699. schůzka: Muž vznešený, zrozený k ozdobě jména českého

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Toulky českou minulostí

Dnes vám budeme vyprávět o „muži vznešeném, zrozeném jedině k ozdobě jména českého.“ Tážete se, komu náležela tato vzletná slova? Našli jsme je v latinském spise - Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy, vydaném pány Ignácem Bornem a Mikulášem Adauktem Voightem. Takovými a podobnými dedikacemi častovali různí vzdělaní hofmistři a knihovníci své chlebodárce bez ohledu na to, zda dotyční vskutku sluli ctnostmi a snahami o věci nejlepší, či nikoli.

Pánové Born a Voigt však na nikom mocném závislí nebyli, proto mohla být jejich slova pravdivá, a taky byla. Adresátem byl hrabě František Josef Kinský.

„František Josef Kinský se narodil v Praze 6. prosince roku 1739. Podle záměrů svého otce, královského českého místodržitele a nejvyššího českého dvorského kancléře Františka Ferdinanda Kinského se připravoval na státní službu studiem na tereziánské rytířské akademii ve Vídni a studiem na právnické fakultě university pražské. Převzal sice po otci úřad rady při apelačním soudu, avšak neklidné doby sedmileté války ho přivedly do armády. Vstoupil jako dobrovolník do dragounského regimentu, v němž už (v hodnosti plukovníka) sloužil jeho starší bratr Josef Kinský. Regiment byl nasazen do války s Pruskem a mladší Kinský prošel se zdarem ohněm bitvy u Kunowic. V témže roce (v hodnosti podporučíka) obsazoval Berlín.“

Jeho vojenská kariéra v době války byla rychlá. Zakoupil si hodnost hejtmana. Zakoupil, nikoli že by byl zvolen. Jiná doba, jiné mravy. Pak už to šlo ráz na ráz: během osmi let se stal majorem, měl dvacet let, když z něj byl plukovník a velitel regimentu. Tato rychlost postupu v hodnostech (ani ne tak postup, jako spíš trysk) prokazuje, že určitě nemalý vliv majetku a rodu byl u Kinského znásoben zaujetím pro vojenské povolání i nemalými schopnostmi. Na tom nebylo nic mimořádného. Zcela neobvyklé však bylo, když se tento mladý důstojník v plukovnické uniformě začal pravidelně objevovat v posluchárnách filosofické fakulty pražské university a se skutečným zájmem sledoval přednášky profesora Tesánka o vyšší matematice a jejím využití ve stavitelství pevností. A rovněž velice nezvyklé bylo, když u svého regimentu založil školu pro tambory a mladým kadetům začal přednášet geometrii.

František Josef hrabě Kinský

Takovéto počínání neušlo pozornosti z dvora. Nebyl však potrestán pro nemístnou iniciativu, naopak, byl povýšen na generálmajora. A pořád mu ještě nebylo třicet let. „Poměry, v nichž žijeme, jsou vskutku zdrojem vlastností mysli,“ tuhletu myšlenku (a četné jiné) vtělil František Josef Kinský do německy psaného spisku, který vyšel v Praze. Namísto jména autora bylo uvedeno: „Od Čecha.“ Kinský se autorství své úspěšné prvotiny vzdal. „Výchova nejvíce určuje vlastnosti mysli. Kdyby tomu tak nebylo, pak by všechny snahy o výchovu srdce byly zbytečné a naše ctnosti by závisely na pouhopouhém údělu. Nemohu nikdy uvěřit, že by se zlí lidé zlými už narodili. Lidé se rodí se slabostmi, aniž by však tím byli předurčeni k té či oné nectnosti.“ Tolik obecné názory. Dlužno dodat: nikoli běžné v Kinského století.

Na Tereziánské vojenské akademii

Generál Kinský později vyučoval ve Vídeňské Novém Městě na Tereziánské vojenské akademii. Při výuce zeměpisu uplatňoval tento postup: „Vyjdeme-li ze zeměpisu Nového Města, známe-li hranice Štýrska a Uher, bude pak snadné odtud se orientovat, a tak bude každému – bez velkého lámání hlavy – sousedit pěkně země se zemí, až po Kamčatku a Monomotapu (Monomotap je na jihu Afriku). Chceme probudit ducha mládeže, a k tomu, abychom ji podnítili k napodobování velkých činů.“ A při vyučování dějepisu (což – přiznejme – je tomuto seriálu zvláště blízké) měly Kinského principy tyto důsledky:

