689. schůzka: Stín falzátora

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rukopis královedvorský
0:00
/
0:00

Básně Růže ani ostatní z Rukopisu královédvorského nejsou v rýmech. Působí však silně, i dnes, po letech. Jsou to zvláštní skladby – podobají se lidové písni, a zároveň jsou jiné. V tom případě, že to není skutečná starobylá památka, kdo ji mohl napsat? Objevitel a slovanský nadšenec, filolog a básník, vydavatel starých českých památek, žák Dobrovského. Neúnavný, dobrý, ctižádostivý, ochotný, ješitný, laskavý, bibliotékář Národního muzea – Václav Hanka.

Ach, ty róže, krásná róže,
čemu si raně rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzavši usvědla,
usvědevši opadla?
Večer seděch, dlúho seděch,
do kuropěnie seděch,
nič doždati nemóžech.
Vsě dřiezhy, lúčky sežech.
Usnuch; snieše mi sě ve sně
jako by mně nebošce
na pravéj ruce s prsta
svlekl sě zlatý prstének,
smekl sě drahý kamének.
Kamének nenadjidech,
zmilitka sě nedoždech.

Je to pozoruhodná poezie. V originále (údajně) staročeském, i v novočeském překladu:

Ach, ty růže, krásná růže!
Proč jsi raně rozkvetla,
rozkvetlá pak pomrzla,
pomrzlá pak uvadla,
uvadlá pak opadla?
Večer sedíc, dlouho hledíc,
nic se dočkat nemohla,
všecky třísky, loučky spálila.
Usnula jsem, a v snách snila
jako by mně nebohé
na pravé ruce z prstu
smekl se zlatý prstýnek,
vymkl se rudý kamínek.
Kamínek jsem nenašla,
milého se nedočkala.

Pozoruhodná poezie

Básně Růže ani ostatní z Rukopisu královédvorského nejsou v rýmech. Působí však silně, i dnes, po letech. Jsou to zvláštní skladby – podobají se lidové písni, a zároveň jsou jiné. V tom případě, že to není skutečná starobylá památka, kdo ji mohl napsat? Objevitel a slovanský nadšenec, filolog a básník, vydavatel starých českých památek, žák Dobrovského. Neúnavný, dobrý, ctižádostivý, ochotný, ješitný, laskavý, bibliotékář Národního muzea – Václav Hanka. Dlouho měl tuhletu falzátorskou nálepku připevněnou na čele. Známý český literární historik Václav Flajšhans to v roce 1932 vyslovil stručně a přesně: „Muzeum chová Hankova umělecká falza, ale velmi naivní a nejasná, přenaivní, prahrubá; bylo falšováno v Muzeu a podezření může padnout jen na Hanku; není tím arci ještě nic řečeno o Rukopisu královédvorském, ale na jeho nálezce padá stín falzátora.“ František Palacký v roce 1858 ale napsal: „Poukazuje-li se na pana Hanku jako na velikého padělatele a tento otálí s vyvrácením, není to právě velmi případné. Sám bych na místě Hankově snad nevěděl, zdali pro takovou výčitku více se zlobiti nebo radovati mám. Bohužel musil bych i v tomto případě (přirozeně o sobě zcela nemístném), že by se Hanka chtěl k padělku přiznati, dobře odůvodněné NE zvolati.“

Titulní list Mater verborum

Co asi pana Palackého k tomuto závěru vedlo? Jeho přesvědčení o Hankových neschopnostech jako básníka i vědce. Palacký se díval na Hankovy básnické pokusy kriticky, věděl, že to nejsou žádná veledíla, ale veršovánky. Už samo pomyšlení, že by tento autor mohl napsat tak nádherné básně, jaké obsahuje Rukopis královédvorský, mu bylo k smíchu. „Hanku samého znal jsem po dlouhou řadu let,“ napsal zeť Františka Palackého, František Ladislav Rieger. „Vím docela bezpečně, že k tvoření básnickému takového vzletu nebyl schopen. Hanka byl člověk veskrze malého ducha a bez tvořivého vzletu; dostalo se mu právem (tuším od Čelakovského) přezdívky prkenný panák.“ To jsou ostrá slova. Velmi ostrá. Napovídají leccos nejenom o Hankových schopnostech, ale i o jeho vlastnostech. V době, ve které byl „nalezen“ Rukopis královédvorský, napsal Václav Hanka báseň Růže. Přesněji Róže.

Kvete róže, kvete.
Čí však róže bude?
Dlouho sem ji hleděl
Ubožátko chudé.
Dokud ještě poupě
Zavinuto bylo
Žádného to v mysl
Ani nevstoupilo.
Pilně jsem ho hleděl
Jako perly drahé
Byloť mi to zdáním
Budoucnosti blahé.
Ale sotva z prvních
Lístkov vystoupilo,
Hned tu na odivu
Mladých pánóv bylo.

