615. schůzka: Jak se cestovalo po zemích Koruny české

1. červenec 2021

S rozvojem mezinárodního a vnitřního obchodu byly cesty, ba i necesty stále více využívány zemskými kočími, cizími obchodníky, soukromými zemskými a královskými posly, formany a v místní přepravě také kárníky, trakařníky a kolečníky, kteří tahali nebo tlačili své dřevěné káry bez potahu.

Královská sůl byla po dlouhá staletí dopravována do Čech před pomezní hvozdy takzvanými soumary, tedy dopravci, kteří náklady přepravovali přímo na tělech zvířat, což byl při zdolávání velkých výškových rozdílů například na Zlaté stezce mezi Pasovem a Prachaticemi jediný možný způsob dopravy.

Cesty a cestování hrály v životě společnosti stále významnější roli. Nepochybným důkazem o vzrůstajícím využití cest byly stále sílící nářky, zvláště ze strany zahraničních formanů a cestujících, na velmi špatný stav cest. (Naříkání na slotu cest patřilo u nás k životní realitě našich předků už od konce 18. století. Kdepak. Ono to platí i na začátku 21. století.) Pak se sice situace radikálně zlepšila – většina zahraničních návštěvníků Rakouska ji však hodnotila jako zoufale špatnou a dokonce zdraví nebezpečnou. O čemž svědčí názorně zpráva od neznámého pisatele, který se vypravil roku 1797 ze Saska do západních Čech a tu cestu nazval úmornou.

„Ráno 5. července vyjel jsem z Drážďan směrem na Freiberk. Cesty, ačkoli nebyly šoseovány, byly dobré až k Stollberku, pak jejich kvalita vůčihledně poklesla. Jak jsem se blížil k Schneeberku, kde jsem chtěl přenocovat, byly stále horší a horší, až se staly přímo strašnými. Zůstala mi pouze smutná volba, zda se nechat nárazy vozu napůl pohmoždit, anebo jít pěšky a vymknout si kotníky v kamení. Střídaje chůzi a jízdu, vystaven nebezpečí a nepohodlí, navečer jsem konečně dorazil do Schneeberku. Buďto si můj kočí spletl cestu anebo je to obvyklá cesta do Schneeberku. Dvacetkrát vystaven nebezpečí, že se můj vůz i zavazadla roztříští o skalní stěnu v propasti, a skutečně nemocen dojel jsem do města. Naštěstí jsem nalezl v hostinci U prstenu výborné ubytování a občerstvení a během noci se natolik zotavil, že jsem mohl pokračovat v cestě. Hostinský mne vybavil žalostnou útěchou, že odtud až do Karlových Varů nebudou cesty o mnoho lepší. A skutečně, po bědných cestách smutnými krajinami a při neustávajícím dešti jsem se dostal do malého hornického města Eibenstock a konečně i přes saskou hranici do Čech. A zde byl počátek všech bídných nocležen a kvartýrů. nepohodlí a špína byly tu všude domovem. Celá den bylo studeno, bouřlivo a lilo jako z konve. Provazy deště zničily již tak mizernou cestu. Ustarán a ve špatné náladě jsem dosáhl pozdě večer městečka Nejdek, poté, co jsem za šestnáct hodin urazil sotva pět mil. Byl to nejnudnější a nejmrzutější den mé cesty. Druhého dne jsem vstal za rozbřesku a spěchal jsem pryč tak rychle, jak jen to bylo možné. Počasí se sice umoudřilo, ale cesty zůstaly tak mizerné jako včera a předevčírem. Je naprosto nepochopitelné, proč jsou tyto cesty tak zanedbané, když po nich přijíždí každoročně tolik karlovarských lázeňských hostů. Kříži a sochami svatých, které se nacházejí hojně při cestách, nelze tyto hříchy přece odčinit.“ Aniž billboardy, chce se dodat našinci.