„V dějepisu je protismyslné vyhledávat zahraniční příklady a domácí zanedbávat. Ty by vždy měly mít přednost před ostatními, neboť podle mých slovanských předsudků nedovedu si jinak představit, než že Čech má stejně dobře jako římské dějiny a na prvním místě znát české dějiny a své vlastní Aurely a Antonie. (Tato slova lze podepsat i dnes. Pravda, platné nám to už moc není.) Není dobře možné naučit dítě dobře latinu potud, dokud dokonale neovládá mateřskou řeč.“ Kinský ještě neskončil, svoji myšlenku dovádí až do konce: „Při slovech svou vlastní řeč bych ihned oddal: českou řeč. Přiznávám, že já jako dobrý potomek Slovanů jsem zdědil i předsudek, že jestliže mateřskou řečí Francouze je francouzština a Němce němčina, pak mateřskou řečí Čecha musí být čeština.“

Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie

Generál Kinský vládl svému vzdělávacímu ústavu čtvrt století. Za tu dobu získal obrovské množství cenných poznatků a zkušeností, které se mu promítly i do výchovného stylu a stavby učiva. Tehdy mladí muži vstupovali do vojenské akademie ještě v dětském věku – byli to kluci, osmi- devítiletí. Kinský je rozděloval do jedenácti tříd ne podle věku, ale podle jejich schopností a předpokladů. Byl sice osobně velice přívětivý a ohleduplný ke všemu a ke každému, ale na pořádku a kázni trval nekompromisně. Pořádek ovšem nechápal jako rákosku, nýbrž jako řád, systém. „Zvyknou-li si pořádku a čistotě v internátě, jest jim opak, tedy nepořádek a nečistota odporná.“ Učebny, jídelny, ložnice a klubové místnosti musely být účelné a praktické, „aby se prach v nich neshromažďoval.“

Zkoušky byly v Akademii tři: jednou týdně, a to v pondělí; potom po třech měsících; a nakonec půlroční veřejní (po Velikonocích a na podzim). Kinský svoje chovance neotravoval žádným zkoušením v létě. Při zkoušce se musel posluchač vždy obracet nikoli k učiteli, ale ke svým spolužákům, aby se tak zároveň učil mluvit před více lidmi. Vedle mateřského jazyka, se kterým se začínalo, se učilo kreslení, a to tak, že se žákům předkládaly rytiny historického obsahu k iluminování (čímž se měl současně podněcovat jejich kladný vztah k dějepisu). Následovalo psaní a čtyři základní početní úkony. Pak přišly na řadu návštěvy dílen a v dalším období zdokonalení v mateřštině. Do 13 let měli chovanci pravidelné hodiny kreslení a čtení. Do čtrnáctého roku přibyly ještě hodiny, věnované zdokonalení v němčině a francouzštině. Talentovaní jedinci přibírali rovněž výuku hudby.

Imter arma silent Musae

Na Kinského škole prostě neplatilo, že inter arma silent Musae. V jedenáctém roce začala matematika, ve třináctém geometrie. K té měl pan generál (podobně jako k dějepisu) osobitý vztah. Vždy v ní vyžadoval konkrétní výklad doplněný konkrétními příklady. (Komenský by z něho měl upřímnou radost.) Trval totiž na tom, že aplikaci geometrických pouček mají studenti uplatnit zejména při mapování, což je (jak říkával) „jednak poslední prostředek nácviku oka pro správné měření, jednak prostředek k posílení představivosti o krajině podle mapy.“ Kolem třináctého roku věku byl zahájen i výcvik v šermování a pomalu i jízda na koni. V patnácti letech se studenti začali učit anglicky a italsky, dále měli logiku a metafyziku. V šestnácti začali s fyzikou a dalšími přírodními vědami, které se učili až do osmnácti let. V osmnácti si přibrali právovědu a státovědu. Když dosáhli devatenáctého roku, začali se už učit ryze vojenským předmětům, a to až do svého dvacátého věku. Když bylo chovancům jedenadvacet let, tak se vydávali do světa, „na zkušenou.“

