576. schůzka: Itineraria bratrů Jakuba a Remedia

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bojovníci v 19. století

Po dlouhá staletí bylo celé severní pobřeží Afriky v moci arabských států a daleko do vnitrozemí sahala zájmová sféra arabských obchodníků, kteří až příliš snadno získávali vliv mezi domorodými kmeny.

Jen ojediněle se podařilo Evropanům překlenout tuto přehradu, zbudovanou arabským živlem, a tak jen velmi pomalu se rozšiřovalo zeměpisné poznání zemí Evropě nejbližších a zvláště na severovýchodě kulturně velmi významných. Nakonec však ani tyto oblasti neodolaly velkému, soustředěnému útoku Evropanů. Přicházeli sem i šiřitelé moci katolické církve – jezuité a františkáni. Evropa pronikala do nitra toho žhavého světadílu především cestou egyptskou a habešskou, což nebylo právě nejlehčí. Překážky, které byly Evropanům kladeny, byly obrovské, občas se sice podařilo některému jezuitovi nebo františkánovi proniknout do země v přestrojení, ale pokus většinou končíval v lepším případě vyhnanstvím nebo dlouhým zajetím, v horším případě smrtí. Kromě jiných se to povedlo dvěma našim krajanům. My o nich víme, protože zanechali deníky, ve kterých popsali Egypt, Habeš a Arábii. Ti dva se zúčastnili v první polovině 18. století v těchto dvou zemích nadmíru obtížného misijního díla. Nám i ostatnímu světu zůstali známi jen podle jména. (Přesněji: několika zasvěcencům.) Jejích díla, deníky, itineraria zůstala dodnes v rukopise a jenom jejich stručný obsah byl v minulém století zveřejněn. Oba byli františkáni. Jejich jména: Josef Římař a Václav Prutký.

Evropa pronikla do Afriky díky dvěma františkánům

Starší z nich, Josef Římař, pocházel z Kroměříže, kde se narodil v srpnu roku 1682. Studoval na piaristickém gymnasiu v rodném městě a v Olomouci. Stal se knězem a přijal řádové jméno Jakub. Byl krátkou dobu v klášteře bechyňském, kde se naučil hře na varhany, a pak v klášteře dačickém, kde vyučoval hudbě. Jeho touhou však bylo misionářství: „Chtěl jsem působit mezi Saracény a jinými nevěřícími.“ Když k tomu dostal řádové svolení, vydal se v devětadvaceti letech do Říma, kde zůstal deset měsíců. Zde ho vybrali na misii v Habeši, ale musel být podroben přísné zkoušce. nakonec byl ustanoven apoštolským misionářem pro Horní Egypt, Habeš a Sokotru. Vyplul z Benátek, dorazil do Alexandrie a vydal se do Káhiry. Zdejší horké podnebí mu působilo značné nesnáze. Egypt, jeho zeměpisný obraz, osídlení, zvířenu a pamětihodnosti, zvláště pak biblické, vylíčil podrobně ve svém Itineráriu aneb Cestovním deníku:

Piaristické gymnázium v Kroměříži (foto uživatel Radamec)

„Nastoupili jsme pochod pustinami cestou, kde nebylo vidět nic než písek a tu a tam při cestě ležící kosti zdechlých velbloudů; kosti ty ukazují poutníkům cestu, jinak tu není jiného znamení, neboť je to úplně rovná planina, beze stromu nebo nějakého vrchu. Jeli jsme tudy přes celou noc až do tří hodin ráno. Pak jsme stanuli a za svitu pochodní a svěc si všichni postavili stany. Když tyto byly postaveny, hleděl každý něco pojíst a zachytit kus spánku. Byliť jsme na nejvyšší míru zmoženi jak jízdou na velbloudu, tak spánkem, neboť kdo není zvyklý na velbloudy, je celý rozlámán tím stálým pohybem, který musí dělat při každém kroku velbloudově. A protože člověk sedící na velbloudu nemůže ani spát (ježto, kdyby spadl, jak se často stává, zláme si nohu nebo ruku), tak abych neusnul, žvýkal jsem po celou noc suchary nebo jsem popíjel ze své zemzemie. Zemzemie jest nádoba zhotovená z kůže, v níž všichni nosí vodu, aby každý, jsa na cestě, mohl pít; nádoba ta se přivěšuje jedním hákem na velblouda, ježto není možné z velblouda sestupovat. Ale v době horka se tak rozpálí, že se zdá, jako by se vařila, přesto však žíznící musí z ní píti.“ Zřejmě si bratr Josef Jakub Římař v pekle egyptské pouště musel užít. Proč tam ale vlastně jezdil?

