911. schůzka: Kariéra desátého dítěte stránčického domkáře

Narodil se v první listopadový den roku 1862 jako jeden z deseti potomků tkalounkáře, tedy obchodníka (či lépe řečeno hokynáře), a pak také domkáře židovského původu. Otec Kolben si přilepšoval malým hospodářstvím, ale příliš platné mu to nebylo, byl stále počítán mezi chudinu. Svého syna Emila však poslal na studia do Prahy. Ten tam vystudoval malostranskou reálku a později se dostal i na německou techniku K. und K. Technische Hochschule in Prag. Absolvoval ji v pětadvaceti letech s vyznamenáním. Čímž Kolbenova kariéra nedokončila, naopak – stanul teprve na jejím začátku, protože vzápětí poté, co novopečený inženýr vykonal v Čechách jednoroční praxi, získal takzvané Gerstnerovo cestovní stipendium. Na dobu dvou let mu je poskytl Český zemský výbor. Což znamenalo, že v době, kdy neexistovaly pasy, víza ani imigrační kvóty, mohl navštívit Vídeň, Berlín, Curych, Paříž, Londýn, aby pak nakonec odjel do Spojených států amerických.

Američané ho k nim klidně pustili, stačilo, když se prokázal při vstupu do země hotovostí 50 dolarů. Naštěstí uměl číst noviny, a tak se v listu New York World dočetl, že firma Edison–Machine–Company hledá zaměstnance do konstrukční kanceláře ve městě Schenectady ve státě New York. Nástupní plat – 15 dolarů týdně. Dobrá šance se mu naskytla, když Edisonovi vyhořela slévárna. Kolbena napadlo, že by to mohla být dobrá příležitost, jak se uplatnit, a na Edisona se rovnou obrátil s návrhem, aby ho přijal. Hned příštího dne mu Edison lakonicky odpověděl: „Chcete–li přijet hned nahoru, můžeme vás přijmout do práce.“ Ještě téhož dne večer přijel z New Yorku do Schenectady a tentýž večer byl ustanoven elektroinženýrem v Edisonových závodech. Už při prvním setkání, když Kolbenovi podal Edison ruku, tak mu řekl: „Budeme dobrými nepřáteli, budeme se mít jen málo rádi, neboť budeme mít časem hodně nevděčné dřiny. Ale budeme se vždy snažit být dobrými spolupracovníky.“ A trvalo přesně rok, než se Kolben ve stejném podniku stal šéfinženýrem a vedoucím technických kanceláří firmy Edison General Electric Company. Z titulu svého postavení se dostával často a osobně s Thomasem Alva Edisonem do kontaktu.

„Inženýr Kolben měl výjimečný technický talent,“ píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. „Byl pečlivý s velkým smyslem pro detail. Hned na začátku v Edisonově podniku odmítl empirický přístup při konstrukci elektrotechnických přístrojů. Ty se tenkrát vyráběly kusově. Vypracoval technickou studii, ve které navrhl hospodárnější sériovou výrobu, založenou na přesných technických plánech. Tím se postupně zlevňovala výroba, což se pak rychle ujalo ve většině průmyslových podniků. Kolben byl úspěšným novátorem a vynálezcem. Provedl řadu zlepšení na elektrických motorech, vymyslel čtyřpólový motor pro tramvaje, podařilo se mu spojit dynamo o pomalém chodu s parním strojem.“

Kolben (stejně jako Edison) věřil, že technika má člověka povznášet a pomáhat mu, a nikoli ho srážet do nicoty. „Technika znamená vynalézavou tvořivost,“ prohlásil Emil Kolben. „To znamená vytváření nových hospodářských nebo ideálních životních hodnot na přírodovědeckých základech a poznatcích. Nemohou to být produkty fantazie, nýbrž jsou vázány na poznávání přírodních zákonů a sil. Technický pokrok budoucnosti proto tkví v těsné spojitosti s přírodovědeckým zkoumáním a poznáváním. Technika sama vytváří ony drobné nástroje, které přírodě berou její skrytá, pouhým rozumem nepochopitelná tajemství. Technika nyní i v budoucnu stojí ve službách blaha lidstva a osvobození milionů lidí od nejnižší a těžké tělesné práce prostřednictvím strojů.“

