511. schůzka: Rodinné paměti české šlechtičny

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zámek Stránov

Ocitli jsme na jakémsi odpočívadle. Člověk, ocitne-li se na odpočívadle, na rozcestí, najmě historickém, měl by stanout, spočinout a – jak už samo jméno velí – odpočinout, rozhlédnout se kolem, nazpět a taky před sebe, aby zjistil, kam se to vlastně dostal. Dovolte nám, abychom tak učinili i my nyní a zde. Abychom opustili hlavní řečiště české minulosti a vydali se do jednoho z mnoha podružných říčních ramen.

Vskutku není příliš významné, ani zásadní, natož pak podstatné, leč... nebylo by velkých říčních toků, kdyby se do nich nevlévaly říčky, potoky, potůčky, ba i docela malé bystřinky.

„Rodinné paměti jedné šlechtičny“ budeme dnes probírat. Jejich autorka se jmenovala Alžběta Lidmila z Lisova. „V týto knize je zaznamenáno, kdy jsem já, Alžběta Lidmila Tengnaglovna, veselí měla s urozeným panem, pánem Rudolfem Adam svobodným pánem z Lysau a na Novým Stránově. Též kdy mně Pán Bůh s mým nejmilejším pánem který dítě dáti ráčil a kdy zas který dítě umřelo a rozličný jiný věci, též smert mý paní mateře, pana otce a sestra a přetěžký pád z koně mýho milýho pána.“

Tycho Brahe

Milá paní Alžběta Lidmila to vlastně v titulu svých pamětí, napsaném vlastní rukou na svrchní straně kožených desek, vysypala všechno. Od svatební veselky až po skutečnost, jak její urozený manžel spadl z koně. Milá paní Alžběta Lidmila si svoje narození nevybrala nejšťastněji. Přišla totiž na svět právě uprostřed třicetileté války, roku 1639. Na druhé straně zase dopadla lépe než mnohé její současnice.

Její otec byl „urozený a statečný rytíř, pan Rudolf Tycho Gansneb Tengnagl z Kampu a na Šádově Lhotici.“ Krásný titul. Za rámeček si jej mohl dát. A maminka? Její titul byl neméně působivý: „Urozená paní Alžběta Františka Tengnaglová, rozená Beřkovská ze Šebířova, paní na Šádově Lhotici.“ Taky dobrý. Maminka na tom byla rodopisně ještě trošku líp, protože její dědeček, Franz Gansneb Tengnagl z Kampu, působil jako pomocník slavného astronoma rudolfinské Prahy, Tychona Braheho. (Dle některých tvrzení docela seriózních historiků dostal podle pana Tengnagla z Kampu svoje jméno pražský ostrov Kampa. Tengnaglům tady skutečně jeden dům patřil, ale dávat do souvislosti jejich přídomek a jméno Kampa je příliš násilné...)

Pravnučka Tychona Brahe

Abychom se však vrátili k působení dědečka Franze ve službách světoznámého astronoma: nezůstalo jenom u toho pomocnictví vědeckého, ale došlo i ke svazku intimnímu: Franz si vzal za ženu Tychonovu dcerku Alžbětu. Což znamená, že naše spisovatelka rodinných pamětí Alžběta Lidmila byla přímým potomkem Tychona Braheho – jeho pravnučkou. Po své matce pocházela – jak už naznačeno – ze starého českého rytířského rodu Beřkovských ze Šebířova.