Teprve roku 1727 schválil císař Karel VI. ambiciózní plán na výstavbu šesti hlavních silnic v Čechách, které měly zlepšit cestování a přepravu nákladů mezi Prahou a nejdůležitějšími okolními městy. K tomuto kroku se odhodlal v době, kdy místodržící v Praze neustále hlásili do Vídně, že se formani postranními cestami neustále vyhýbají Praze. Budování silnic však nabralo zpoždění kvůli císařově úmrtí a poté i důsledkem dlouholetého válečného konfliktu o rakouské dědictví. Trasování probíhalo pomalu a do konce 18. století se na špatném stavu silnic v Čechách mnoho nezměnilo. Linecká silnice vedla z Prahy přes Tábor, České Budějovice a Kaplici až k rakouské hranici. Žitavská silnice si to namířila z Prahy k Mladé Boleslavi a odtud k České Lípě a odtud ještě dál, až do Lužice. Říšská silnice spojovala českou metropoli s Berounem a Plzní a odtud do Chodska k bavorské, anebo směrem na Cheb. Lipská silnice vedla z Prahy do Lovosic a Ústí k saské hranici; druhá větev probíhala Slaným, Louny a Chomutovem opět do Saska. Slezská silnice vyrážela z Prahy na Jičín a Trutnov do Slezska. A poslední ze šestice byla vídeňská silnice, která vedla z Prahy do Čáslavě a pak na Chrudim a Vysoké Mýto až k moravské hranici, a pak samozřejmě dál, až do hlavního města. „Cesta touto zemí byla jednou z nejúnavnějším, jakou jsem kdy v životě podnikl,“ stěžuje si Angličan pan Charles Burney ve svém Hudebním cestopisu 18. věku:

„Pokud jde o vozovku, byla na německé poměry velmi dobrá. Neměl jsem však dost času a musel jsem proto cestovat ve dne i v noci. Nesmírně horké i studené počasí podle toho, zda svítilo či nesvítilo slunce, k tomu všemu špatní koně a ďábelské vozy, jichž se zde užívá jako kočárů, mi unavily mysl a vyčerpaly moji trpělivost. Krajina je plochá, holá a nepříjemná na pohled téměř po celou cestu Rakouskem, Moravou a přes Čechy až do Prahy, jejíž poloha i okolí jsou velmi krásné. Drahota a nedostatek potravin všeho druhu byly po cestě strašné a polovyhladovělí lidé, kteří se uzdravili ze zhoubné horečky - jen o trochu méně nakažlivé než mor – zaviněné špatnou stravou nebo vůbec žádnou stravou - poskytovali nejžalostnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Nesehnal jsem žádné občerstvení až do Kolína, vesnice proslulé bitvou, která nedávno byla svedena při poslední válce. Holub a půl pinty mizerného kyselého vína mě tam stály tři nebo čtyři šilinky. Až do Kolína jsem se živil chlebem a vodou kromě jedné pinty mléka, kterou jsem dostal jen s velkými potížemi a stála mě čtrnáct krejcarů – asi sedm anglických pencí. Především musím říct, že jsem se během celé své cesty nesetkal s bryčkou či s povozem, který by měl střechu, aby chránila cestující před horkem, chladem, větrem nebo deštěm. Otřesy ve voze jsou tak prudké a sedadla rakouských poštovních vozů tak tvrdá, že člověka spíše domlátí než dovezou z jednoho místa na druhé. Když jsem si však najal zvláštní poštu, abych cestoval pohodlněji, stála mě každá anglická míle 18 pencí. Přirážky a taxy jsou nekonečné: Postgeld, Wagengeld, Schlossegeld, Smiergeld, Bariergeld, Trinkgeld, spropitné se musí dávat hlavně pro stallknechta, aby člověk dostal koně dříve než za tři hodiny.“