Edison nebyl jedinou osobností, kterou Kolben v Americe potkal. Do jeho profesního života vstoupil podnikatel a vynálezce Nikola Tesla. Ten se narodil se v srbské rodině v dnešním chorvatském Smiljanu. Na svět ovšem přišel ještě jako poddaný rakouského císaře. Poté, co absolvoval gymnásium, odešel studovat fyziku a matematiku na polytechniku ve Štýrském Hradci. Hned v prvním ročníku složil deset zkoušek s vyznamenáním, což profesorům napovědělo, jaký je student Tesla talent, a umožnili mu, aby pomáhal coby asistent při fyzikálních pokusech. Při studiu se Tesla utvrdil v názoru tom, že motory na stejnosměrný proud se nehodí pro praktické využití, a tak zkonstruoval první motor na střídavý proud. Na jeden semestr si Nikola odskočil do Prahy, kde studoval na Karlo–Ferdinandově universitě. Po otcově smrti ale studií na universitě zanechal – měl dokončen jen jeden semestr. Přemístil se do Budapešti, kde se intenzivně zabýval výzkumem elektřiny. Poté se přestěhoval do Paříže, aby se pak (ve svých osmadvaceti letech) natrvalo usadil ve Spojených státech, kde získal i tamní občanství. To už pracoval ve společnosti Edison Machine Works, a právě tehdy pozval Kolbena ke zkouškám elektromotorů, poháněných třífázovým střídavým proudem. Tomu nezabralo moc času, aby pochopil, jaké perspektivy střídavý proud má. Dlužno podotknout, že v té době jej Edison považoval za slepou kolej technického rozvoje. I géniové se mohou mýlit…

Edison si to nemyslel sám. Smýšlel tak prakticky celý elektrotechnický svět, což byly už tehdy podniky Siemens, AEG, u nás František Křižík. Tak říkajíc navzdory všem, proti všeobecnému proudu, se stal Kolben zaníceným propagátorem střídavého proudu. „S Edisonem se rozešel jak Nikola Tesla (založil si vlastní firmu Tesla Electric Light & Manufacturing,“ píše Karel Foltin v knize o nejvýznamnějších českých průmyslnících, podnikatelích a bankéřích. „Ten druhý – tedy Kolben – se ovšem s Edisonem rozloučil v dobrém, čemuž odpovídá i fakt, že na jeho počest byla uspořádána v únoru 1892 večeře na rozloučenou, které se zúčastnily čelní představitelé, počínaje vrcholovým managementem přes vedoucí pracovníky jednotlivých částí firmy až po předáky z výroby.“

Proč vlastně Emil Kolben dal Edisonovi vale? Důvodem byla (s největší pravděpodobností) jeho manželka Malvína. Necítila se ve Spojených státech nikdy jako doma. Přistěhovala se za svým mužem do Ameriky i s českou kuchařkou, ale ani to jí ke spokojenosti nestačilo.

Po návratu do Evropy Kolben nastoupil ve švýcarských strojírnách Oerlikon na místo šéfinženýra. Tento čelný evropský elektrotechnický podnik uskutečnil první přenos elektrické energie trojfázovým proudem o vysokém napětí na vzdálenost (vzdušnou čarou) zhruba sto dvaceti kilometrů z Laufenu do Frankfurtu nad Mohanem. Což bylo porovnatelně hospodárnější než u dosud užívaného stejnosměrného proudu. Kolbenovi bylo třiatřicet let, když se mu narodil v Curychu první dítě – syn Hanuš, což (možná) přimělo Kolbenovy k tomu, aby se vrátili domů. Bydleli postupně v Praze–Vysočanech, kde se jim narodily dcery Greta a Lily; pak se přestěhovali do „červené vinohradské vily“. Tento dům byl tak proslulý svými červenými cihlami, které v řadách střídala žlutohnědá omítka, že pošta dokázala doručit i s dopisy se stručnou adresou „Rodina Kolbenova“. V Praze založil ing. Kolben brzy po návratu firmu Kolben a společníci, elektrotechnická továrna v Praze– Vysočanech. Našel pro ni perspektivní místo. Sice na periferii, ale v blízkosti komunikací, železniční trati i vydatného zdroje užitkové vody. Veškeré stavební plány, ale i výpočty a konstrukce strojního vybavení byly jeho dílem. Začínal skromně, v dřevěné boudě a s dvaceti pěti dělníky. Za pouhý rok nato jich už však Kolbenova továrna zaměstnávala (v nových budovách) sto čtrnáct.