Erb Beřkovských ze Šebířova

„Po mé paní matce a babičce jsme spřízněni se vznešenými rody tady v Čechách i v říši. Dědeček se choval vždy hrdinsky a statečně v mnoha srážkách, obzvláště ve velkém vítězství u Nördlingen, kde se svým plukem, čítajícím tisíc kyrysníků, zůstal stát na stráži a tuto stráž udržel. Svoji ctnost osvědčil neméně věrnými službami španělskému královskému domu, když strávil několik let v italských válkách. Zůstal by i déle, kdyby mu nebyl podán jed. Když se uzdravil, i nadále mu bylo takovým zákeřným tureckým způsobem usilováno o život, že raději opustil svůj pluk v Itálii a usadil se v Českém království, V dobách zvláště těžkých, kdy zemí táhli Švédové, vzal na sebe úlohu krajského hejtmana. Celý kraj bránil proti nepřátelským léčkám Švédů a – jak je zapsáno na tamní radnici – město Mladá Boleslav díky jeho velké opatrnosti a bdělosti nebylo obráceno v popel a ušlo velkému neštěstí.“

Ve zralém věku osmnácti let se Alžběta Lidmila provdala za Rudolfa Adama z Lisova a na Novém Stránově. (Jedno jméno květnatější než druhé.) Zní docela domácky, leč ve skutečnosti rod pánů z Lisova pocházel z Braniborska (původně se psal „von Lissau“)... teprve pantáta ženichův získal v Čechách inkolát a stal se příslušníkem panského stavu. „Já, Alžběta Lidmila, rozená Tengnaglovna z Kampu s urozeným panem, pánem Rudolfem Adamem svobodným pánem z Lysau a na Novým Stránově veselí jsme měli. Oddával nás pan páter Zbraslavský, prelát Hradu pražského v kapli svatého Václava na Hradě pražském. Jak při oddavcích, tak při svatbě v domě Jeho Milosti pana otce mého na Hradě pražském, větším dílem všechny Excellence a milostpáni místo královské držící býti ráčili, též páni přátelé naši milí. Bůh pro milosrdenství své a přímluvu Nejsvětější královny nebeské i všech božích svatých, rač nám novým manželům své svaté, hojné božské požehnání na duši i na těle, též i na všem budoucím jmění našem dáti, tak abychom v milosti a bázni boží věrné lásce spolu živi byli, všechno tak řídili spravovali, co by velebnosti božské příjemno bylo, aby ďábel žádné moci nad námi neměl. A potom abychom se spolu do věčné a neskonalé slávy dostali. K čemuž Trojice svatá navěky požehnaná rač pomáhati. Amen.“

Život na Novém Stránově

Ledva bylo po svatbě, odjeli novomanželé na Nový Stránov, kde pak kromě několik kratších cest strávila podstatnou část svého života. Panství Nový Stránov leželo nedaleko Mladé Boleslavě. Během jejího neobvykle dlouhého manželství (tedy na svou dobu: trvalo 28 let) se jí narodilo několik dětí. Několik... Patnáct. Což je počet, kterému se dá sotva uvěřit, leč počet souhlasí. Řada z nich ovšem v útlém věku zemřela. I manžel jí odešel, sotva dosáhla věku pětačtyřiceti let, ona sama zesnula jako devětapadesátiletá. Nový Stránov byl v držení jejích potomků až do roku 1794. „Dnes 10. májí Léta Páně 1658, v pátek před 10. hodinou německou večer počala jsem stonati k porodu, a před první německou již z půlnoci, totiž 11. máje v sobotu, pán Bůh nám ráčil milostivým pomocníkem býti a synáčka ku potěše nám rodičům na tento bídný svět dáti ráčil. Dne 14. májí nejmilejší synáček z milosti Boží v kapli naší v zámku stránovským šťastně vokřtěn jest. Jméno při křtu svatým jest mu dáno Jan Václav František.“

Nádvoří stránovského zámku (foto uživatel IrenaK)

