762. schůzka: Hlášení o policejním státě po rakousku

Největší díl obrozenecké práce vykonala Jungmannova i Tylova generace právě tenkrát. Přesto si však málokterý úsek dějin vysloužil hodnocení tak nelichotivé. Nejsme my Češi vlastně takoví nevděčníci? „Obchody plné, nic strašného se nedělo, žilo se lacino...“ – a přesto se u nás na tu dobu brblalo, reptalo, vrčelo se, ba i sem tam se štěklo, nadávalo se. tedy říkalo se, že Rakousko (jehož jsme byli součástí) se proměnilo v žalář národů, že to byl despotický policejní stát, v němž se tupý metternichovský absolutismus udržoval jen s pomocí lesa bodáků, v zárodku že tam byl potlačen každý trochu svobodomyslnější projev.

Policejní stát

Že by to tak úplně nebylo, to ono to zase bylo, ale situace zase nebyla tak strašná. Ona byla strašná jen trochu. Absolutní monarchie měla – mezi námi – k demokratickým poměrům daleko, ovšem oproti totalitním režimům následujícího 20. století byla pokojným a přívětivým rájem. Kníže Metternich – ten spřeženec satanův (i tak se mu říkalo) pan kancléř vskutku všemi prostředky bránil dosažený evropský mír, rovnováhu sil, odmítal revoluci i kroky a změny, které by ji mohly znovu přivolat. Věděl proč: byla tu přece předchozí krutá zkušenost čtvrtstoletí válek. A pokud v té mnohonárodnostní habsburské říši zavrhoval každý vypjatější projev nacionalismu, tak to bylo, jako by předjímal, co etnická nesnášenlivost v budoucnosti přinese. Což však neznamená, že bychom zčistajasna obraceli hodnotící znamínka, a to opravdu dělat nebudeme. (To dělali jiní a jindy a nedopadlo to dobře.)

My bychom místo apriorního odsuzování, ba spílání chtěli hledět bez předsudků a pátrat po logice věcí. A co vidíme: absolutistické, policejní a zmilitarizované Rakousko, u kterého při bližším pohledu zjistíme, že ten zlý pes byl poněkud bezzubý, a ruce absolutismu, ty politické pařáty, které sahaly po kontrole všeho a čehokoli zůstávaly nakonec nějak příliš krátké. Viděno očima lidí dvacátého století, zejména těmi, kteří mají v osobnostní výbavě zkušenost s totalitními režimy, se zakořeněná představa o tuhém, ba nesnesitelném policejním státě metternichovského Rakouska povážlivě rozviklá – stačí jenom blíže zkoumat fakta a vidět je bez předsudků. Vyjeví se totiž, že tehdejší vládní systém byl sice otravný, tuhý, neschopný reagovat na potřeby doby a vycházet vstříc oprávněným požadavkům lidí, v žádném případě však nebyl nesnesitelný. Dusno bylo. Ale mírné. Dalo se vydržet.

Dodnes panuje mínění, že nekonečným množstvím zákazů, cenzurou a čtením korespondence dosáhl krajně nedůvěřivý kancléř Metternich kontroly nad každou myslí, každým svědomím, každým individuálním osudem. Což to... to on by rád... jenomže praxe jaksi selhávala. Svěrací kazajka nebyla dost těsná. Na občany sice obtěžování státem v jisté míře doléhalo, beztak si ale nakonec kdekdo dělal i myslel svoje. Přísný dozor nad názory i skutky obyvatelstva nebyl nějakou specialitou habsburské monarchie. Existoval prakticky v celé ponapoleonské Evropě. Byl produktem strachu vlád před recidivou společenských otřesů, ve kterých se předtím kontinent zmítal po čtvrt století.

Pojem „revoluce“ vzbuzoval ostatně děs i v hlavách obyčejných lidí. Dokud většinu populace tvořili pamětníci zbytečných bitev (a ti, kdož do nich posílali své syny), měly v nich konzervativní evropské režimy spíše oporu než protivníky. Po strastiplné éře válek byl takřka každému člověku i ten nejpřízemnější mír pořád lepší alternativou. Však také revoluci roku 1848 uskutečňovali až lidé, kteří s válečnými událostmi napoleonské doby neměli osobní zkušenost. Což je velice zajímavá myšlenka. Totiž že revoluci dělají lidé, kteří žádnou revoluci nezažili.