Velkou pozornost věnoval pan generál rozvrhu hodin. Razil zásadu devíti hodin spánku; tři hodiny na snídani, oběd, svačinu a večeři. Zbylých dvanáct hodin určeno výchově. Ale ani těchto 12 hodin neznamenalo zápřah v jednom tahu s krátkými přestávkami. Snad zaujme postup výchovy v jednom dni, tak jak je Kinský doporučil (šlo samozřejmě o výchovu dítěte v rodině): „Po čtvrthodince katechismu a učení elementárního následuje čtvrthodinka, kdy si může dítě volně poskakovat a hrát. Poté následuje opět čtvrthodinka, v níž se dítě učí odhadování vzdálenosti jednotlivých předmětů v místnosti a čtvrthodinka elementárního učení, po níž následují mířené nebo volné hry s míčem, jež se konají za každého počasí. V další čtvrthodince se dítě naučí některým výrazů ze tří různých řečí (česky, německy, francouzsky), a tak se střídavě postupuje učením a hrou dále. Jednotvárnost v rozvrhu hodin je pro dítě nevhodná. Rozvrh hodin však děti znáti nemají, neboť právě neočekávané zaměstnání je pro dítě lepší než pedantické lpění na pevném rozvrhu.“ Nevím, co tomu říkají dnešní pedagogové, ale podle mého byl pan Kinský kadet. Tedy hodností byl generál, ale jinak to byl kadet.

Portrét hraběte Kinského, ředitele Tereziánské vojenské akademie

Kinskému se nejenom čeština, ale mnoho dalších věcí posunula do poloh jeho stavu vzdálených. A když už jsme u jeho stavu (tedy aristokratického), tak do něj se Kinský pustil, aniž by si bral jakékoli servítky. Na svou dobu nezvykle ostře odsoudil nepatrné vědomosti šlechty a nabádal ji k větší péči o vzdělání, protože nevědomost si zasluhuje jenom výsměch. Pokáral šlechtu za zvyk dívat se ostatní lidi spatra, jako by byla stvořena ze zvláštní hmoty. Zasazoval se o to, aby žáci (včetně žáků urozených) rozuměli zednickým a tesařským pracím (což souviselo samozřejmě s výstavbou opevnění a mostů). Pohrdal „parfémovanými darmošlapy,“ satirou stíhal jejich cizí vychovatele: „Dvormistr (neboli hofmistr, v této souvislosti vychovatel dětí v panovnických a šlechtických rodinách) se písemně objednává v Paříži, často méně opatrně a obezřetně, než se v Anglii objednává kůň.“ A aristokratovi dával najevo: „Svět ho může dobře postrádat i s jeho příjmem sto tisíc zlatých a s ještě mohutnějším rodokmenem; on sám se však bez světa obejít nemůže.“

Ke jménu muže, kterému jsme věnovali dnešní schůzku, patří ještě jedno. I ono tu už padlo: Ignác Born. Ani jeho postava by neměla upadnout v zapomenutí. „Ve svém oboru se proslavil jako původce nového postupu amalgamace zlatých a stříbrných rud, stál na počátku české moderní mineralogie, petrografie a paleontologie. Zároveň byl v době svého pražského pobytu duší pražského společenského života, vydával německy psaný týdeník a stal se prvním presidentem Soukromé společnosti v Čechách pro povznesení matematiky, vlasteneckého dějepisu a přírodopisu.“ Tento pan Born, který se podepisoval celý jménem jako Ignác Antonín šlechtic z Bornů, věnoval (jak tu již zkraje padlo) jedno svoje dílo právě hraběti Kinskému. Nezůstalo jen u dedikace, z těch mužů se stali skuteční přátelé.

Tato dvojice nakonec tvořila jakousi páteř Učené společnosti. „Již dlouho jsem se domníval,“ těmito nevinnými slovy rozpoutal Ignác Born bouři, která strhla nejednoho vědce (a nejenom vědce, i jednoho světoznámého básníka), což dnes dokážeme jenom stěží pochopit. „Již dlouho jsem se domníval, že při důkladnějším průzkumu se musí i v Čechách nalézt pozůstatky sopečných hor a stopy po nich.“ Zdánlivě nezávadná věta. Kdopak by v ní hledal budoucí vášnivý spor. Born prověřoval zprávy o dokladech po sopečné činnosti v okolí Karlových Varů. Prověřoval i Balbínovy zprávy o tom, že v okolí tehdejšího Falknova (dnešního Sokolova) se očekávala sopečná erupce. „Posuďte, pane hrabě,“ psal dále Born v dopise Kinskému, „jak velice se má žádostivost oživila, když jste mi sdělil zprávu, že jste poblíž Chebu objevil horu ze sopečných láv, a mne tak přátelsky vyzval k jejímu prozkoumání. V posledním dopise jste mne žádal, abych vyhotovil její malý popis. Poslušen Vaší žádosti posílám Vám celý článek, jejž jsem pro svou potřebu o cestě do Chebu a o malé sopce složil.“

