802. schůzka: Nezapadlý vlastenec

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02254575.jpeg
0:00
/
0:00

Pod dvěma čelními okny dřevěné školy byla sněhem zapadaná zahrádka s velikou, rozkleslou jabloní. V dlouhém boku budovy, ve dveřích, ke kterým vedly dva kamenné stupně, stál muž asi pětačtyřicetiletý; na houšti tmavých kudrnatých vlasů, i přes uši proudících, seděla mu vyrudlá, z vlny upletená domácí čepička s třapcem, na snědém krku měl široký černý šátek; kabát bez šosů, dvouřadou vestu a kalhoty, zastrčené do hladkých holínek, měl z šedého, notně odřeného sukna.

Čela byl vysokého, třemi vráskami již rozrytého, nad očima se mu černaly husté řasy, oči měl velké, hnědé, Ostrý nos, v koutcích úst chumáče vrásek, jež jim však dodávaly stálého úsměvu, bradu širokou, ostrou, a kolem líce věneček kaštanových, malinko prošedivělých vousů.

Uvítání jak se patří

Byl velký, kostnatý, širokých ramen a malinko prošedivělých vousů. V zubech tiskl špičku dýmky, jejíž troubel dosahoval mu boků. Když spatřil přijíždějícího mladíka, sestoupil ze schůdků a bafaje zdlouha, ale silně, prohlížel si neznámého. Přicházející mladík pospíšil přímo k němu a smekl kastor: „Dobré odpoledne přeju. Prosím, jsem Karel Čermák, nový pomocník na zdejší škole.“

Paseky nad Jizerou, restaurace a penzion Na Buďárce, sídlo obecního úřadu a pošty. Vpravo bývalá fara, dnes Krkonošské muzeum - Muzeum zapadlých vlastenců. Za ním kostel svatého Václava. (Snímek uživatele ŠJů)

Sáhl do spodní kapsy šosáku a vytáhl složený papír a skromně, plaše se usmívaje, podával ho domácímu. Muž v domácí čepičce zdlouha přeměřil rozpačitého mladíka a nahlédl do papíru. Pan vikář zapomíná, že si kantor sám může vybírat pomocníka, ale já vám přece neřeknu jako nedávno loukotovská učitelka novému preceptorovi: „To nám to pan vikář pěkně vyved, my jsme mohli tuhle od jednoho sedláka dostat čtyři měřice žita, abychom sem zadarmo vzali jeho syna.“

Při téhle řeči se mu ústa víc a více usmívala, zato pomocník stál sklíčen. „Nehněvaj se, pane učitel.“ „I kterýpak vlastenec bude říkat »nehněvaj se«!“ Znova si mladíka od hlavy k patě prohlédl. „I kata, kata, takovýhle preceptůrek ještě v Pozdětíně nebyl!" Potom rozpřáhnuv ruce, přitiskl preceptora k prsům, až v něm zachrupalo, a na ústa mu vtiskl tři důkladné polibky: „Podrav vás Pánbůh, bratříčku, a vítám vás na hora! Tak Karel Čermák – vida – mně říkají Václav Čížek, budeme zpěváci dva, a smutno ve škole nebude!“

Jiné místo, jiné okolnosti

Wěnceslaw Metelka tak vřelé uvítání ve škole v Pasekách nad Jizerou zase neměl, tedy tak jak je vylíčil ve svém nejznámějším románu Zapadlí vlastenci Karel Václav Rais. Ne že by si Metelka se svým budoucím švagrem, řádným kantorem Josefem Šimůnkem, coby vlastenec s vlastencem neporozuměl, ale pusinky si asi nedávali. Příběh Wěnceslawova života a díla by nejspíš skončil v propadlišti zapomnění, kdyby si jistý jeho kolega, pasecký kantor Josef Dlabola, nevyšel takhle jednoho srpnového dne roku 1890 z Pasek na vycházku do blízkého městečka Vysokého.

Věnceslav Metelka

„Trvalo to něco přes půl hodiny, než jsem se ocitl u Lantverů. Dnes tam seděl i kolega Rais, který často konal výlety do Krkonoš, a labužnicky pokuřoval z dýmky. Hovořilo se o všem možném. Taky o starých učitelských pomocnících, preceptorech, o jejich tehdejším životě. Jenom tak na okraj jsem se zmínil, že velmi pěkně líčí učitelské poměry v Pasekách i okolí ve svých zápiskách Věnceslav Metelka. Ty zápisky jsou uchovány v denících a ve starých kalendářích. Rais zpozorněl a hned na místě mě požádal, aby mu sdělil něco bližšího. Vyprávěl jsem mu o nich a kolega Rais moje slova bedlivě sledoval. Nakonec projevil přání, že by rád do těch zápisků nahlédl.“

Jenomže aby vůbec někdo, natož pak český spisovatel, do těch zápisků vůbec nahlédl, tak k tomu byl zapotřebí kus štěstí. Pod bývalou paseckou školou, v chalupě popisné číslo 89, kde se dodnes říká V kasárni (za napoleonských válek tam totiž přebývali hraničtí strážníci), v této chalupě, kde Wěnceslaw Metelka našel přístřeší pro sebe a svou rodinu, byly svého času rozsáhlé původní prostory vyklízeny. Čistilo se nemilosrdně a za své vzaly i památky staršího data.