Ke konci vlády Karla VI. bylo v Rakousku z panovníkova rozhodnutí vybudováno prvních deset kilometrů umělých cest, tedy silnic francouzského typu, které se nazývaly silnice říšskými. Ani Francouzi však tyto silnice nevynalezli. Jako vzor jim posloužily cesty ze starého Říma. Tak byly vybudovány i náročné horské silnice s častými odpočívadly, aby se tažná zvířata tak rychle nevyčerpávala a aby i těžké úseky bylo možno překonávat bez přípřeže. Ivana Při stavbě bylo použito jako základní zpevňovací element štětové lože: Do vyhloubené trasy byly vkládány do pyramidy otesané kameny a mezery mezi nimi byly vysypávány štětem a poté i pískem, aby nakonec byly tyto vrstvy důkladně zdusány. Zvláště měkké podloží bylo vyztuženo kamennými deskami a teprve na ně se ukládal štět. Říkalo se jim šoseované cesty. U nás byla jako první taková silnice dokončena v úseku Praha-Jihlava. „Až do 19. století cestovala většina obyvatel střední Evropy pěšky,“ zjišťujeme v knize historika Milana Hlavačky Cestování v éře dostavníku. „Nohy, někdy i bosé, byly jejich nejpřirozenějším dopravním prostředkem. Že to mu tak skutečně bylo, o tom nás mohou přesvědčit zbylé kamenné rozcestníky, kde jsou vzdálenosti udávány v hodinách chůze, přičemž hodina cesty se rovnala jedné polovině míle, což je asi čtyři a půl kilometru.“ Normální pěší průměr.

Chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka!

„Cestování pěšky bylo výsadou chudších vrstev. U někoho představovalo neustálá změna místa pohybu životní nutnost. Pro tovaryše předepisovaly cechovní řády vandrovní léta v cizině za účelem nabytí lepší řemeslné zručnosti, pro jiné bylo chození za prací někdy i jediným zdrojem obživy (například čeští šumaři nebo slovenští drotáři). Od středověku se cesty a stezky ve střední Evropě hemžily vandrovními všeho druhu včetně kejklířů, studentů a tuláků, kteří sami sebe nazývali potulným lidem.“ Na konci 18. a na začátku 19. století se pěší cestování stalo dokonce módou části třetího stavu. Chodit pěšky znamenalo dát symbolicky najevo odstup od kavalírského cestování koňmo nebo v kočáru: „Chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka!“ Ovšem neplatilo to všude – například v upjaté Anglii platil i vzdělaný poutník za osobu nedůvěryhodnou. (Asi jako dnes v Česku, když si to někdo někam nepřismradí autem.) Nic nepomohlo, a dodnes nepomůže přesvědčování, že ten, kdo chodí, vidí víc než ten kdo se veze.

Vraťme se raději do časů, v nichž se v Toulkách teď pohybujeme, tedy na konec 18. století, kdy cestovat pěšky znamenalo pro některé měšťanské vrstvy sebevědomě zastávat nový náhled na svět. Jistý Johann Gottfried Seume se vydal pěšky ze středního Německa do Itálie, přičemž navštívil také Čechy, kde sdílel nepohodlí nejhorších brlohů a hostinců společně s lidmi, které tak dychtil poznat. „Bylo krásné, nádherné svěží ráno, kdež jsme procházeli Kolínem a okolím bitevním polem. Zdálo se mi, že silnice z Prahy do Vídně je snad tou nejfrekventovanější v celé Evropě. Míjelo nás nekonečné množství povozů s maďarským vínem, vlnou a bavlnou, ale většina z nich vezla mouku do skladů v Čáslavi a dále směrem k hranici. České hospody nemají zrovna tu nejlepší pověst. Několikrát jsme ji mezi Drážďany a Prahou kynicky pojedli, popili a nocovali. Utěšovali jsme se, že v Německu vždycky najdeme dobrý hostinec, ale nikde nebyla naše dobrá naděje tak zle zklamána jako tady. Navštívili jsme dva, které nedělaly zrovna dobrý dojem, ale nikde jsme nemohli získat světničku. Páni oficíři, tvrdili nám, při průchodu prý všechno obsadili. Byla to snad i pravda, neboť všechno odcházelo z armády domů: proto ty nejisté cesty. Ve třetím hostinci jsem položil nevrle svůj tlumok na stůl a ubytoval jsem se, aniž jsem řekl jediné slovo. Hostinský byl mazal, který se sám nazýval malířem, a jeho žena vzorem staré, ošklivé, hartusivé ženy. Po nás se objevilo ještě několik Židů, obchodníků se sklem, kramářů a podomních obchodníků všeho druhu, z nichž někteří měli namířeno na Sibiř k Jeniseji. Tato společnost pila, jedla, neustále se hašteřila, aniž by se starala o estetično mé maličkosti. Na noc nás naskládali společně s Hebrejci na slámu tak těsně, že bych v britském transportu do Kolumbie nebyl více namačkán. S takovými večery a nocemi jsem musel dopředu počítat, když jsem si doma zapínal cestovní batoh.“