Ten skutečně přiložil, a dodal k němu: „Váš poslední objev vyhaslé sopky u Chebu je neklamným důkazem, že vše posuzujete zkoumavým zrakem důkladného přírodovědce, že se nenecháváte zaslepit běžnými ságami a předsudky a že se dychtivě chápete každé příležitosti k podnícení rozmachu přírodopisu Čech.“ A co to vlastně pan hrabě Kinský objevil a pan šlechtic Born popsal? Komorní hůrku u Chebu. Všední vyvýšeninu v blízkosti Františkových Lázní, která má však nevšední původ. Je to třetihorní sopka, a Born ji popsal až překvapivě moderně, když napsal, že prohlubeň na vrcholku hůrky „byla dříve ústím, ze kterého tekla láva a byly vyvrhovány pemzy.“ Přesnosti však nabyl tam, kde popsal Trpasličí díru neboli po německu Zwergloch, což byl otvor, v němž se tehdy dobývaly sopečné strusky pro opravu cest města Chebu. Venkovní pozorování mu však nestačilo a tak dal razit od nitra Komorní hůrky šachtice a svůj průzkum uzavřel konstatováním: „Uzavřený podzemní oheň, který dostával bezpochyby potravu bez hořlavých fosilií, vystupujících hojně na denní světlo v chebském kraji, tu prorazil břidlici a nemůže být proto jakož i vzhledem k velkému množství sopečných strusek pokládán (jak někteří badatelé věří) za nahodilý podzemní požár.“

Portrét Ignáce Borna od neznámého autora

Neptunisté versus vulkanisté

Žádný zápas extraligy, i když... Extraliga to byla, ovšem extraliga vědeckých, ba i jiných kapacit. V době Františka Josefa Kinského se geologové zabývali otázkou, jak vznikala zemská kůra. Propagovány byly dvě teorie: Podle neptunistů (Neptun byl římský bůh vodstva) vzniklo vše, tedy i čediče, usazením vrstev v mořské vodě. Zato plutonisté (Pluto byl římský bůh podsvětí a vnitrozemského ohně) zastávali názor o vzniku těchto hornin sopečnou činností. Na čí straně byl Kinský, potažmo Born? Dovolím si sám odpovědět - soudě podle jejich zájmu o sopky, najmě o Komorní hůrku, tak patřili k vulkanistům. Vědeckého sporu se významně účastnil i slavný německý básník Johan Wolfgang Goethe. Několikrát navštívil Komorní hůrku, účastnil se sporu o jejím původu a navrhl prokopat kopec a získat tak odpověď.

Teprve po Goethově smrti (v 30. letech 19. století) podnikl hrabě Kašpar Sternberg nákladné průzkumné práce. V té době to byl odborník nejpovolanější – náš nejlepší znalec hornictví, kromě toho jeden ze zakladatelů Národního muzea v Praze, vlastnil i uhelné doly v okolí Radnic. Odtud také povolal zkušené horníky. Ražení štoly však vůbec nebylo snadné, trvalo celé tři roky. Po asi třech stech metrech důlních chodeb se podařilo nalézt přívodní sopečný jícen, vyplněný čedičem. Tím byl podán nezvratný důkaz o sopečném původu Komorní Hůrky.

Portrét Ignaze von Borna

Když byl Kinský povýšen ve svých pětapadesáti letech do hodnosti generála-polního zbrojmistra, nastoupil na nizozemskou a flanderskou frontu. Od kohosi pochází z té doby výrok, že „bez Kinského bylo ve Vojenské akademii vždycky smutno.“ Pak byl ještě jmenován tajným radou, což ale neznamenalo, že jeho pozice byla neotřesitelná. Navzdory své nesporné prestiži se dožil na Akademii doby, kterou mu kazili nepřející jedinci, anebo ti, kteří měli v této škole své rozmazlené synáčky a pohoršovali se nad tím, že je Kinský vede k pořádku a disciplíně a že neváhal některé z Akademie i vyloučit. Zbytek života strávil zoufalým zápasem a byrokracií a závistí, jehož konce se nedočkal. „Pochovejte mne uprostřed mých chovanců, které jsem nade všecko miloval, kterým jsem nejkrásnější léta svého žití věnoval,“ tak zněl poslední rozkaz, či spíše přání, které generál František Josef Kinský těsně před svou v červnu roku 1805 vyjádřil svou vůli být pochován na hřbitově Vojenské akademie. Nejenom on měl rád svoje studenty. I oni mu projevovali stejný cit. Říkali mu „Vater Kinsky.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio