práci však zrovna šťastný nebyl. (Čemuž se lze i podivit, neboť bankovnictví patřilo (a dodnes patří) k dobrým existencím. Ale když ona bankovní služba byla tak jednotvárná…) Přerušila ji pouze cesta do severního Německa, a krátké období, kdy pracoval jako dramaturg.

Beletristický týdeník Lumír založil v roce 1851 Ferdinand Břetislav Mikovec

"Již coby šestnáctiletý začal jsem psáti nějaké verše, nejprv německé, pak české – všecko mi planulo Vaterlandem a vlastí. Toť se rozumí, že verše ty došly právě tak brzy smrti, jak byly vyšly na světlo boží." Leč semínko bylo zaseto. A padlo do úrodné půdy. Tehdy jediným českým beletristickým časopisem byl Lumír, na jehož stránkách se setkávala starší spisovatelskou generace s mladými. Právě v Lumíru uveřejnil Pfleger (tehdy čtyřiadvacetiletý) své první verše: sbírku Dumky. S jakým ohlasem? Bez povšimnutí. Hořký debut. Moravské listy sbírku dokonce odsoudily, a Pfleger (kvůli kritice) přijal svoje druhé jméno Moravský – aby zdůraznil svůj moravský původ. Což napovídá, že psaní nezanechal. Ze svého světabolu se vypsal sbírkou Cypřiše. Je plná pocitů z nenaplněné lásky. Tělesné utrpení a nenaplněnou lásku zvětšovaly pocity beznaděje a rozervanosti, prohlubované jak četbou romantiků, tak dusnou atmosférou doby a samozřejmě také počátečním neúspěchem jeho tvorby. Není divu, že mladý Gustav uvažoval i o dobrovolném odchodu ze života. Ono by snad bylo nakonec lepší, kdyby svůj citový život raději nějak naplnil? Ale nejenom Gustav zažil nenaplněnou lásku. Kromě něj i Antonín Dvořák. Ten se zamiloval do Josefiny Čermákové, aby se nakonec spokojil s její o něco méně atraktivní sestrou; Josefině však věnoval písňový cyklus Cypřiše. Verše si vypůjčil právě od Gustava Pflegra. Dvořák později Cypřiše přepracoval na Písně milostné, a jeden hudební motivek (totiž slavnou árii o měsíčku na nebo hlubokém) převzal právě z těch původních Cypřišů.

Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886

Přebujný jarní strom: to srdce lidské,
A každý lístek sladká naděje!
A šumot loubí: city harmonické,
Když štěstí srdcem blahým zachvěje.
Tu loubí vadne, k chladné zemi padá,
Když nad zelení zuří jizvy mráz:
Též štěstí selže — sladká naděj zvadá
A v srdci chorém vzejde zimní čas…

Dvořákův rukopis partitury písně Cypřiše. Text Gustav Pfleger Moravský

"Bylo mi sedmnáct let, kdy mne poprvé zasáhla choroba na prsou. Chrlil jsem krev. Leč lékař seznal, že není třeba léčení. Za krátký čas se však nemoc opakovala. Očividně jsem chřadnul a myslil, že bije moje poslední hodinka. Ztraceného zdraví nenabyl jsem úplně více. Nesmírně šetření drželo mne jako páru nad vodou." Kvůli tomu "šetření" (tedy sebe sama) se věnoval víc knihám, a také psaní. Němčinu opustil, psal česky. "Napsal jsem větší báseň Popis moře (jež jsem znal jen z cestopisů). Bouře na moři, středem byla loď s nešťastníky na palubě, jejich zoufalé postavení a nakonec jejich zhynutí spolu s lodí – ku konci jsem osud její přirovnával k životu lidskému. Jevil jsem v té básni zasmušilost, jakouž jsem byl stísněn."

Velice ho přitahovalo divadlo. Když bylo v roce 1859 otevřeno v Praze Novoměstské divadlo, pronesl Gustav slavnostní projev. Pak se v tom divadle stal dokonce na půl roku dramaturgem. Pro Novoměstské divadlo psal konverzační veselohry – v té době byly docela oblíbené. Zájem o divadlo se však mnohem víc projevoval především kritikami v časopisech, a protože ovládal jazyky, hodně překládal. Podle svého dramatického vzoru Williama Shakespeara napsal truchlohru Svatopluk, zhoubce Vršovců, drama Boleslav Ryšavý a Poslední Rožmberk – ty se dokonce hrály na jevišti Prozatímního divadla. V posledním dramatu se poprvé objevila na divadle postava Zuzany Vojířové. Jakýsi úspěch tedy měl, ale pořád to nebylo ono. Když překročil svoji třicítku, vydal svoji první prózu z dělnického prostředí – Z malého světa. Byl to také první román s tímto tématem v české literatuře vůbec. Autor se v něm pokoušel ukázat konflikty národní i sociální – čeští dělníci tu stáli proti německému továrníkovi. Ovšem nesměl tu chybět pořádný romantický motiv, takže: hlavní hrdina nakonec zjistí, že je nemanželským synem hraběte, čímž se do děje dostává i další, v té době často popisované téma – vztah šlechty (jaké jiné než zdegenerované), a nové podnikatelské vrstvy (pochopitelně, že dravé).

Lázně Sedmihorky na dobovém pohledu

To už bylo v době, kdy se Pfleger pokoušel svoje plicní neduhy, což byla (jak všichni tuší) tuberkulóza, léčit v lázních Sedmihorkách a Libverda. A právě do Sedmihorek zasadil svůj další román Paní fabrikantová. Při výběru tématu byl nejspíš silně ovlivněn Paní Bovaryovou od Gustava Flauberta. Opět sociální příběh, a také romantický, neboť obé do románu zapracoval. Hlavní hrdinka dělnického původu, provdaná za továrníka (který se k svému postavení dopracoval z dělníka usilovnou prací) se zamiluje do šlechtice. Aby uhájila čest své rodiny, spáchá sebevraždu. Žádný happy end. Ani další Pflegrova díla – Před březnem, Starý dům a Švýcarský hotel – neměly skončit líp. Z těchto však zbyly pouze první kapitoly.

Gustav Pfleger Moravský: Ztracený život. Vydání z roku 1907

"Zabýval jsem se čtením Lermontova a Puškina a vodil jsem svou fantazii, aby okřála, po horách kavkazských a po planinách širé Rusi. Když jsem četl Oněgina, tu myšlenka jako blesk projela mi hlavou a byl jsem rozhodnut. Reálnost, a to ideální reálnost, líčiti věci a děje a city a myšlenky tak, jak jsou, jen v jakémsi vznešenějším rouše – to bylo mé okamžité usnesení, mé přání. Nějakou báseň napsati v žánru Childe Harolda - o tom jsem již dříve přemýšlel. (O pouti Child Harolda napsal slavnou báseň kníže všech romantiků, anglický lord Byron.) Vydání Dumek a jejich přijetí ukázalo mi jasně, že není věk sentimentálnosti – skutečná realita vládne světem celým. Bez plánu napsal jsem onoho večera (neboť vždy večer a jen málo přes den píšu) první dvě školy Vyšínského."

Tak vznikla rozsáhlá epická skladba. Její umělecký přínos znamená sice dnes už málo, ale z hlediska naší literární historie má význam coby první český román ve verších. Jeho posledním, nedokončeným dílem, je alegoricko–vlastenecká báseň Královna noci. Spojením intimní zpovědi s horoucím vlastenectvím dosáhl vrcholu své básnické tvorby. Autor o ní sám prohlásil: "Je to moje labutí píseň." A měl pravdu. Gustav Pfleger zvaný Moravský podlehl tuberkulóze 20. září 1875. Byla mu čtyřicet dvě léta. Pohřbili ho na Malostranském hřbitově v Praze. K nedožitým padesátinám byla na jeho rodném domě v Karasíně odhalena pamětní deska. Koncem devatenáctého století však celý Karasín dopadl, jako nedaleká Bystřice – celý vyhořel, včetně jeho rodného domu. Lze říct, že podobně dopadlo i jeho dílo. Vedle velkých českých autorů dílo jednoho spisovatele, dramatika, básníka moravského… ale hlavně bezpečně zapomenutého. Lesnického synka z Karasína.

Košířský (Malostranský) hřbitov je místem posledního odpočinku Gustava Pflegera Moravského

To zvadlé listí na osychlém kmeni
Se citům lidským věrně podobá:
Dřív bujné, svěží v plném rozvíjení
Tož zlatých časů krásná ozdoba.
Tu vichr zavane svým ledným mrazem,
A listí klesá v země truchlý klín
A strnouc samo vlastním nad obrazem
Svých hrobů strojí smutný baldachýn.
Ba každý lístek zimním mrazem zvadlý
Je upomínka děje zašlého,
Je památní list z knihy velké spadlý
Tož s písmem smyslu veletajného.