On a jeho spolubratří měli zjistit možnosti misijní propagandy v oblasti Rudého moře a pak i v habešské říši. Když v roce 1715 opustil se svou skupinou Káhiru, namířil si to k Suezu (což bylo tenkrát pouze přístav na Rudém moři, žádný průplav), tam nastoupil na loď a s ní se doplavil do Džiddy v Arábii. „Z lodí tohoto druhu nečerpají vodu, jako je tomu na lodích evropských, ačkoli obyčejně všechny lodi, i když jsou nové, nabírají do sebe vodu. Na lodích evropských je proto zvykem, že volají každou hodinu ve dne v noci Svatá Kateřina, což znamená, že prohlížejí místo, kusy se nabírá voda, aby v případě, že by jí již hodně nateklo, se odčerpala a aby se tak předešlo nebezpečí. Jestliže by se nějakou náhodou loď někde otevřela nebo jestliže by voda v lodi vzrostla vlnami, do ní se přelivšími, musí se na velikých lodích každého dne, jakmile se něco podobného objeví, aby se zboží nepromáčelo a nebylo zničeno, vytahovati černou pumpou na čerpání vody a dírou provrtanou až na dno se pouští kousek železa na provaze, na němž se ukazuje vzrůst vody. Turci ničeho takového nepozorují; ani když vlny vstříknou vodu do lodi, nemůže tato býti vytažena, ale musí v lodi zůstat, neboť ty lodi jsou tak zatíženy, že by bylo nutno buď vyloditi všechno zboží, nebo nechat loď potopiti. A tak, zaútočí-li na ony lodi mocněji více vln, protože si nemohou pomoci, přesnadno se potápějí, anebo, jsouce tak plny a zatíženy, jakmile se zvedne sebemenší vítr, ztroskotávají. Tak se mělo státi i nám, kdyby nás byl Bůh nebyl zachránil.“

Habešan

Misionáři pokračovali ve své pouti do Mekky a k ostrovu Sokotře. Tady měla být založena misijní stanice pro oblast Rudého moře, jenomže podmínky tu nebyly nejvhodnější. Římař se vrátil do Říma a tam podal o své cestě zprávu, a i když měl dalšího cestování Afrikou plné zuby, tak si nevybral si nějaký františkánský klášter, do něhož by se uchýlil, ale už následujícího roku vydal znovu do Egypta, kde tentokrát strávil několik let. On a jeho souputníci cestovali v přestrojení jako lékaři, kteří tam tehdy byli jedni vzácní – jeden z nich skutečným lékařem byl. Dopravili se opět na ostrov Sokotru a poté do sousedství Habeše a nakonec až do Indie (o této části své cesty ale Římař už nic nenapsal). Jisté je, že putoval se svými spolubratřími po východní Africe, a navštívil i sousední, kdysi Habeši patřící zemi, království Šenkalu, kde se dozvěděl od pohanských domorodců o tamním ohavném pohazování novorozených dívek. Z východní Afriky se vydal před Východní Indii, a přes Ameriku (neboli Západní Indii, jak se tehdy říkávalo) se vrátil do Evropy, kde přistál v Ostende.

V Římě vylíčil Josef Jakub Římař nově zvolenému papeži Inocenci XIII. svou misijní práci a poměry v končinách, do nichž se dostal. Stěžoval si na jezuity, kteří prý poslouchají spíše krále portugalského než papeže. On a další dva mnichové pak požádali papeže, aby se mohli vrátit domů, ale byli oslyšeni a znovu pověřeni na tři roky prací pro egyptské misie. Povolení k návratu domů ji bylo přislíbeno, až tato doba uplynula. Římaře pro jeho velké jazykové znalosti navrhli za biskupa smyrenského, ale k volně nakonec nedošlo. Měl se také stát v Římě generálním lektorem arabského jazyka na misijním ústavu (kromě arabštiny hovořil plynně i portugalsky francouzsky, italsky, nizozemsky, německy, samozřejmě latinsky, a také illyrsky – illyrština je dnes vymřelý indoevropský jazyk Středomoří, snad příbuzný albánštině). Koncem roku 1722 opět odjel z Říma do Káhiry v hodnosti prefekta egyptských misií a apoštolského protonotáře. Františkáni však už nebyli v Egyptě rádi viděni a musili Káhiru opustit. Římař tuto zemi ale navštívil ještě několikrát na svých vizitačních cestách. Ve svých denících podal topografický popis míst ležících při Nilu z Alexandrie až do Garbe na Modrém Nilu. Do Evropy se vrátil jako sedmdesátiletý. Zemřel 5. června roku 1755. ve františkánském klášteře v Brně.