Temný absolutismus

Vraťme se ale zpátky do dob temného absolutismu. Ve Francii, Itálii, Německu, dokonce i v liberální Velké Británii fungoval v první polovině předminulého století podobný systém dohledu jako v Rakousku. Moment – i v kolébce demokracie, v Anglii, k níž vzhlížíme. Tam se občané bránili běžnému otevírání soukromé korespondence tím, že na obálky dopisů lepili nálepky s ironizujícím textem: „Uvnitř je to nezajímavé!“ A u nás – tedy v té naší staré dobré monarchii? Pro přesnější obraz se musíme vrátit proti času trochu zpět. Policii se zvláštním ministerstvem (Polizeihofstelle se mu říkalo) zřídil jako udivující a opovážlivou novinku císař Josef II. řadou svých dekretů. Na dekrety byl kajzr Pepi kadet. Jeho nástupce (tedy Leopold II.) úřad zase zrušil. Zavládla totiž obecná nevole, že policejní dozor představuje nepřípustný zásah státu do svobod občanů. (Jak moderní názor!) Císař František I. se v obraně před dovozem francouzského volnomyšlenkářství hned v roce 1793 k Josefově vynálezu vrátil, a později (roku 1801) svěřil obnovenému policejnímu ministerstvu i obnovený cenzurní dohled. Do roku 1848 se pak policejní systém, dotvořený na počátku 19. století, až na detaily nezměnil.

Vlastní policie se dělila na veřejnou a tajnou. Svrchovanou povinností obou složek bylo bdít nad vnitřní bezpečností státu. Veřejná policie dohlížela na pořádek a zákonnost, vedla evidenci obyvatelstva a záznamy o jeho pohybu, tajná pak sledovala chování podezřelých osob, organizovala styk se sítí agentů z řad civilního obyvatelstva, kontrolovala soukromou korespondenci a vykonávala cenzurní dohled nad tiskem, literaturou, divadelními představeními, a dokonce i nad knoflíky, tabatěrkami, vějíři. Tam všude, i na tom nejmenším knoflíčku se přece mohl objevit nebezpečný nápis anebo zesměšňující obrázek. Všechno bylo třeba hlídat, všechno muselo být pod kontrolou. Zakázána byla jakákoli kritika vládnoucí dynastie, politiky státu, císařských výnosů, katolického náboženství. (Což vše nakonec známe z vlastní zkušenosti. Akorát místo katolického náboženství se muselo dávat bacha na to, aby nikdo neubližoval vládnoucí straně a vědeckému světovému názoru.)

Za monarchie se nesměla vyjadřovat podpora liberalismu, nacionalismu a právu na sebeurčení národů. Nikdo nemohl vydávat a šířit obrazy panovníka a ostatních členů habsburského rodu, nešlo-li o portréty oficiální. Ve jménu ochrany dobrého vkusu byla zapovězena všechna témata obscénní a erotická. Jak byla tehdejší policie organizována? (tedy kromě toho, že vedle veřejné existovala ta tajná). Musíme se zase vrátit do minulosti., což my v tomto seriálu děláme pořád, a kupodivu nám to ještě nikdo nevyčetl. (Možná proto, že nemáme cenzuru. Zatím.)

Nikde, ani v Rakousku, se moderní bezpečnostní složky nezrodily naráz, jediným, patentem z popudu vladaře. Ani Josef II. si policii nevymyslel. S ohrožováním veřejného pořádku i s kriminalitou se musela společnost tak či onak vyrovnávat odedávna. Byl to totiž vážný problém organizační i finanční. Po celou předchozí epochu feudalismu se bezpečnostní záležitosti řešily v zásadě podle místních podmínek a možností (čili nejednotně), bez centrálního řízení. Každá vrchnost měla svoje vlastní dráby, města své ponocné a pár žoldnéřů. Pro krizové situace platila ovšem povinnost obyvatel zúčastnit se závažných akcí osobně, ať už šlo o stíhání zločinců, nebo o hašení požárů. Ve městech od středověku konali policejní službu měšťané (svobodní měšťané, vlastnící nemovitosti), a ti byli organizovaní podle domů a čtvrtí. Mužům z několika domů velel rotmistr, vyšší jednotce čtvrťmistr.

