700. schůzka: Poslední, leč nikoli nejmenší

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Krommer neboli Kramář

Musíme splatit dluh, který nám v poslední době jaksi povyrostl, tak abychom nemuseli platit vysoké úroky, raději jej dnes smažeme. Budeme se totiž věnovat několika jménům české hudby, na něž se kdysi pozapomnělo a ani dnes se jim nedostává té pozornosti, kterou by si zasloužila. Okřídlené anglické úsloví „Last, but not least“ jsme si přitom volně přeložili do češtiny a použili jako titulek této schůzky: „Poslední, leč nikoli nejmenší.“

František Vincenc Kramář

A už tu máme první jméno. František Vincenc Kramář. Světu je však známý spíše jako François Krommer. Narodil se 27. listopadu roku 1749 v Kamenici, a protože Kamenic je u nás povícero, nejméně deset jich je, dlužno zpřesnit, že jde o Kamenici u Jihlavy. Jeho dětství a mládí připomíná trochu osudy mladého Antonína Dvořáka, pochopitelně ovlivněné rozdílem skoro stovky let. Dědeček a po něm i otec měl v Kamenici hostinskou živnost – hospodu provozovali ve Staré radnici. K ní si táta Jiří přidal obchodování (i když ne řeznické, jak tomu bylo u Dvořákova otce).

František Vincenc Kramář měl však proti Dvořákovi svou životní dráhu usnadněnou tím, že velmi brzy, hned jak byly u něj rozpoznány známky hudebního talentu, se rozhodlo o jeho hudebním studiu. Ten by se ale neprosadil jenom sám od sebe. Měl štěstí, že pomohl anděl strážný v podobě jeho strýčka, učitele v Tuřanech u Brna, ředitele kůru a pilného skladatele Antonína Matyáše Krommera. Tuřany se staly Františkovým hlavním působištěm – malá Kamenice mu těžko mohla poskytnout nějaké hudební vzdělání, a pobyt v nedaleké Třebíči, kam se později jeho rodiče přestěhovali, byl příliš krátký. Hudební osobnost strýčka Matyáše Krommera – sama o sobě velmi zajímavá – vedla záměrně svého svěřence nejenom k poznávání skladatelské techniky, ale i k seznamování s tvorbou velikých hudebních zjevů současnosti. Členové tuřanské rodiny, dobře technicky připraveni, hrávali i sólové skladby a v rodinném kruhu se hojně provozovala také hudba komorní. Poprvé zde byly uváděny Matyášovy skladby, jejichž počet uvádějí soudobí hudební vědci za „neuvěřitelný.“ František měl být svému tuřanskému strýčkovi za co vděčen. Svůj vděk vyjádřil i tím, že se začal podepisovat podle něj. Krommer.

Portrét Františka Vincence Kramáře od Karla Maixnera

Z Brna se vypravil do Uher, kde se stal šéfem jedné šlechtické kapely a brzy na to získal ředitelství kůru v Pětikostelí. Tam začal nejenom muziku řídit, ale také pro ni skládal. Z uherského prostředí vedla cestu vzhůru – tedy do Vídně. Hrabě Grassalkovič mu svěřil místo koncertního mistra, nikoli však nadlouho. Kramář sice obstál, ale Grassalkovič mu umřel. Což pro kapelu znamenalo, že byla rozpuštěna. Udržování soukromé hudby nemělo totiž ve Vídni mimo panovnický dvůr v té době už valný význam, protože bohatá činnost veřejných spolků na koncertech a produkcích (jakož i pravidelná divadelní představení) dávala nejenom větší možnosti výběru, ale i kvality výkonu (ta byla u šlechtických kapel vždy omezená). Vývoj nového, nezávislého postavení umělce se projevil částečně i u Františka Kramáře. Po rozpuštění Grassalkovičovy kapely už nikdy do šlechtických služeb nevstupuje.

Něčím se umělec musí živit. Kramář se živil skládáním, a měl s ním úspěch, v nakladatelství vycházejí pravidelně jeho nové skladby, zvláště jeho komorní hudba došla uznání. Počet jeho skladeb je veliký a jejich seznam nemůžeme ani dnes pokládat za úplný. Známe přes 150 opusových čísel, ale Kramář do nich často zařazoval několik samostatných děl, takže jejich počet bude víc než dvojnásobný. Místo pod penzí je však místo pod penzí – Kramářovi se jej dostalo až v devětašedesáti letech. Dosáhl nejčestnějšího titulu dvorního skladatele. Před ním toto místo zastávali Gluck, Mozart, Koželuh. V Kramářově době tato funkce už nevyžadovala ani tak tvůrčí povinnosti pro potřeby dvora, jako spíš schopnosti organizační a postavení společenské. Provázel panovníka na jeho cestách a všude se staral o hudební stránku a úroveň koncertů. Jeho muzika se hrávala často i panovnickém kvartetu, kterého se aktivně účastnil i sám císař František II. Dosáhnuv nejvyšších uznání a získav finančně zabezpečené společenské postavení, žil Kramář svoje poslední léta v pohodě. Přes smrtí navštívil ještě několik svou rodnou Vysočinu, hlavně Třebíč, ale umírá ve Vídni – dne 8. ledna roku 1831.