Poslání pošty

Původním posláním pošty, jak jsme si už před časem říkali, bylo rychle přepravovat panovníkovy dopisy a jiný úřední materiál. S přepravou osob se původně nepočítalo. Pošta – vlastně pošty, ale úplně přesně posty – to byly účelně rozložené stanice, kde se přepřahali koně, které bylo možno použít i pro individuální cestování. Při někdejším stavu cest byla jízda na koni někdy jediným myslitelným způsobem cestování. Kdy přesně došlo k tomu, že pojezdná pošta začala pravidelně přibírat cestující, asi už nikdo nikdy nezjistí. Zřejmě se tak stalo ještě v klidných dobách před třicetiletou válkou, jistě ale v letech po ní. Tehdy se v písemných materiálech ustálil termín řádná pošta, tedy ordinari nebo ordinari Post – to znamená pravidelný způsob dopravy bez ohledu na denní dobu a roční období, která se v pravidelný čas objevuje na stejném místě. Jestliže byly zpočátku časové údaje v „jízdních řádech“ stanoveny velmi zhruba – například „v sobotu večer“, nebo v neděli ráno – pak teď se už objevují daleko přesnější údaje: například příjezd vídeňské pošty do Prahy byl stanoven na sobotu v šest hodin večer. Cestu už bylo možno víceméně přesně časově naplánovat a do povědomí cestující veřejnosti pozvolna vstupuje i zkušenost, která říkala, že s poštou se cestuje relativně rychle a bez zbytečných problémů se stravováním a ubytováním.

Cestující veřejnost se rekrutovala především ze středních společenských vrstev, hlavně z měšťanstva, jinak drtivá většina obyvatelstva vůbec neměla zapotřebí opouštět rodnou hroudu a kromě toho si ne každý mohl dovolit vydat jeden zlatý za každou poštovní míli. I rychlost těchto spojů byla pojmem velmi relativním. V důsledku špatných cest nebyla většinou překonána rychlost jedné míle za hodinu a největší časová prodleva nastávala při dlouhých stravovacích pauzách v zájezdních hostincích, kterou je možno odhadnout od čtyřiceti minut až po tři hodiny. Cestující ovšem mohl použít takzvanou extrapoštu (říkalo se jí také extra ordinari Post), což byl mimořádný spoj, samozřejmě za vyšší jízdné, který sice musel kvůli přepřahání koní dodržovat poštovní trasu od postu k postu, ale cestující sami rozhodovali o zastávkách k jídlu a o noclezích. Už v době Marie Terezie bylo možno tyto zvláštní spoje nahlašovat dopředu pomocí ohlašovacího lístku předchozím řádným spojem nebo jízdním poslem, takže při souhře poštovního personálu docházelo ve stanicích k minimálním prodlevám. Takovému expresnímu cestování se říkalo diligence, což přeloženo neznamená nic jiného než - poštovní dostavník. „Každá diligence je doprovázena jedním průvodčím,“ píše pan Heinrich Storch ve svém cestopisu.

„Ten si vede hodinový výkaz, který obdrží při odjezdu od ředitele diligencí. Ten výkaz musí být podepsán každým poštmistrem, který také zaznamená hodinu a minutu příjezdu a odjezdu. Rychlost těchto diligencí je velká. I v těch nejtěžších úsecích překoná za necelou hodinu jednu stanici. Přepřahání koní nezabírá skoro žádný čas, koně stojí již v postrojích před budovou pošty a cestující nemají často ani čas vystoupit. Počet koní je určován zátěží, přičemž se počítají tři centy na koně. Krásné cesty, svěží koně a pohodlné cesty, to vše činí cestování velmi příjemným. Deset liber ekvipáže má cestující zdarma – za nadváhu se přirozeně platí. Cestující obdrží místa podle pořadí, v němž se nechali zapsat. Po zaplacení jízdného obdrží lístek, na kterém je uvedena cena a jiné užitečné údaje. Kromě dne a hodiny odjezdu je zde také sdělení, že jestliže se cestující zpozdí, peníze mu vráceny nebudou. Všechny uvedené údaje jsou velmi bedlivě dodržovány."

Cestování zeměmi Koruny české

Zdá-li se někomu, že tento popis příliš ostře kontrastuje, co jsme o cestováním zeměmi Koruny české dozvěděli těsně předtím, pak to není nápadnost náhodná. Pisatel totiž reportoval o situaci ve francouzském poštovním dostavnictví. U nás bylo dovoleno založit týdenní spoj mezi Vídní a Řeznem zvaný diligence roku 1478, a to knížeti von Taxisovi. Byl to soukromý podnik – rakouský stát se zdráhal převzít provoz diligencí do vlastní správy. U nás první dostavníky vyrazily na trase Praha-Vídeň přes Znojmo, Moravské Budějovice, Německý Brod, Čáslav, Kolín a Úvaly. Jízda trvala devět a půl hodiny a cena jízdného byla stanovena na 13 zlatých. Když převzal stát diligence do své režie, rozjely se dostavníky na všech hlavních směrech. Marie Terezie vydala kvůli tomu zvláštní patent, v němž se praví mimo jiné: „My, Marie Terezie (et cetera et cetera) dáváme ve známost, že vedeni neutuchající snahou prospět vnitřnímu blahobytu Našich zemí a zvláště pak Našim nejvěrnějším poddaným a obchodu, nařizujeme, protože nám docházejí od tuzemců i cizinců stížnosti, že zvláště cenná psaní jsou defraudována nebo poště zatajována, aby podané dopisy od Našich do uherských, českých, dolnorakouských a hornorakouských zemí byly přijímány bez taxy a aby mohly být rychle dopravovány věci a zboží, které pravidelné jízdní pošty nemohou přijmout, rozhodli jsme se zavést diligence neboli jednou týdně odjíždějící a přijíždějící poštovní vozy, kterých ještě více hodláme zříditi.“

V 70. letech 18. století byla uzavřena dohoda se Saskem a na začátku 90 let rachotily diligence na šestnácti kursech monarchie už jednou nebo dvakrát týdně. Se zaváděním pravidelné přepravy cestujících poštovní správou bylo „hostinským, měšťanům a sedlákům na venkově zakázáno dopravovat cestující na poštovních silnicích v krytých vozech a koleskách. Výjimku tvoří jen obyčejné selské vozy bez sedátek.“ Erár tak chránil svoje příjmy. Pošta – ať už jako doprava zásilek nebo přeprava lidí - znamenala nemalý přínos do státního rozpočtu. A začalo se cestovat. Situace se změnila zvlášť v polovině 19. století s příchodem moderních dopravních prostředků. Účelem cesty se nestává někdy jen přesun z jednoho bodu do druhého, ale cesta sama. Cestování ztrácí punc dobrodružnosti a nepříjemnosti. Z literatury, která informuje zájemce o cestování, jak se na cestu připravit a jak bez větších obtíží na cestách přežít, se stávají turistické průvodce baedekrového typu. Nový životní styl a nové dopravní možnosti zrodily moderní turismus.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související