Je to rozdíl, když srovnáme tuhletu Hankovu Růží s básnickým květem Růže v Rukopisu. Zdá se, že to snad ani není možné, aby básník těchto veršů – neznámý autor Rukopisu královédvorského – byl ztotožňován s Hankou. Poezie páně Hanky byla schopna kupříkladu takovéhoto obrazu:

Mater verborum, glosa Wienec

Holoubek vrkaje sám
Škádlí holubičku,
Chroust, co v máji létá k nám
Číhá na samičku.

Zatímco ve verších Rukopisu královédvorského mluví básník, z Hankových slov zaznívá přičinlivý řemeslník (spíše ale básnický melouchář). Zatímco básním Rukopisu královédvorského se obdivoval Goethe a Neruda, Hankovým veršům zatleská leda člověk, který příliš nerozumí poezii. „Když jsem si přečetl verše Hankovy, zdá se mi, že Hanka lyrické verše do Rukopisu královédvorského nepsal. Nikoli jen proto, že by to možná nesvedl. V lyrických verších není žádné velké umění básnické. Ale celkem jasná a průzračná struktura těchto veršů je na míle vzdálena autoru, který smolil své diletantské pokrouceniny, místy nevkusné a hloupé. Zdá se mi, že by tento neumělec nedovedl nasadit zcela jiný – nenucený a rafinovaný prostý tón Rukopisů – když jsme přesvědčeni, že jde o falzifikát!“

V Rukopisu královédvorském je i epika. Rovněž Hanka psal epické básně. O tom se můžeme taky přesvědčit na nějakém tom příkladu – ten je výstižnější než dlouhé vysvětlování. Rovněž i ony byly – řečeno Seifertovými slovy – pokrouceniny. Ba ještě hůř. Kupříkladu báseň na Žižku.

Rukopis královédvorský (foto uživatel Paddy)

Poslechněte, co se stalo
hned za Žižkových let
když se hradů rozmetalo
i mnichů mnoho set.

To by svedl každý průměrně nadaný počítač. V Hankově sbírce Písně se ocitla i báseň o Břetislavovi.

V brodském klášteře
rozvíjí se květ,
a snad neviděl
rovné krásy svět.
Z rodu císařů
Jitka nevinná,
Oty Bílého
dcera jediná.
Sotva po Čechách
zavzněla ta řeč,
sedlal kníže kůň,
chopil těžký meč.

Stín falzátora

To by snad stačilo. Abychom si nezkazili poetickou chuť. Hanka nebyl tvůrčí umělec. Veršoval, ale to, co stvořil, se nedá nazvat poezií. Ale – co když se přetvařoval... Co když úmyslně skládal tak špatné verše, aby mu nikdo nepřišel na stopu, že je autorem Rukopisu královédvorského? Leč – opravdový básník by snad dokázal v jedné, ve dvou, ve třech svých básník napsat úmyslně špatné verše, jenomže u Hanky to není otázka několika básní, ale celého životního básnického díla. První sbírka mu vyšla v roce 1815, další o rok později – obě tedy před nálezem Rukopisu královédvorského, kdy by se ještě nemusel popřípadě přetvařovat a dělat ze sebe veršotepce, zatímco by byl opravdovým básníkem. A přesto je z nich patrné, že Hanka neměl cit pro poezii, že nebyl básníkem.

Kromě toho – Václav Hanka chodíval za básníkem Douchou (což byl veršovník druhé kategorie), a prosil ho, aby opravil jeho verše. Byly totiž škrobené jako celý jejich autor. A nejenom v básnění, i v obyčejné korespondenci. Třeba dopis Josefu Dobrovskému začíná touhle příšernou větou: „Vaše Důstojnosti! Po slovansku teprv nastoupí Nové Léto, a kdyby se žádost moje naplniti mohla, Slovanský svět by v plný květ vystoupiti musil - račte přijíti vroucí srdce moje, ježto v uctivosti nad tím, že přízeň a Milost Vaše k němu nakloněna jest, plápolá.“ Nechceme čtenáře mořit dalšími příklady, ale poslechněte si, jaké psal Václav Hanka dopisy ženám: „Milostivá slečno. Jak dnes slyším, právě z těch mračen vysypal se od Benátek k Poděbradům tím pruhem takový ledovec neb krupobití, že všecko obilí do země zatřískal, padaly prý takové kusy ledu jako slepičí vejce, které mnoho hovězího dobytka poranily a ovčího do smrti pobily; také prý mnoho rybiček a žab s deštěm spadlo. Já jsem byl tedy ještě při svém promoknutí šťastný, že ten ledovec mou cestu sobě nevyvolil. Račte vyříditi Její Vznešenosti Paní Hraběnce mou uctivou poklonu, a že nad tím velikou radost mám, že v učení národní řeči takovou pilnost vynakládati ráčí. Ó kéž by všecky kněžny a hraběnky Jejího krásného příkladu následovati chtěly, zajisté by se jejich poddaným mnohá křivda ustranila, a zajisté by svou vrchnost mnohem více milovali a jí sobě vážili. Zde již se všude začíná žíti, obilí jest překrásné, jen kdyby nám Bůh pohodlný čas popřáti ráčil. Má vůle se vyplnila, ale jím více se dověřuji, že mne Milostivá Slečenka neoslyší a mne opět svým urozeným lístkem poctíti ráčí. Vaší Urozenosti nejpoddanější Hanka.“

Logo

Věje větřieček s kněžeckých lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice vonná z viol a róží.
I je sě děva kyticu lovit,
spade, ach spade v chladnú vodicu.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kdo tebe v kyprú zemicu sáze,
tomu bych dala prstének zlatý.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kdo tebe lýkem hebúčkým sváza,
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kdo tě po chladnéj vodici pusti,
tomu bych dala vienek svój z hlavy.