Jan Křtitel Kuchař

František Vincenc Kramář

A máme tu další jméno: Jan Křtitel Kuchař. Už jsme na ně narazili, když jsme se zastavili u Mozartova pobytu u nás. Když byla roku 1786 v Praze poprvé provozována Figarova svatba, a v únoru následujícího roku byl Mozart sám svědkem nadšeného obdivu, jakým Praha tuto operu přivítala, za nejbližšího přítele slavného skladatele se kromě Františka Xavera Duška (a jeho paní Josefiny) mohl pokládat i tehdy pětatřicetiletý Jan Křtitel Kuchař. Narodil se 5. března roku 1751 v Chotči, na panství, které tehdy patřilo klášteru pavlánů. Jeho otec žil později v Mlázovicích, v hmotných poměrech nepříliš příznivých (na rozdíl od Františka Kramáře). I Janův otec byl hostinský, k tomu sedlačil. Zřejmě však neprosperoval, čehož si všiml otcův příbuzný, mlázovický farář. (Ještě že naši hudební skladatelé měli příbuzné ochotné pomoci.)

Strýček farář ochoten byl. Stál i u Janova přestupu na jezuitské gymnázium v Hradci Králové. Tam se přiučil hře na varhany a přešel na jičínské gymnázium, kde ho čekaly vědy humanitní a zároveň tu mohl už zastávat místo varhaníka v tamním kostele. A když už mu prsty a nohy běhaly náramně hbitě po manuálech a pedálech, zkusil si sem tam zahrát něco svého, a ono to kupodivu dobře znělo, což se doneslo strýčkovi farářovi, který ho nespustil ze zřetele a vymohl mu filosofická studia v Praze a navrch ještě školení u vynikajícího mistra hry a skladby varhanní Josefa Seegera. Když dostudoval, ucházel se o místo varhaníka u svatého Jindřicha, a že je neprodleně získal, to svědčí nikoli o protekci, nýbrž o jeho hudebních kvalitách. (Tenkrát kvalita ještě rozhodovala.)

Varhany Jana Křtitele Kuchaře

U svatého Jindřicha pak strávil mnoho let, k tomu si však časem přibral varhany ve strahovském klášteře a taktovku kapelníka v orchestru vlašské pražské opery. Varhanám zůstal věrný celý svůj život, a byl-li nazýván „druhým Seegerem,“ znamenalo to uznání nejvyššího stupně. V Praze provedl Kuchař řadu Mozartových koncertů a fug pro varhany. Byl tehdy cembalistou a maestrem di capella Stavovského divadla v Praze a v roce 1787 se zúčastnil světové premiéry Mozartova Dona Giovanniho. (Právě tohoto „výtečného kuchaře“ se týká textová narážka „si eccelente e il vostro cuoco“ ve finále této opery). Slavný Amadeus však v něm poznal nejenom skvělého interpreta. Kuchař totiž jako první upravil dodnes vysoce ceněné klavírní výtahy Mozartových slavných zpěvoher Don Giovanni, Figarova svatba, Titus, Cosi fan tutte a Kouzelná flétna.

Jan Theobald Held

A jsme u třetího jména. Jan Theobald Held. Nezapsal se do dějin českého lékařství nějakým významným objevem nebo počinem na poli medicíny, i když to byl lékař svědomitý a výtečný. Významná (a v určitých směrech přímo unikátní) je však jeho neobyčejně bohatá písemná pozůstalost s množstvím materiálu, a to nejen pro studium dějin lékařství, ale i pro dějiny všeobecné. Zajímavou Heldovu osobnost oživil Alois Jirásek v posledních dílech románu F. L. Věk. Vytvořil v něm obraz sympatického a pohledného mladého muže, pražského lékaře, lidumila, hudebníka a vlastence. Literární zpracování se pochopitelně na mnoha místech liší od skutečnosti. Zvláště Heldovo vlastenecké cítění Jirásek trochu přehnal. Nicméně zůstává faktem, že když byla obsazována profesorská stolice chirurgie na pražské univerzitě, Held intervenoval přes své přátele na ministerstvu ve Vídni, aby na místo nebyl obsazen člověk české řeči neznalý. Jinak však sám psal jen německy. Nějaké české slovo se v jeho dopisech vyskytlo výjimečně.

Logo

Narodil se 11. prosince roku 1770 v Třebechovicích pod Orebem, kde byl jeho otec lékařem a usedlým měšťanem. Otec mu však náhle zemřel, když bylo Janovi deset let. Nadaný chlapec se přesto dostal na studie do Prahy. V této době nebylo studentů medicíny mnoho – ve školních roce 1792–1793 jich v 1. ročníku kromě Helda bylo zapsáno jenom šest. Do nemocnice Milosrdných bratří byl přijat hned druhý den po promoci. Brzy se stal primářem a působil v ní 30 let. V nemocnici jej navštěvovali a žádali o konzilia mnozí slavní lékaři té doby. Kromě práce v nemocnici měl Held velikou soukromou praxi (v Praze v té době žila většina lékařů z výnosu své soukromé praxe). Šlechta a bohaté rodiny platily lékaře ne za každé onemocnění, ale paušálem, který se pohyboval od 100 do 300 zlatých za rok. Při nebezpečných onemocněních pak přibyly zvláštní odměny.