Než se Alžběta Lidmila provdala, tak žila především v Praze. Její otec tam totiž pobýval v souvislosti se svým úřadem zemského soudce a hejtmana Pražského hradu. Ani po sňatku nebyly pro Alžbětu cesty do Prahy něčím neobvyklým. Řadu pražských kontaktů dokládají zápisy o svatbě, biřmování dětí a úmrtích členů rodiny. Také péči o nemocnou dceru svěřila paní z Lisova pražským lékařům: „Neměla jsem já zarmoucená mateř se svým nejmilejším dítětem, které jsem nevyslovitedlně milovala, dlouhou radost, neb to andělský dítě bylo jen pět neděl zdravý, neb ta nejmilejší Liderle ten den po Vánocích s psotníkem se rozstonala a svý nemoci mnohokráte jako umírala, dycky zas k sobě přišla; dyž to tak dlouho trvalo, myslíc, že se jí v Praze pomůže, jela jsem s ní jakož i s mým pánem a se všema dětma a s chůvou Dorničkou Střelkou do Prahy, s tím svým nejmilejším dítětem, chvílemi se lepšilo, chvílemi horšilo, takže jsem rozumu pozbýt mohla. S ní ve dne v noci po ten celej čas sloužící jako věrná mateř strávila až 20. února večír k osmý hodině německý Pán Bůh mě ještě více zarmoutil a mou andělskou Liderle z toho světa do svý věčný slávy vzal.“

Paměti Alžběty Lidmily

Paní Alžběta Lidmila byla pisatelka vskutku důkladná, i když nad tím, co zaznamenala, se jí muselo srdce svírat. U každého svého potomka vyjmenovala všechny kmotry a přítomné při porodu při křtu včetně porodní báby, a také pečlivě uvedla (kromě všech jmen, jež novorozenci dostali a kterých mohlo být klidně i šest) i domácí přezdívky nebo zdrobněliny, jichž se jejím potomkům dostalo. Takže prvorozenec Jan Václav František byl doma Honc Venclíček, zatímco Anna Barbora slyšela doma na Annu Babrle. Terezie Lidmila Maxmiliana byla pro všechny prostě Terezička, a Ernest Rudolf Franz Antonín Ignatius Michal slyšel na Franc Antoni. Další potomci se vyskytují pod domácími jmény Katrlička, Honzerl, Marie Lizl, Benynka, Viktorlička, Kajetánka, Maxerle, Antonerle a Liderle (což byla Liduška). Protože záznamy jsou podrobné, lze z nich dát dohromady jakousi statistiku jednoho lidského života. Po pravdě – ta čísla nejsou příliš radostná. Během dvacet let porodila Alžběta Lidmila (jak už víme) patnáct dětí. Bylo to deset dcer a pět synů. V těhotenství a šestinedělí strávila z daných dvaceti let zhruba 160 měsíců, čili úctyhodnou dobu víc než třináct let. Těch dvacet let, po kterých zápisy končí (ačkoli pisatelka pak ještě žila dalších dvacet let) přežilo pouze šest dětí: tři synové a tři dcery. Ta čísla jsou nemilosrdná: Do jednoho roku věku zemřeli dva synové a dvě dcery, třetí děvčátko odešlo těsně po této věkové hranici. Další dcery podlehly epidemii dětské nemoci označované jako „fleky“ – mohla to být spála. Dvě z nich zemřely ve věku necelých tří let a roku a půl, další dvě mají u svého úmrtního data připsán dožitý věk: 6 let a rok a půl. Dvě dcery tuto nemoc překonaly. Děti do jednoho roku umíraly obvykle na nemoci souhrnně nazývané psotník.

„Dne 13. Julii 1658 nejmilejší Hans Wenzl, synáček můj, se rozstonal a dva dny poté mě smutnou matku Pán Bůh s ním rozloučil...
Dne 11. Februarii 1662 Anna Babrle, nejmilejší dcera má těžce na zimnici, a druhá, Teresia Lidmila Maximiliána 16. Februarii na fleky se rozstonaly. Dnes 6. Marti a 7. Marti nejmilejší dcerušky Pán Bůh z tohoto bídného a plačtivého oudolí v počet vyvolených anjelů svých svatých povolati ráčil.
Dne 28. Junii (júnií) 1667 Pán Bůh mě s mou nejmilejší dceruškou Marií Lizl v samý večer ráčil rozloučiti a do věčný slávy pojíti. Těš mě, můj spasiteli a zveleben i na věky chválen buď, že z mýho nehodnýho života anjela sobě vyvolil.“ Celkem devětkrát psala paní Alžběta tyto a podobné věty.