Portrét papeže Inocence XIII.

Mladší řádový spolubratr Římařův, Václav Prutký, pocházel z Prahy, kde se narodil roku 1701. Jako dvacetiletý se stal knězem františkánského řádu u Panny Marie Sněžné v Praze a přijal řeholní jméno Remedius. V jeho deníku-itinerariu chybí prvních 12 stran, proto nevíme nic bližšího o tom, co jej přivedlo k misionářství, a také nic o jeho prvních cestách. Na třinácté stránce deníku už dokončuje popis města Alexandrie. Odtud odcestoval Prutký do Rosetty, ze které se pak plavil po Nilu do Káhiry. Příjemná plavba to tak docela nebylo. Hodně ho to sužovalo. Co? Průjem, což nebylo nic příjemného. Velmi strádal, ale navzdory střevním potížím se mu podařilo procestovat, poznat a popsat důkladně prakticky celý Egypt, kde ho zvláště zajímaly staré památky. Pokud průjem dovolil, navštívil i biblická místa v Palestině a na Sinajském poloostrově. Misijním působištěm Prutkého bylo jihoegyptské Girge, ležící na Nilu, v nepřátelském prostředí, jímž byl ostatně celý Egypt. V Girge byl roku 1751. spolu s dalšími dvěma františkány zajat a uvržen do žaláře koptskými kněžími, kteří vyvolali vzbouření muslimů proti katolickým misionářům. Všichni byli odsouzeni k smrti – ale nakonec propuštěni.

Misie Remedia Prudkého byla poněkud bouřlivější, než jak ji zažil jeho kolega Římař. Však také na doporučení Římařovo (který byl představeným všech zdejších františkánů) se vrátili všichni misionáři do Káhiry, odkud byli vysláni s poselstvím do Habeše. Tam ji hrozilo menší nebezpečí, oni tam byli dokonce oficiálně pozváni. Pozval je habešský císař Saggad, který si pro svou zemi vyžádal speciálně františkány, obeznalé v umění, vědě, obchodu a v klenotnictví. Na šesti velbloudech tedy vyjeli tři naši misionáři v čele s Prutkým z Káhiry napříč Thébskou pouští do Suezu, kam dorazili s vekou karavanou, ke které se na poušti připojili. Tady vstoupili na loď a vypluli na Rudé moře. Prutký ve svém cestopise líčí podobu, polohu a vzdálenosti egyptských osad. Zvlášť podrobně si všímá starých egyptských měst, zřícenin a jiných starobylostí, pyramid a mnišských jeskyň na thébské poušti. zajímavou poznámku má u jezeru Dekerr u Memfidy, kde bylo staré egyptské pohřebiště. Mrtví byli na jezero přiváženi kanálem z Nilu, což prý dalo pověst k starořecké pověsti o lodici, na které Charón převáží mrtvé do podsvětí.

Bratr Remedius byl vtělená zvědavost

Bratr Remedius byl zřejmě vtělená zvědavost a zvídavost: Popisuje těžbu sody a taky egyptské umělé líhně na kuřata prastarého původu, vypráví o písečných bouřích, které zažil, také o kolísání hladiny Nilu, popisuje město Suez, Rudé moře a také trhy na otroky. Vyložil správně i teplotu větrů, vanoucích přes poušť nebo přes moře. „Na ostrově Massaua v Rudém moři se čekalo tři měsíce na povolení k vstupu do Habeše. Pak poutníci konečně přepluli na protější habešský břeh, kde byli očekáváni dvěma císařskými ministry, kteří pro ně vedli karavanu šedesáti mulů a čtyřiceti sluhů. Karavana se dobře krmila - na posezení snědla celého vola – ale misionáři hladověli.“ Císařův průvodní list příliš na neposlušné poddané nepůsobil. Po cestě uviděli misionáři kostely, které tu v minulém století postavili jezuité. Za čtyři dny dospěli do sídla džedžazmače – vládce kraje a ministra. „Navštívili jsme chatu plnou slámy,“ popisuje ministerskou audienci Remedius Prutký. „Kromě slámy v ní byla zvířata, sluhové a služky, a pan ministr oděný hůř než naši venkované.“