Takovou Kytici, jakou uvil autor stejnojmenné básně z Rukopisu, by Václav Hanka nesvedl. Stín falzátora však z jeho postavy ještě nemizí. I když fakt proti jeho autorství je víc než dost. V případě, že byl Rukopis královédvorský podvržen, napsal jednotlivé básně jejich autor nejprve asi v novočeštině a teprve z ní je přeložil do staročeštiny. Což by předpokládalo nejenom poetickou schopnost, ale i vynikající znalost češtiny 14. století. Jenomže v roce 1826 (to máme 10 let po nálezu) byl Hanka přistižen, že špatně četl a přepisoval staré latinské listiny. Proto bylo tehdy rozhodnuto, že musí své přepisy předkládat ke kontrole Palackému (který byl mladší než Hanka). Což nezůstalo utajeno (u nás se nic neutají), a Hankova vědecká pověst v kruzích vlastenců značně poklesla.

Jeho organizátorská schopnost, jeho slovanské styky a práce pro sblížení Slovanů – to vše bylo oceňováno, ale vědecká práce? Pavel Josef Šafařík v roce 1856, tedy v době, kdy se dalo předpokládat, že by si Hanka už mohl vydobýt nějakou vědeckou prestiž, napsal v dopise: „Od něho nikdy žádný žádnému jazyku a žádné vědě se nenaučí. Neradi bychom však panu Hankovi křivdili, to opravdu ne. Jeho autorská činnost byla rozsáhlá a svým množstvím úctyhodná, zejména co se týká staré češtiny. Poněkud jiného kalibru je však otázka kvality. Tak si tedy pozveme k soudu jednoho z našich nejlepších znalců staročeštiny, universitního profesora Jana Gebauera. Když vydal tiskem Hanka českého Tristrama, bylo to vydání velmi špatné. Důkazy toho jsou přehojné a ukáži jenom k některým. Hanka vypravování o ženském vlasu tak pomátl, že z něho ani smyslu vybrati nelze. V rukopisu Strahovském jest tato epizoda docela zřetelně vypsána: Místo chci do Británie jeti čteme v Hankově přepisu chci dobrý tajně jeti. Muzejní kustod Dundr vyprávěl Josefu Václavu Fričovi, což on potom uvedl ve svých Pamětech: U Milostné písně krále Václava mne nejvíc trápilo, že není celá – i chtěl jsem ji mermomocí dle německého znění té písně doplniti. Nemaje v tom dostatečnou zběhlost, zvláště co se týče zásoby staročeských výrazů a sklonby slov, požádal jsem v naivnosti své Hanku, aby mi trochu pomohl. Nu, a domnělý ten falzátor anebo dokonce původce staroslavných našich zpěvů nedovedl mi ani jediné ani jakýkoli obrat napověděti, a věru, že byl toho dalek obávati se snad, že mu strojím jakousi léčku – naopak namáhal se dosti pomoci mně i věci samé k šťastnému výsledku. Nešlo to však nikterak.“

Když to nejde, tak to nejde. Kdybychom měli k dispozici jenom prohlášení Palackého, mohlo by se říct: náhoda. Ale máme i svědectví Šafaříkovo, Gebauerovo, Dundrovo. Ze všech vyplývá jedno: Hanka neuměl dobře číst staročeské texty, dělal chyby, pletl se. Jak by mohl převést případný novočeský text Rukopisu královédvorského do staročeštiny? Vydával jej přes čtyřicet let a ve všech vydáních se dopouštěl chyb. Že by proto, aby nebyl podezírán jako falzátor? Pak by ale ze sebe dělal přes čtyřicet let hlupáka, kterému se smáli... Autor si tak mohl počínat, nikdo mu to nemůže zakázat, je však nepravděpodobné, že by to Hanka dokázat předstírat celý život.

Pavel Josef Šafařík na portrétu Jana Vilímka

V širém poli dúbec stojí,
na dúbci žezhulice
zakukáše, zaplakáše,
že nenie vezdy jaro.
Kak by zrálo žitko v poli,
by vezdy jaro bylo?
Kak by zrálo jablko v sadě,
by vezdy léto bylo?
Kak by mrzly klasy v stoze,
by vezdy jeseň byla?
Kak by děvě těžko bylo
by vezdy sama byla.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související