Pro běžné úkony všedního dne si města podle svých možností platila žoldnéře, zpravidla válečné vysloužilce. Ti konali stráž u bran, mostů, na vinicích. Město Vídeň (například) získávalo v 15. století finance pro tuto ochranku tím, že ve vlastní režii provozovalo nevěstinec. (To jsou paradoxy. Aby byl ve městě pořádek, musel být ve městě bordel.) Od 16. století se začaly v habsburské říši formovat dobrovolné městské gardy – Stadtguardia. Po jejím boku brzy nato stanula Rumorwache – stráž proti výtržnostem. Její slabinou však vedle kompetenčních sporů s městskými gardami bylo, že se stala zaopatřovacím ústavem nemocných a nezpůsobilých vojáků.

Vznik tajné policie

Od 18. století se prostřednictvím nově zřizovaných takzvaných policejně-bezpečnostních komisí na úrovni místodržitelství a krajů začala pořádková služba centralizovat. Postupně vznikly policejní rajony, do služby byly převeleny malé oddíly dragounů, a nakonec, v rámci hlavní josefinské reformy, jejímž provedením byl pověřen dolnorakouský místodržící Jan Antonín hrabě Pergen, vznikla i vyšší složka – tajná policie, působící napříště vedle nižší složky – policie uniformované. Vrcholu své kariéry, totiž funkce takzvaného nejvyššího policejního ministra, dosáhl loajální úředník Pergen na počátku panování císaře Františka. Tehdy vytvořil c. k. ministerský policejní dvorní úřad, při kterém dobudoval systém cenzury, tajnou kontrolu korespondence a síť konfidentů.

Pergenovým nástupcem se stal pro další dobu více než třiceti let (až do roku 1848) hrabě Josef Václav Sedlnický z Choltic, rodák z Opavice, bezesporu výtečný profesionál, ale taky jeden z nejpomlouvanějších a nejnenáviděnějších mužů v říši. Ale abychom se nepohybovali pouze v těch nejvyšších policejních patrech. Podívejme se taky dolů, na ulici třeba. Tedy jestli tam ovšem nějakého policajta zahlédneme. Policajta... a četníka... strážníka... rovněž žandára, karabiniéra, milicionáře, v ohyzdném a pokleslém žargonu minulosti poměrně nedávné dokonce „orgána“ nebo „příslušníka“. Je to mnoho slov podobného, i když ne totožného významu. Jde o pojmy z různých dob a teritorií. Jak se v nich vyznat? Něco společného ty výrazy mají: označují příslušníky bezpečnostních složek. Na rozdíl od armády, určené k ochraně před vnějším nepřítelem, je posláním bezpečnostních útvarů ochrana pořádku uvnitř státu, města, obce. S armádou mají tyto složky hodně společného. Disciplínu, uniformy, hierarchicky uspořádanou organizační strukturu. Z armády policie vlastně vznikla: v časech profesionalizace bezpečnostních útvarů do nich vstupovali hlavně vojáci nebo vojenští veteráni.

Od listopadu 1989 jsme si už zase stačili zvyknout na osvědčené termíny policista a policie – ať už státní nebo městská. Ale kdo byli ti ostatní, jejichž jména tu před chvilkou padla? Třeba četník. To byl bandita a lupič. Tedy prapůvodně jím byl. Tak se mu totiž říkalo na Balkáně - podle toho, že četníci operovali v četách. Teprve mnohem později se převrácením původního významu dostalo pojmenování „četníci“ příslušníkům jednotek, které byly proti těmto zločincům vysílány. Zatímco výraz „policista“ zůstal rezervován pro ochránce pořádku ve městech, četníci byli ti, kteří bojovali s banditismem v terénu, na venkově, převážně na komunikacích a kolem nich, případně v lesích či v horách. Časem převzali i některé policejní, to jest bezpečnostní a pořádkové povinnosti ve venkovských obcích. A strážník? To býval onen dobrý duch rajonů, policista, který „šlapal ulici.“ (Dnes prakticky ohrožený druh. Na vymření.) Ozbrojen pouze holí a píšťalkou střežil pořádek ve „své“ lokalitě. Všichni obyvatelé místa, kde sloužil, ho důvěrně znali a v případě potřeby se na něho obraceli.

