51. Superstar na jevišti aneb Příběh Anduly Sedláčkové

Andula Sedláčková byla dcerou herce Aloise Sedláčka. Do pražského Národního divadla vstoupila už jako šestnáctiletá. Díky přirozenému půvabu a cílevědomosti brzy zazářila v rolích princezen, ale i moderních žen. Kritici ji obdivovali pro eleganci, temperament a schopnost měnit se s každou rolí. Průlomem byla v roce 1913 inscenace hry Cyprienna a o rok později Pygmalion se Sedláčkovou coby první českou Lízou Doolittlovou.

Peklo, jenž drásá nervy

Poprvé se vdala za architekta Maxe Urbana, s nímž založila filmovou společnost ASUM. Díky tomu se tak stala i jednou z prvních českých filmových hvězd. Společnost však zanikla s vypuknutím 1. světové války a manželství se následně rozpadlo. Film ji brzy zklamal – nastupující zvukový film označila za „peklo, z něhož se herec vykupuje nervy“.

Na jevišti ale kralovala dál. Byla módní ikonou – stříhala si vlasy nakrátko, líčila se po francouzsku, udávala styl. Její okázalý život, psi i lvíče z cirkusu Kludského a také její dcera – to vše plnilo titulní stránky. Stejně jako aféry – konflikty s řediteli divadel, výpovědi, soudní proces s Jaroslavem Mariou, který ji napadl za „hvězdné manýry“. Spor vyhrála a její popularita dál rostla. Do divadel se nechodilo na hru, ale „na Andulu“.

Milovaná i zatracovaná

V pozdějších letech však začala bojovat s psychickými problémy i nezájmem divadel. V roce 1939 si založila vlastní scénu v Mozarteu, kde chtěla vytvořit protiváhu Národnímu a Vinohradskému divadlu. V protektorátní Praze uvedla i hry Karla Čapka, za což čelila nátlaku ze strany německých okupantů. Po válce se dočkala znárodnění divadla a vyhnání, po roce 1948 ji navíc pronásledovala StB. Opětovné uznání přišlo až v 60. letech.

Andula Sedláčková – talentovaná, sebestředná, nezlomná – prožila oslnivý i trpký život herecké legendy. Zemřela roku 1967 po nehodě.