Ve Spojených státech se Kolben naučil uvažovat v časovém horizontu několika desetiletí. Pro svůj program však potřeboval peníze. Kapitál. Spolupráce s inženýrem Křižíkem byl sice skvělý nápad, ale nevyšel. Zkušený průkopník využití elektřiny v naší zemi (o patnáct let starší než Kolben) ho zřejmě považoval na snílka. Navíc dával přednost stejnosměrnému proudu. Takže Kolben, který právě vyhrál soutěž na stavbu pražské elektrárny, ustoupil od svých představ o spolupráci s Křižíkovou firmou, a využil nabídky Živnostenské banky. Souhlasil s vytvořením akciové společnosti Elektrotechnická. Vznikla roku 1898 se základním kapitálem 2 miliony zlatých, a Kolben se stal jejím vrchním ředitelem a jeho zásluhou získala firma velmi rychle rozhodující postavení ve svém oboru v celém Rakousku–Uhersku. Jmenovala se (jak už tu padlo) Elektrotechnická akciová společnost. Měla zkratku EAS, ale každý jí stejně říkal Kolbenka.

„Už v tom samém roce, kdy byla firma založena, dokázala vyrobit pro holešovickou elektrárnu pět alternátorů. Byly pomaloběžné, třífázové, a měly vnější průměr 7 metrů. Odlévání i obrábění jejich součástí bylo mimořádně náročné, ale pracovalo se ve dne v noci a v dílnách vládlo takové pracovní nadšení, že na tu dobu všichni tehdejší pracovníci vzpomínali s nostalgií,“ uvádí Karel Foltin v knize o českých průmyslnících. Když byla holešovická elektrárna uvedena do provozu (i s přidruženými měnírnami), začaly přicházet další a další objednávky – vyrábělo se pro Londýn a pro Madrid, ale i pro australský Lancestown. U Kolbenů se pracovalo rychle a efektivně. Současně s elektrárnami tam byl vyroben i trakční stejnosměrný motor pro automobil. Elektrický motor, takže šlo vlastně o elektromobil. První na našem území. Jezdil po Praze. V následujících letech vyjely z bran Kolbenky i další varianty tohoto vozu – ty vyráběl ing. Kolben ve spolupráci s kopřivnickou automobilkou. Ono se leccos z Kolbenova věhlasu dostalo z pořád ještě provincionální Prahy i za velkou louži, do Ameriky. V roce 1911 se za svým někdejším zaměstnancem vypravil do Evropy Thomas Alva Edison, a Kolben si mohl po letech ve svých vzpomínkách zapsat: „Když byl Edison se svou rodinou od 14. do 16. září na návštěvě v Praze, měl jsem možnost hovořit s ním hodiny dlouho o našich pracích let osmdesátých, jakož i o jeho tehdejších projektech. Tehdy pětašedesátiletý se o nich s mladistvým elánem rozpovídal. Velice ho zajímala myšlenka mechanického divadla, kterou dnes jmenujeme zvukovým filmem.“