A máme ještě žandáry a žandarmerii, což jsou historická synonyma pro policii v jihoslovanském, ale i slovenském prostředí, odvozená od francouzského gens d´armes (ozbrojenci). Pojem karabiniér nás zavádí do Itálie, kde policii nazvali podle jejich základní výzbroje, pušek z krátkou hlavní – totiž podle karabin. Milicionář (nikoli lidový, ovšem) pochází od latinského „miles“. Voják. A nakonec bychom si měli vyřešit samotného policistu. To je přece slovo – podobně jako politika – odvozené od řeckého „polis“. Obec, město. Kdo se mohl dostat k policii? Tedy k té rakouské, samozřejmě... Nějaké zvláštní kvalifikační předpoklady? Inteligenční a psychologické testy? Fyzická zdatnost? Ne, nic z toho.

Požadavky na uchazeče o místo policisty nebyly nikterak vysoké. Pokud možno (ale nebylo to nutnou podmínkou) měl být kandidát ve věku pětadvaceti až čtyřiceti let, svobodný, bezúhonný, schopný pěšího pochodu a výkonu strážní i hlídkové služby. Za výhodu se považovalo, pokud nový adept sloužil předtím dva až čtyři roky v armádě. Dále se žádalo, aby byl alespoň částečně schopen čtení a psaní. Při těchto minimálních nárocích se hlásili především ti, které byla armáda ochotna postrádat, totiž starší poloinvalidé. Teprve po napoleonských válkách, kdy armáda výrazně snižovala stavy, se situace podstatně zlepšila.

Policisté měli jednotné uniformy a poznávací služební čísla. Vyzbrojeni byli šavlí, karabinou, pistolí a takzvanou alarmovou píšťalkou. Za opilství, spánek ve službě, hádky a rvačky byli tělesně trestáni ranami holí. Za závažný přestupek se považovalo braní úplatků (vida, už tenkrát), přičemž ze strany uplácejícího občana šlo o urážku stráže. Kuriózní zvláštností tehdy bylo, že policista si po dobu nemoci musel ze své mzdy platit zástupce. Rakouský policejní president řídil práci policie v terénu prostřednictvím policejních ředitelství v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie. Těmto ředitelstvím v menších městech podléhaly služebny třetí etáže – policejní komisařství, zahrnující jak složku veřejnou, tak složku tajnou. Velká města byla organizačně dále členěna na policejní revíry. Například Vídeň jako císařská metropole měla 4 revíry ve vlastním městě a 9 revírů předměstských.

Člověku to nedá, aby tak nějak nezkusil poměřit minulost kritérii dneška, leč hrušky s jablky bychom neměli počítat dohromady. Ale přesto: Dnešní české ministerstvo vnitra disponuje personálem v řádu tisíců a řídí další desetitisíce pracovníků. (což doufám není tajné). A teď vedle tohoto našeho, českého, demokratického ministerstva vnitra postavme rakouské zpátečnické policejní ministerstvo dejme tomu v roce 1815, když už se Evropa ocitla na počátku klidnějšího období. Na rakouském policejním ministerstvu ve Vídni zaměstnáno – 12 úředníků. Plus 13 cenzorů. Policejní ministerstvo přitom vedlo evidenci obyvatelstva, poskytovalo pasovou službu, mělo zaměstnanecký a židovský referát.

Početní stav policie v hlavním městě habsburské říše byl rovněž neuvěřitelně nízký. Vídeň tehdy měla celkem 630 uniformovaných policistů, a to i s jízdní jednotkou o šedesáti mužích. Podstatně méně příslušníků měly policejní útvary v ostatních velkých městech říše včetně Prahy. Na venkově, kde nadále žily takřka čtyři pětiny obyvatelstva, bezpečnostní složky (tedy četnictvo) ještě neexistovaly, a to až do poloviny 19. století, takže tam základní strážní, pořádkovou a protipožární službu nadále vykonávali hlavně ponocní s halapartnami. Do policejního státu – když se na to díváme dnešníma očima – měl metternichovský absolutismus daleko... Daleko spíš než nelidský byl – hloupý a slabý.