Snaha zachytit rodovou paměť

Nebylo zrovna zvykem, aby si ženy v 17. století pořizovaly paměti. A ještě řidším zvykem bylo, aby se snažily zachytit rodovou paměť. V záznamech Alžběty Lidmily se ukazuje silná snaha ukázat prostředí, ve kterém se pohybovala, co nejhonosněji. Hodně jí na tom záleželo. Týkalo se to vylíčení vlastní svatby a pohřbu otce, kdy byli přítomni královští místodržící, členství v náboženském bratrstvu je přiznáno jen význačným osobám, ve Vídni měl manžel audienci o samého císaře. „Můj pán měl ve Vídni třikrát audienci u jeho Milosti císařský mimo tý služby, kterou při císaři jako kammerherr vykonával. Na to ten den před mým vodjezdem majíce tam já i můj nejmilejší pán od mnoho velkých pánů a ministrů velkou uctivost a zdvořilost.“

Na uctivost a zdvořilost si potrpí potentát i ve 21. století. Přičemž událost se stává zaznamenáníhodnou nejen díky osobě samé, ale i kvůli společenskému kontextu, který se tak stává její nedílnou součástí. Od těch dob se toho zase tak moc nezměnilo. Kdo není viděn ve společnosti, jako by snad ani neexistoval... Alžběta se prostě snažila, seč mohla, aby se díky jejím záznamům mohly potomci chlubit tím, že jejich prababička a babička či pradědeček a dědeček měli kontakty s císařským dvorem nebo se přátelili s pražským arcibiskupem.

S budováním společenské prestiže samozřejmě souvisí i zájem o dějiny vlastního rodu. Schopnost pochlubit se řadou urozených předků patřila zcela neoddělitelně k osobě aristokrata. Klasickým příkladem uváděným v této souvislosti je snaha dovést řadu rožmberských předků přes italský rod Ursini až k antickým kořenům. Tak daleko se Alžběta Lidmila nedostala, ale přesto i na ni platí slova barokního kazatele Pavla Josefa Axlara, který se pomíjejícnosti takovýchto světských záležitostí vysmíval:

„Jejich pejchu, když dokonale vyzkoumati míním, vejdu dřívěji do nějaké slavně residence, tuť jak do dveří přijdu, píchají mě v oči mnozí a všelijací erbové, tuť uzřím v dlouhé řadě postavené obrazy... a mezi tím uzřím jednoho v aksamitu oblečeného tlustého břicháče seděti, i chci-li zvěděti, kdo on jest, musím zdaleka, neboť se opovážiti nesmím, abych blízko přistoupil, vysokým hlasem volati: Tu qui es? Ty kdo jsi? Ale on mně nádherně broukavě odpovídá: Chceš-li věděti, co já jsem, přečti si Kroniku českou, čti Kosmografii a jinší knihy, a tamť najdeš, co jsem, z jak vysokého rodu a z jaké urozené krve pocházím... Než můj milý pane, jakýmkoli titulem nazýván býti máš, potřeboval bys felčara, aby ti žilou pustil a tobě tvou krev, s kterou se tak chlubíš, okázal, že jest jako jiná. Smrt vše potom vyrovná, onať královský hrad s boudami žebráků poráží.“

Slavná minulost Tychona Braheho

Pokušení neodolala ani Alžběta Lidmila, která se ve svých záznamech věnovala důkladně slavné minulosti některých svých předků, konkrétně a nejvíce osoby Tychona Braheho.

Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

„Denemarský resident mně pověděl (denemarský resident byl dánský diplomat ve Vídni), jaký pěkný památky najdu svých předků. Pocházíme totiž ze vznešeného prastarého rodu, ze kterého byl můj nebožtík otec. Matka mého otce pocházela z téhož rodu jako můj pradědeček, vznešený a světoznámý, urozený a slavný Tycho Brahe, pán na Küntschstrupu a na zámku Oranienburku na ostrově Hellispont v Dánském království. A tato rodina Brahe je velmi vznešená a stará, protože Brahové byli již před osmi či devíti staletími stiftmä?ig. (To chce vysvětlit: kdo byl stiftmässig, ten se těšil prestižnímu společenskému postavení. Dnes říkáme VIP.) Z toho rodu pošla knížata, hrabata a přední potentáti. Tento vznešený pán Tycho Brahe konal velké služby, obzvláště v matematických vědách Jeho Milosti nebožtíku císaři Rudolfovi. Získal od Jeho Milosti nejmilostivější slib, že on i jeho potomci budou moci požívat milosti všech císařů, a i když si oni nezískají takové zásluhy jako on, přece památka na jeho vysoce zaslouženou osobu bude dostačovat k tomu, aby všichni potomci byli odměněni císařskou milostí. (Páni z Lisova v době, když paní Alžběta psala tento text, nebyli ještě hrabaty. Lze předpokládat, že byl vznikl jako žádost o přijetí do hraběcího stavu.) A taky jemu k zalíbení císař Rudolf v Praze v císařský zahradě ten pěkný mramorový lusthaus vystavěti dal. Byl v světě za velikýho pána všudy vyhlášen.“

Rodinné paměti paní Alžběty jsou psány jednou rukou. Ta ruka nebyla zřejmě její vlastní, byla písařská, protože rukopis je úhledný a nemění se, na rozdíl od rukopisu Alžbětina, který je pokaždé jiný. Když odhlédneme od písařského stylu, je Alžběta Lidmila skutečnou autorkou těch záznamů. Zřejmě je diktovala. Je zajímavé, že po návštěvě Vídně (kde jí řekl denemarský resident, jak „za velkýho pána byl její pradědeček, slavný mathematicus, všudy ve světě vyhlášen“) opustila poněkud suché rodinné zápisky a rozepsala se nejenom o pradědečkovi, ale vzpomněla si i na zážitek švédského vpádu na pražský levý břeh Vltavy v roce 1648. To byla tenkrát devítileté dítě. Ta vzpomínka se jí ovšem vybavuje po třiceti letech, což je dost dlouhá doba na to, abychom si leccos upravili či přikrášlili. Mnoho detailů však v hlavě tohoto devítiletého děvčete uvízlo docela pevně.

Stránov - pohled do údolí se starým železničním mostem (foto uživatel IrenaK)

„Můj milý otec byl velmi věrný služebník přeslavného rakouského domu a před 50 let byl císařským radou. A svoji velkou věrnost osvědčil tím, že poté, co byl při švédském vpádu do Prahy zraněn osmi ranami, přišel o všechen svůj majetek, dokonce byl vysvlečen až do košile. A švédskému veliteli Königsmarkovi vzkázal, že si přeje raději zemřít a zahynout, než by opustil svou víru a věrnost Jeho císařské Milosti. Když to bylo sděleno Königsmarkovi, ten se tak rozhněval, že mého milého otce nechal odvézt na chromém neokovaném koni, vysvlečeného, jen tak ve spacích kalhotách, a pak s ním nechal nakládat velmi tvrdě a špatně. Nebylo dosti na tom, že můj otec přišel o všechny klenoty, stříbro a jiné krásné předměty až do posledního feniku, že byl s mou milou matkou, mnou a mojí sestrou vysvlečen až do košile a sám raněn, nýbrž Königsmrk poručil, aby náš venkovský statek Šádovu Lhotici podpálili ve všech čtyřech rozích a zcela obrátili v popel. Königsmark chtěl otce vzít do Švédska, ale on odmítl, takže mu byl určen za vězení dům, ve kterém vládl mor, na což otec sdělil, že kdyby byl Königsmark kavalír, že by ho nenechal po turecku zdechnout v morovém domě, ale že by nechal rozprostřít černé sukno a veřejně mu dal srazit hlavu. Nyní Königsmark poznal, že ani nabídky, ani hrozby mým otce nepohnou, tak mu uložil – poté, co ho předtím zcela zruinoval těžké výkupné, které za něho zaplatil kardinál Harrach. Z čehož je zřejmé, jak spravedlivý Bůh milostivě, podivuhodně a jistě zázračně ochránil mého milého otce pro jeho velkou věrnost.“