Cheopsova pyramida v Gíze

V císařském paláci v Gondaru byli všichni evropští poutníci srdečně přijati. Prutký se stal osobním císařovým lékařem a rozpřádal s ním často hovory o náboženství. Hosté se směli vzdálit z paláce jenom s císařovým svolení, ale Prutký odešel tajně s úmyslem navštívil prameny Modrého Nilu. Což mu prošlo, ale stejně jako v Egyptě a zde proti kněžským lékařům poštvala hierarchie koptské církve lidi, a tak císaři nezbylo, než aby je vypověděl. V Habeši pobyl Prutký asi tři čtvrti roku, a z toho byl většinu času pořád uzavřen v Gondaru. Stihl však popsat zdejší podnebí, lid, správní rozdělení země, zřízení, náboženské poměry i prameny Modrého Nilu. Řešil asijský původ Habešanů, a odmítá chybný název této země „Království kněze Jana“, který se objevil v představách Evropanů před dvěma stoletími (to království se stalo novým opěrným bodem pro jejich expanzivní snahy, tentokrát ne v Asii, ale v Africe). Zpáteční cesta byla mnohem strastiplnější než ta první. Do přístavu Massaua se trmáceli přes čtvrt roku.

Habešané (Vesnice kmene Bete Israel – Balankab, Etiopie. Z publikace H. A. Sterna, Wanderings Among the Falashas in Abyssinia)

„Vyrazili jsme s karavanou o více než třech stech lidech, zčásti Turcích, zčásti křesťanech a pohanech, která se shromáždila, aby se v nejbližší době odebrala k Rudému moři k ostrovu Massauě. Císař nám dal doporučující list a dva otroky, jimž přísně nařídil, aby nás vedli horskými cestami a vyhnuli se tak s námi nenávisti odbojných kmenů, abychom (pakliže bychom upadli do jejich rukou) nebyli ukamenováni. Kromě toho nám daroval dva mezky a třicet uncí zlata. Museli jsme se však rozejít s jedním z nás, otcem Antoniem, který zde byl zadržen na příkaz císařův, aby přepsal Písmo svaté, psané arabsky. Zdráhali jsme se zanechati jej samotného v říši habešské, ale vbrzku se nám dostalo přísného napomenutí, abychom se neodvážili odvést otce Antonia s sebou, jinak že nás císař dá po cestě stíhati a zabíti.“ Jestli si někdo myslí, že odtud už putoval misionář Prutký hezky domů, tak neputoval. Namířil si to do Indie, kde byl velmi zklamán. Počet získaných katolíků zde byl mizivý. „Kromě toho tu Evropané žili pohoršlivým životem a byli špatným příkladem pohanům.“

Po nějaké době však byl už konečně čas pomýšlet na plavbu domů. Na loď se Prutký dostal zajímavým způsobem. Dovedl dobře hrát na harfu a tak koncertoval po několik večerů guvernérovi, který dal svolení k odjezdu a dokonce mu zaplatil cestu až do Francie. Ale ani po návratu z této dlouhé a v mnoha směrech nebezpečné cesty si nedopřál otec Prutký klidu. Nakrátko se sice odebral domů, do Čech, ale brzy nato se přeplavil znovu do Egypta. Poté, co se vrátil, příliš dlouho doma nepobyl, protože byl na přání císaře ustanoven vojenským kaplanem florentské legie. (Evropa totiž neměla nic lepšího na práci než sedm let válčit.) S legií byl Prutký poslán na válčiště do Slezska a Kladska, kde pak s ní strávil celých pět let. Ve Florencii pak dopsal své paměti, a šel na odpočinek. Měl už přece několik roků přes šedesátku. Vlastně ne, žádný důchod. Dostal úkol rozjet se do Ruska jako představený petrohradské misie. Tam se však dostal s misionáři do sporů, o kterých se dozvěděla ruská carevna Kateřina II., a to ji přimělo k tomu, aby vydala nařízení o správě misií. Takovému porušení církevní autority se Prutký vzepřel a byl proto po tříletém pobytu v Petrohradě vypovězen. Přes Prahu se vydal do Říma, ale chtěl se vrátit a usadit se v Čechách, jenomže v únoru roku 1770 náhle zemřel ve františkánském klášteře ve Florencii. Josef – posléze Jakub – Římař se stal prvním našincem, který stanul na poloostrově Arabském. Stalo se tak v roce 1715 v městě Džiddě. Václav – jinak Remedius – Prutký byl prvním Čechem, který se kdy ocitl v zemi habešské. Pro sebe, pro svůj řád a pro svůj národ ji objevil roku 1754.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 575. schůzka: Hladomor

    „Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka.“

  • 577. schůzka: Zlatý patent

    „Na vesnicích lid český má se v svátečním šatě dobře vystrojený k cestě postaviti,“ nařizoval zvláštní k tomu účelu vydaný státní patent.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.