832. schůzka: A prostý kvítek mateřídouškou nazvaly

I zželelo se matce milých dítek;d
uše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří–douškou nazvaly.

Mateří–douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle –
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Kytici vydal Karel Jaromír Erben na začátku roku 1853. Svým přátelům tvrdil, že jde o básně, „kteréžto za onoho času let študentských některé potom také později jsem byl udělal. Jsou to básně dílem sebrané, dílem dodělané neb opravené, jež všecky z oné doby života mého pocházejí, kdy jsem měl ještě chuť verše stloukati.“ Což byla pravda jenom částečně.

Jak dosvědčuje Erbenova literární pozůstalost, víc než polovinu básní v Kytici složil teprve po roce 1851. To už byl archivářem, což ho zbavilo existenčních starostí – po dlouhé době shonu a nejistoty pro něj nastala delší chvíle oddechu a radostnější pracovní pohody. Mohl se tedy vrátit do „onoho času let študentských, kdy měl ještě chuť verše stloukati,“ a pár jich tedy "stloukl." Kromě toho teď našel potřebný čas, aby všechny básně doplnil a redigoval do jednotné sbírky. Zákon nezbytný ve všem světě stojí a vše tu svůj zaplatí dluh. Podle Erbena panuje neúprosný zákon neodvratného Osudu. Nadarmo se proti němu člověk vzpírá – v tom tragickém konfliktu s vyššími, nadpřirozenými silami vždycky podlehne. Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře:

Pojď již domů, ženo moje!
nemám ještě večeře.
Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu!
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře.
O půlnoci buch buch!
zase na ty dvéře zpukřelé:
Pojď již domů, ženo moje!
pojď mi ustlat postele.
Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstivý vrahu!
a kdo tobě prvé stlával, ať ti zase ustele!
A po třetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
Pojď již domů, ženo moje!
dítě pláče, dej mu pít!
Ach matičko! muka, muka –
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!
Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmí moje dcera;
a pláče–li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
Ach matičko, běda, běda!
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!
Něco padlo. –
Pode dveřmi mok se jeví – krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží –
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

Kyticí dosáhl Erben vrcholu své tvorby, ale k poezii se pak už nevracel. Tedy: zřídkakdy. Po životní čtyřicítce u něho převládly definitivně učenecké zájmy. Potěchou mu ale zůstávala básnická próza pohádek – k těm se utíkal nejraději ve chvílích oddechu. Především napsal čtyři klasicky dokonalé pohádky. Ty jsou pravými poklady svého druhu. Dlouhý, Široký a Bystrozraký… Pták Ohnivák a liška Ryška… Zlatovláska… a Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Napsal je umělec a velký.

Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! Víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prve než mě pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!" A králevic řekl: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné." I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi. "Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád." Králevic nemeškal a šel. Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo. Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla velká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec, a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že králevic na nich oči nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit. Tu zpozoroval králevic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pásem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Králevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo. "Tuto chci mít a žádnou jinou!" A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely. Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: "Zle´s učinil, synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil...“

Po své čtyřicítce byl Karel Jaromír Erben sice existenčně zajištěn (jako archivář města Prahy), ale pochmurná atmosféra 50. let 19. století na něho doléhala s obzvláštní tíhou. Měl otřesené zdraví a sklon k tuberkulóze, přesto pracoval s horlivostí přímo zimničnou dál a dál a bral na sebe ochotně množství nových úkolů, jak je mu ukládala potřeba doby a hlavně snaha pomoci národní kultuře i za ztížených poměrů.

V těch těžkých letech se nezachoval zrovna jako hrdina. Asi neměl odvahy nazbyt. A taky se bál o svoje místo, které po tolika letech čekání získal. „Ty jeho Dějiny, ty jsou jako evangelium,“ říkal o Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě Františka Palackého… ale pokud ho navštěvoval, tak potají. Ostatně Palacký sám ho varoval. "On nikam nechodí a s nikým nemluví, jak mi výslovně řekl,“ napsal Erben o Palackém v jednom dopise. „To proto, aby jiných nepřivedl v rozpaky, když by se vědělo, že s nimi co činiti má. Diví se tomu, když ho někdo navštíví, že se totiž osmělil, k takovému odsouzenci veřejného mínění časů nynějších se přiblížiti."

A tak Erben manévroval, jak se jen dalo (a nejenom ve vztahu k Palackému). „Chce–li člověk ujíti až třeba nevědomých příčin ke všelijakým mrzutostem anebo snad i k něčemu nad to horšímu, musí se sám v sobě zavříti, nikam nechoditi, nikomu nevěřiti.“ Uzavíral se do sebe tím spíš, že ho trápilo zdraví (postihlo ho chrlení krve). Jeho manželka byla na tom ještě hůř: onemocněla nevyléčitelnou rakovinou prsu. Pro Erbena a jeho tři nedospělé dcerky to byla děsivá rána. Dovezl ženu do rodného Žebráku k její sestře, ale pak už musela do nemocnice. Tam dotrpěla v mladém věku devětatřiceti let. Odešla mu bytost, kterou měl nejraději, inspirátorka a po patnáct let statečná družka ve všech rodinných i existenčních starostech.