02375254.jpeg

Skryté poklady

Jenom zastrčený kout, kam lidská noha nevkročila dlouhá desetiletí, zůstal nedotčen. Asi proto, že k němu byl nesnadný přístup – kvůli vysoké vrstvě jemných pilin. A právě pod těmi pilinami byly uloženy a jako by konzervovány ty nejcennější památky. Ovinuty stužkou se zde našly písemnosti, které psal Wěnceslaw Metelka. I dopis, který adresoval své budoucí manželce, slečně Kateřině Šimůnkové.

„Milováníhodná Kačenko! Přiblížil se den v mém životě, který opravdu mně velikou radost působí, neboť cítím se statnějším den ode dne býti. Protož toto mrtvé pero do ruky beru, bych Tobě netoliko slovy oustnými, nýbrž na tento trpělivý papír své mínění postavil. Dnes slavíš svůj svátek svaté Kateřiny, i já též ho slavím a k tomu Tvému svátku Tobě přeji štěstí, zdraví, boží požehnání a co sobě sama jen dobrého přeješ. Když zde na tomto bídném světě jedenkrát svou pouť dokončíme a ty jako jiný smrtelník vykročíš neviditelně, ó toť Tobě a všem jiným přeji, bychom se tam nad hvězdami sešli. Tohoť Tobě přeje tvůj a Tebe věrně milující milenec Wěnceslaw Metelka, školní pomocník v Pasekách.“

Oba se sešli ještě dřív, zaživa, a z toho setkání se jim narodily čtyři děti, dva synové a dvě dcery. „Familie mně roste. Kdo dal život, dá i chleba. Toť má důvěra v Boha jest.“ Jeho důvěra silně neochabla, ale chleba bylo málo, protože jako učitelský pomocník pracoval pouze za byt a stravu. Dlouho proto zápasil s úvahami, jestli nemá preceptorský úřad opustit a zůstat jen sedlákem a instrumentářem a moci se na tuto práci plně soustředit. Nakonec však jako učitelský pomocník vydržel při škole celých sedmnáct let.

„Školství chtěj vynést až k oblakům a přitom také chtějí, aby učitel a jeho pomocník byly živi větrem severním. Učitel by měl být jako pták. Každý rok aby na něm narostlo šatstvo, pěkný kabát a kalhoty. Mnoho se žádá a málo se platí. Je psáno ledaskde: »Učitelové se budou na obloze skvěti jako hvězdy!« Není to krásné? Vychovatelství jest věru úřad vznešený, jenže s hladem je smíšen. Kdo se chce třpytit jako hvězda, ten buď učitelem!“

Přetěžké živobytí

Paseky nad Jizerou, Venceslav Metelka

Metelka sice bydlel sice v poctivé dřevěnici, zvané Kasárna, ale na živobytí měl jenom to, co dalo pole. Mohl být považován za právoplatného Pasečana, ale nebyl, protože pocházel ze sousedních Sklenařic a tudíž byl pro všechny místní jenom „přilezlík“. Sotva se tu usadil, zemřel mu otec, a Wěnceslaw najednou nebyl schopen dostát všem svým povinnostem, a nastal čas, kdy bylo třeba říct buď a nebo. „Nesrovnává se škola a role, učitel a sedlák, hák a pero, motyka a olůvko.“ Po sedmnácti letech čekání na místo kantora ze školy odchází. V těchto těžkých chvílích se také uzavírá jeho deník.

„Jeho radostmi zůstávaly hudba a housle,“ tak to napsal ve své knize o Věnceslavu Metelkovi badatel a vydavatel jeho díla dr. Jaromír Jech. „Radostmi o to většími, že stejný zájem sdílely i jeho děti. Největší naděje vkládal do Václava.“ (Původně pojmenovaného také Věnceslav.) Objevil v něm mimořádné vlohy a spatřoval v něm pokračovatele ve svém díle. Václav už v patnácti letech postavil takové housle, jako by byl hotovým tovaryšem. S tím se však tatík nespokojoval, a rozhodl, že se Václav musí zdokonalovat, získat zkušenosti, obohacovat své vědomosti. „Musí zkusit svět. A svět musí zkusit jeho.“

Václav nedovršil ještě ani šestnáct let, když dostává ve Vrchlabí vandrovní knížku s platností na tři léta a hned téhož dne se vydává na první cestu – do Prahy a přes Liberec zpátky do Pasek. Následujícím rokem ho čeká delší vandr – až do Plzně, ale žádnou práci nikde nenašel.