V té době se Kolbenovi dařilo provázat elektrotechnickou a strojírenskou výrobu. Spolupracovat s ním však vůbec nebylo lehké.Od dodavatelských firem vyžadoval kvalitní produkty a nespolehlivost dokázal řešit třeba i kuriózním způsobem. Když mu slévárenské podniky dodávaly kujnou slitinu, jejíž pevnost a houževnatost neodpovídala jím požadovaným parametrům, no tak si postavil vlastní slévárnu se siemens–martinskými pecemi. Za první světové války musela také Kolbenka přejít na válečnou výrobu. Když vznikla Československá republika, vypravil se ing. Kolben do Spojených států. Uzavřel tam smlouvu o technické spolupráci s firmou Westinghouse. Díky ní byla Kolbenka schopna vyrobit jakékoli silnoproudé zařízení a dodat je kamkoli na světě. Tehdy došlo ke sloučení Kolbenovy firmy s První českomoravskou továrnou na stroje. Nová firma nesla nové jméno: Českomoravská–Kolben, akciová společnost. Jako by v tom názvu něco chybělo, že…Chybělo, ale na to zbývající písmenko si musíme počkat až do roku 1927. Tehdy byla uzavřena smlouva mezi Kolbenkou a společností Breitfeld–Daněk v Praze–Karlíně. A na světě byla Českomoravská Kolben–Daněk. ČKD.

Podnikatel Vincenc (nebo také Čeněk) Daněk se narodil 5. dubna v roce 1826. Jeho otec si pronajal pivovar v Cholticích na Chrudimsku. Poté, co absolvoval základní a střední škole, přihlásil se na Vídeňský polytechnický institut, kde také získal titul inženýra. Založil firmu, která vyráběla stroje pro cukrovary (jejich rozmach v té době začínal). Jeho podnik uzavřel zakázky na více než 100 cukrovarů – například ve Vinoři, v Opatovicích nebo v Kostelci nad Orlicí. Spolupracoval se stavitelem Václavem Nekvasilem, který stavěl budovy cukrovarů a Daněk je zařizoval stroji. Jeho firma provedla rovněž opravu pražského orloje – zdarma. Za úspěchy v podnikání se mu dostalo významného uznání – byl povýšen do šlechtického stavu (mohl pak používat predikát von Esse), a také rytířský řád mu císař pán věnoval. Když se jeho život uzavřel (v šedesáti sedmi letech), jeho dědicové po něm dostali pohádkové bohatství, a to si přitom Vincenc Daněk dokázat svého majetku náležitě užít. Když prodal firmu, koupil si zámek Tloskov u Neveklova (a ještě dvě další šlechtická sídla). Do konce života žil na velkostatku Trnová u Zbraslavě.

Emil Kolben a Vincenc Daněk se nikdy nesetkali. Když se jejich firmy spojily, byl už Daněk třicet čtyři léta po smrti. ČKD ovlivňovala podstatně celou československou ekonomiku během první republiky, a to i navzdory celosvětové hospodářské krizi ve 30. letech 20. století. Uvádí se, že nebýt Kolbena a společnosti ČKD, byla by československá měna výrazně slabším platidlem, a její síla by se nemohla porovnávat se švýcarským frankem.

Firma tehdy zaměstnávala 12 000 pracovníků. Platilo tehdy podnikové heslo: „Vyrábíme všechno, od špendlíku po lokomotivu.“ Když už jsme u těch lokomotiv, tak v ČKD byl zkonstruován nový lehký motorový vůz s novým typem náhonu. Naftový agregát v něm poháněl elektrogenerátor, vyrábějící proud pro tlapové motory. Tento motor seděl svou tlapou přímo na hnací nápravě a druhou opěrou na rámu vozidla. Klasikou se staly rychlíkové motorové vozy. Dostaly přezdívku Modré šípy.

Poslední léta života Emila Kolbena… Ta byla směsicí ocenění jeho celoživotních zásluh na jedné straně, a tragédie člověka židovského původu a víry, jenž se ocitl v nacistické mašinérii. Ještě v závěru roku 1937 se o něm vydávají knihy, ale přátelé mu doporučují, aby emigroval.

„Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže přece nikdo ničeho zlého učiniti!“ Ihned po okupaci se musel vzdát všech funkcí v ČKD. Protektorátní vláda se sice snažila, aby u něj říšské úřady učinily výjimku, je však zatčen gestapem a spolu s dcerou Lily, synem Hanušem a vnukem Jindřichem je deportován do terezínského ghetta, kde 6. června 1943 v jedenaosmdesáti letech umírá.

V koncentračních a vyhlazovacích táborech zahynula většina ostatních členů rodiny Kolbenů.