Nepříjemnosti a spory

K této ráně i k řadě různých nepříjemností a sporů, které mu vyplývaly z archivářství a zvlášť z recenzentských funkcí v Národním muzeu a v Matici české se přidala ještě těžká lopota. Bylo zapotřebí přestěhovat starou registraturu z Mikulášského kostela a nově ji utřídit v městském archivu. Po celé čtyři roky se s tím vždycky v létě pachtil, než probral se svým mladším pomocníkem na 30 000 listin. Ostatek – asi 50 tun papíru – vyloučili do papírny. Na zdraví mu to nepřidalo, vykašlával celé chomáče papírového prachu.

Domov byl bez manželky a maminky. O domácnost se mu sice starala služka, ale na tu nebylo dost spolehnutí. Tři dcerky dorůstaly, ve škole měly všecky výborný prospěch, ale ve svém věku čtrnácti až osmi let potřebovaly víc než kdy jindy mateřskou péči. Erben sám by se asi nerozhodl, ale když na něj příbuzné naléhali, začal hledat novou manželku. K nevěstě mu dopomohla sestřenka z Miletína. Uprostřed února 1859 slavil svatbu se Žofií Mastnou, kupeckou dcerou z Lomnice nad Popelkou. Byla o polovičku mladší než on: měla čtyřiadvacet let. Jemu bylo osmačtyřicet.

Macecha se k těm třem děvčátkům nechovala jako macecha. Přilnula k nim; zvláště si zamilovala nejmladší Bohuslávku – ta se stala jejím mazánkem. Erbenova radost pak ještě vzrostla, když se narodil synáček Vladimír. „Jak málo jsem z toho, co jsem za mladých let byl sobě umínil, skutečně vykonal, ač jsem již téměř na sklonku života svého,“ napsal Karel Jaromír Erben v dopise svému příteli. „Však nepřeji si déle žíti, než pokud mohu pracovati.“ Domnívá–li se někdo, že tento názor pochází od nejméně osmdesátiletého dědouška, pak je na omylu, neboť podobné myšlenky přepadaly básníka, ani mu ještě nebylo šedesát let.

Předčasně zestárl. V devětapadesáti letech vypadal jako sedmdesátník. „Však já také vstoupím v rok šedesátý a rok od roku vždy mi ubývá naděje, že vše, co jsem chtěl, vykonám. Co se pak týče zlepšení obecného stavu našeho, to již ničeho nedoufám. Dejž Bůh, abych se v tom mýlil!“ Šedesátin se nedožil. Sudičky, na které tolik věřil, přestřihly nit jeho života za dva týdny po tom, co v kruhu svých nejbližších oslavil 59. narozeniny. Zemřel tiše v jednu hodinu po půlnoci 21. listopadu 1870. V poslední vůli odkázal své nevelké jmění rovným dílem svým třem dcerám a manželce. Oba potomci z druhého manželství, Vladimír a Marie, zemřeli v dětském věku.

Paní Erbenová se svého podílu vzdala ve prospěch nevlastních dcer. Velkodušně se zachoval i pražský magistrát, když započítal Erbenovi ještě rok před smrtí službu i v Národním muzeu od počátku 40. let a vyměřil pak vdově a nezletilým dcerám mnohem větší důchod, než jaký předpisoval městský statut. Pohřeb vypravila Praha Erbenovi královský. Stejně jako při smrti Havlíčkově, Boženy Němcové i Šafaříkově stal se i Erbenův pohřeb národní manifestací.

Průvod na Malostranský hřbitov

Průvod na Malostranský hřbitov byl nekonečný. Účastnili se ho nejpřednější osobnosti českého veřejného života s v čele s Palackým, Riegrem, pražským purkmistrem a hraběnkou Kounicovou. Básníka doprovázely na jeho poslední cestě četné pražské organizace a instituce; nespočetné byly i zástupy studentů ze všech pražských středních škol. Počátkem 20. století byly pak Erbenovy ostatky na přání jeho rodiny exhumovány a uloženy na Olšanských hřbitovech do rodinné hrobky. Tam odpočívá jeden z těch, na něž se nezapomíná.

Hoj, ty štědrý večere, ty tajemný svátku!
cože komu dobrého neseš na památku?
Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce;
kohoutovi česneku, hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví od večeře kosti,
a zlatoušky na stěnu tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina, srdce nezadané:
mně na mysli jiného, jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem, na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny, sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá tajně dolů kývá,
kde se modré jezero pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci, při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká, ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru, prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero hluboko – hluboko,
milému se podívám pevně okem v oko.