Koncem 18. století působilo v Praze celkem 59 doktorů medicíny. Mezi nejproslulejší patřil právě Held. Jako lékař si určitě vydobyl čestné místo v panteonu naší vědy, ale on byl ve své době byl v Praze velmi populární. Měl jemné chování, byl znám jako duchaplný společník hovořící několika jazyky, byl to rovněž výborný zpěvák, hudebník a skladatel. Byl vítán v každé společnosti, nejen v domech měšťanů, ale i šlechticů. Měl i pověst zázračného uzdravovatele, danou zřejmě jeho charismatem a přístupem k nemocným a jejich rodinám. Navštěvoval rád plesy, koncerty, akademie, čaje a radovánky všeho druhu, nezapomínal ani na časté návštěvy divadel. A co se jeho hudebního nadání týká, to se projevilo už v dětství. Byl prý natolik učenlivý, že navštěvoval školu od čtyř let, a v osmi ho dal otec učit zpěvu a hře na housle.

Kluk prospíval natolik, že už druhým rokem svého výcviku u třebechovického učitele hudby hrál i nesnadné skladby z listu. Když se později rozhodoval, zda se bude věnovat medicíně nebo hudbě, mohl skončit moc špatně. „Jak se z jeho zápisků dozvídáme, bylo mu přestáti krutý duševní boj, nemá-li se výhradně oddati umění hudebnímu,“ dozvídáme se z knihy dr. Aloise Hniličky Profily české hudby. „Zdá se, že do doby těchto jeho vážných rozvah spadá příchod jeho staršího bratra Ignáce, který z Varšavy přijel svého bratra navštívit do Prahy, a tu ho zastihl v situaci nejvýš kritické. Held chtěl zrovna v záchvatu zádumčivé skleslosti nad svým budoucím životem voliti dobrovolnou smrt, když bratr Ignác zadržel ho právě v osudném okamžiku a od zoufalého záměru ho odvrátil. Starší a zkušenější bratr dodal mladičkému zoufalci nové vzpruhy k životu a přiměl jej k tomu, že si předsevzal dokončiti studia lékařská, a po skončených studiích odebrati se do Polska nebo na Rus. Ku provedení tohoto poslednějšího zámyslu však nepřikročil, an jeho bratr se stal mezitím na dlouhou dobu nezvěstným. Tím stalo se, že Held zůstal v Praze, získal si tu jako lékař největší popularity a stal se později i profesorem lékařství na universitě, která jej pětkrát zvolila děkanem a posléze jednou i rektorem.“

Pohnutý osud. Některé motivy by se možná uplatnily v televizním seriálu. Held dával v hudbě přednost kytaře. Anglickou kytaru mu přivezl jako dar jeho bratr Ignác. Tento nástroj v Praze tenkrát nikdo neznal. Jan se na něj naučil hrát (prý) během půl hodiny. Což zapůsobilo na pražskou společnost jako malá senzace, a mladý Held byl zván do všech kruhů a vyhledáván jako učitel hry na kytaru. Nejenže hrál, on už jako medik složil množství písní s doprovodem kytarovým a také spinetovým. Mnohé z nich byly písně české.

Snad nebude od věci říci, že Jan Theobald nebyl nižádný suchar. Jeho životem prošlo hodně krásných žen, sám ve svém životopise přiznává, že prožil řadu milostných románků. Ve svých pamětech a dopisech konstatuje, že díky svému vzhledu získával snadno přízeň žen bez zvláštního přičinění. Tuto schopnost si zachoval až do pozdního věku. Přímo hrůzu měl z osudu mnohých svých kolegů, kteří se sňatkem s bohatou dívkou stali „domácími otroky.“ „Jeho největší láskou byla vdaná hraběnka Aloisie Příchovská,“ píše historička Mgr. Ludmila Cuříková v článku o Janu Theobaldu Heldovi. „Seznámil se s ní na společenském večírku a byl jí okouzlen. To byl začátek jejich vztahu, který trval 29 let. Hraběnka byla jemná a vzdělaná žena, o pět let starší než Held. Jejich vztah byl v pražských salonech označován jako skandál. Od roku 1808 dokonce bydlel v jejím domě U zlaté hvězdy ve Spálené ulici.“ V mládí se mu narodil nemanželský syn, ale kdo byla jeho matka, není známo. Held sám se nikdy neoženil. Zemřel 30. června roku 1851 ve věku jedenaosmdesáti let a pohřben byl do rodné půdy v Třebechovicích.

autor: Josef Veselý
Spustit audio