Pohled na znojmo z teras se stromy starých odrůd
Příště se tedy obrátil na jinou světovou stranu, na východ a na jih, vydal se přes Jihlavu do Znojma, do jeho vandrovní knížky se posléze dostal poslední úřední záznam, který v překladu do češtiny zní: „Pracoval u instrumentáře mistra Krampery ve Znojmě od listopadu 1855 až do dneška (červenec 1856) k plné spokojenosti jako houslař." Razítko okresního úřadu, podpis nečitelný.

„Milý Václave! Tolik jsem se načekal od tebe psaní. Nuž jak se vede ve Znojmě? Jsi zdráv? Hladu nemáš? Jak práce se Ti daří? Jaké potřeby máte k usnadnění práce? Co laky na housle? To sotva budeš vědít, neboť to každý mistr drží pro sebe v tajnosti. Piš mi hodně moc – večer po fajrum můžeš si svíčku koupit a pár hodin opsat, jakkoli, však já to přečtu – však psaní se ani krásně nepíšou.
P. S. Zhotovils už ňáký housle? Jak se podařily? A jak daleko máš ty dvě basy? Basa je mrcha! Je to hrozný jako peklo, nešikovný. Dnes budu na basu v Rokytnici hrát. Nehraje ale tak, jak by mohla na ten korpus hlas mít. Ale já to z ní vyrazím. Nepovídals mistrovi, že jsem dobrý basař?“

Nemilosrdný osud

Syn Václav zemřel po návratu domů dvanáct dní po svých osmnáctých narozeninách. Přesně na den otcových narozenin. Wěnceslawu Metelkovi bylo čtyřicet devět let. „Smrt je bohatá. Náleží jí všechno, co je našemu srdci nejdražší.“ Wěnceslaw ty rány, které na něho rychle po sobě dolehly, už nemůže unést. Po letech odmlky se vrací k příteli nejvěrnějšímu, jak ho kdysi nazval, k deníku. Ale neotevírá už žádnou zvláštní knihu, píše do kalendářů a na každý prázdný papír, který pak do nich vlepuje. Píše čím dál pravidelněji, a nepřetržitě, až skoro do konce svých dní. „Život bez radosti – je dlouhá cesta bez hospody.“

Sídlo ateliéru Špidlen v Jungmannově ulici 32

„Jeho dcera Johanka se provdala, ale předtím se u svého otce vyučila a stala se vlastně první českou houslařkou,“ píše dr. Jaromír Jech. „Neopravovala jenom staré housle. Dochoval se její nástroj z roku 1859, kdy jí bylo necelých šestnáct let.“ Dokládá to zápis na vnitřní straně dna houslí: „Zhotovené dne 13. ledna Léta Páně 1859 v Pasekách od Johany Metelkovy. Číslo 38. St.: 16 let.“ Když pak odešla za svým mužem do Hořeních Pasek, zařídila si tam skromnou dílnu, ale povinnosti ženy a matky jí nedovolily v díle se zdokonalit a pokračovat v nastoupené dráze, jak by si snad přála. Zemřela v pětadvaceti letech.

Jedinou nadějí zůstalo Wěnceslawovi jeho poslední dítě, Josef. Zhotovil housle, do kterých vlepil štítek: Josef, syn Věnceslava Metelky. Po celý život se ke svému tatínkovi hlásil, a nejenom tímto štítkem. Byl to však život krátký, pouhých třicet devět let. Stačil ale vyučit dva své žáky, a z potomka jednoho z nich, z Jindřicha Vitáčka, se stal zakladatel moskevské houslařské školy Jevgenij Vitáček.

Mistrovský nástroj z dílny houslaře Vladimíra Pilaře z roku 1968 - housle Václava Snítila

Z dalších větví tohoto rodu vyrostli i mistři svého oboru Pilařové a Špidlenové. Wěnceslaw Metelka, učitel, muzikant, věhlasný instrumentář, písmák, věčný rebel, žehrající pochybovač a také citový a zranitelný člověk zemřel 1. května 1867. „Po létech snad, pakli to někdo nerozedře, bude moci mé porůzné myšlénky čísti. Najde-li někdo v tom zrnko, jež by jej blažilo, budu dosti odměněn. Ale znám až přespříliš svět! Zasmějou se mi a vynadají starých bláznů, což také jsem. Co na srdci, to na papíře jsem měl. Aťsi!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?