Polyxena z Pernštejna

Obraťme stránku... Jsou na ní recepty. Recepty se u nás psaly... no tak odedávna ne, ale přinejmenším od renesance. Zprvu se na nich podíleli spíš muži, kupříkladu pan Bavor Rodovský z Hustiřan. Čestnou ženskou výjimkou byla paní Polyxena z Pernštejna. Kniha Alžběty z Lisova vznikala postupně. Není to ovšem pouze receptář kuchařský. Dozvídáme se v něm nejenom, co se na šlechtických dvorech jedlo a pilo, ale také čím se tam léčil dobytek. Mnoho rad se týká péče o ženu v těhotenství a při porodu. Samostatnou kapitolou jsou recepty kosmetické, věnované především péči o vlasy a pleť. Některé receptury mají šanci – možná – uplatnit se i dnes.

„Kdo chce míti, aby mu vlasy hustý a dlouhý rostly, vezmi kořen, říkají mu po německu Poplwurzel (česky je to slézová růže), vař je ve vodě a mej sobě hlavu tou vodou a nadělej z toho kořene taky zoftu. Když zmyješ vlasy, vysušíš, maž sobě hlavu tím zoftem. Jest to dobrý pro vlasy, rostou pěkný hustý vlasy a nemá člověk žádný lupy v hlavě, když to dělá.“ A něco pro mlsné jazýčky?... „Duran z medu. (Duran, to není žádná jedovatá rostlina, ale cosi podobného tureckému medu.) Vezmi žejdlík medu, dej ho na přiměřený rendlík, zahřívej ho na pomalém ohni, dokud nezačne bělet, pak vezmi bílky ze sedmi vajec, dobře je ušlehej a dej je do medu, zahřívej vše, než to bude úplně bílé a pevné, přidej k tomu široké mandle. Pak to maž mezi dvě oplatky, ale jen jednu lžíci na jednu opatku, aby to bylo namazáno na prst silně.“

Ženy vidí do hloubky, muž do dálky. Mužovi je svět srdcem, ženě srdce světem.

„Tyto záznamy v sobě skrývají životní dráhu jedné konkrétní ženy,“ píše se v úvodu k novému vydání rodinných pamětí Alžběty Lidmily, přičemž ty věty končí sadou otazníků: „Přesto její život můžeme vnímat i jako život dané společenské vrstvy. Alžběta z Lisova pro nás nemusí být jednou z těch mnoha, o nichž máme jen strohé informace, protože po sobě zanechala dvě rukopisné knihy – knihu zápisů (tedy rodinných pamětí), a kuchařsko-lékařskou knihu. Jakým způsobem lze na ni skrze tyto prameny pohlížet, do jaké míry je typickou představitelkou své vrstvy a své doby a do jaké míry je jedinečná? Jakým způsobem lze číst leckdy strohé zápisy pro paměť a zdánlivě ještě méně o její osobě vypovídající recepty a jakou vypovídací schopnost má pamětní spis, shrnující ve zkratce dějiny vlastního rodu? Interpretace je dána osobou čtenáře. Ať si čtenář vytváří obraz konkrétní Alžběty z Lisova, anebo typické české šlechtičny té doby. Tento obraz bude vždy jen hypotézou, protože historie neumožňuje experiment.“

Na paní Alžbětě Lidmile z Lisova na Novém Stráňově lze vztáhnout docela případně to, co řekl o nějaké to desetiletí později německý dramatik Grabbe: „Ženy vidí do hloubky, muž do dálky. Mužovi je svět srdcem, ženě srdce světem.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související