432. schůzka: Horoskop pro neznámého

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02261596.jpeg

„Ze svých studií se Valdštejn vrátil domů, ale hned nato se vydal do světa. Čekala ho cesta po Evropě, která se protáhla nejméně na dva roky. V žádné ze známých universitních matrik se jeho jméno už nevyskytuje. Ke sbírání vědomostí v něm ostatně mnoho chuti nebylo ani předtím a navíc nebyl ochoten smiřovat se s kázeňskými předpisy vysokých učení. Cesty na zkušenou patřily tehdy k výchově mladého šlechtice stejně neodlučitelně jako základní školní výchova.“

„Vydávali se na ně mladíci ze zámožných i chudých rodin – ti první si mohli dovolit slušný doprovod, protože s sebou měli dost peněz nebo doporučujících dopisů pro kupce a bankéře v evropských metropolích; těm druhým nezbývalo nic jiného než se připojit ke služebnému doprovodu vznešených knížat a pánů.“

Náš Albrecht z Valdštejna byl ten první případ. Tedy ne že by se zrovna topil v penězích, ale při troše skromnosti s vlastními prostředky vystačil. Projel habsburským Nizozemím, Francií, Německem a hlavně Itálií, někteří historikové dokonce neváhají předpokládat, že nějaký čas studoval na universitě v Padově. My ale víme svoje – studium opravdu nebylo zrovna to, co mladého Valdštejna lákalo. Jeho putování nebylo tak docela bez rizika. Hrozilo mu snad něco? V prvé řadě nepřátelství kvůli víře. Valdštejn byl vyznáním evangelík. Tedy přesněji: stále byl českým bratrem. Katolickými zeměmi mohl putovat bez jakékoli úhony, ale ne tak úplně bez obav. Klidně se mohl stát zcela náhodně obětí hysterického fanatismu. Na druhé straně se přesvědčoval, že oddanost víře může být i návodem k prospěchářství. V Čechách žádné kacířské hranice nehořely (zatím), i když pronásledování nekatolických poddaných dostalo na mnohých panstvích velmi krutou podobu. Mohl se však někdo spoléhat, že se napětí zase uklidní a že se čeští pánové opět smírně dohodnou na vzájemné respektu, když vřela celá Evropa?

„Všichni Albrechtovi příbuzní z valdštejnské větve z Hostinného se hlásili k reformaci. Nikdo však nepatřil k radikálům a nezacházel ve věcech víry do extrémů. Katolíkem byl Albrechtův poručník Adam mladší z Valdštejna, sídlem v Hrádku nad Sázavou, ale ani ten v horlivosti ve víře příliš nevynikal. Smířlivost mu zabezpečovala přátele mezi katolíky i evangelíky – od Zdeňka Popela z Lobkovic na straně jedné po Karla staršího ze Žerotína na straně druhé.“

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

Ten Adam z Valdštejna (zvaný též mladší, jinak přízviskem Dlouhý) byl vůbec zajímavou postavou na české politické scéně. Adam byl (jak už víme) Albrechtův poručník (o 14 let starší). Kromě toho – jeho poněkud vzdálenější strýček. Albrechtův pradědeček a Adamův dědeček byli totiž bratři. V jeho domácnosti se žilo rušně, tak nějak pěkně renesančně. Pokud nehostil přítele u oběda či večeře a sám nepořádal bankety, byl vždy hostem někoho jiného. Stýkal se s dvorskou smetánkou, s diplomaty a významnými měšťany – nevynechal jedinou příležitost k turnajům, lovům a hrám, vášnivě se oddával hazardu. Měl štěstí ve hře? Jednou se mu podařilo obehrát pražského arcibiskupa o 225 strychů ovsa, což bylo hotové jmění. Vyznal se stejně dobře ve štvanicích s chrty jako v lovu s leopardem z císařovy zoologické zahrady.

„Maršál Bassompierre, který trávil nějakou dobu v Praze u císařského dvora, si zaznamenal v pamětech, že když hrál s Valdštejnem míčovou hru podobnou tenisu (říkalo se jí jeu de paumme), pozoroval je za záclonou sám císař Rudolf II. Císařskou přízeň si Adam z Valdštejna udržoval znalostmi v chovu koní a společenským šarmem, uplatňovaným také v diplomatických poselstvích. Byl vítaným hostem v každém vznešeném domě, neobešla se bez něho žádná slavná šlechtická svatba či jiná slavnost. Jen jeho poddaní ho spatřili zřídkakdy, protože péči o své statky přenechával ochotně manželce a sám na venkovská sídla téměř vůbec nezajížděl.“ Synovec se ve strejčkovi zřejmě viděl... Byl to jeho vzor a ti dva celý život spolu udržovali docela přátelské vztahy. V dohledné době si však moc spolu nepopovídali, protože dvacetiletý Albrecht táhl do války. Proti Uhrům.

Portrét Rudolfa II. Hans von Aachen kolem roku 1606.

„Jeho majetek stačil na běžný způsob živobytí venkovského šlechtice, tj. na takový život, jaký vedl jeho dědeček a otec. Ale sotva mohl stačit ambicím toho mladíka. A tak poděkoval své tetě Jitce za péči, kterou věnovala sirotčímu majetku (což mohlo být myšleno také ironicky, a rozhodně to znamenalo, že o další péči paní poručnice tohoto druhu nemá synovec zájem.) Svěřil majetek svůj i sester právníkům a hledal štěstí na vojně. Nastoupil v hodnosti fendrycha a s nárokem nějakých sto zlatých (spíš méně) měsíčního platu.“

Bláznivý Valdštejn

Štěstí opravdu měl. Spíš než válečné – osobní. Hned v prvním roce zachránil „tomu bláznivému Valdštejnovi“ život před Ostřihomí jeden vévoda. O měsíc později přišel „bláznivý Valdštejn“ málem o život pro obléhání Košic. To přídavné jméno „bláznivé“ nebylo v souvislosti s Valdštejnem použilo náhodou, nýbrž záměrně. Ono se mu tak začalo říkat. Během šarvátek stačil utržit průstřel ruky, ale to už byl na cestě zpátky na západ jako člen poselstva, které mělo v Praze sehnat nějaký ten žold. Musela to být prazvláštní podívaná na delegaci císařských hejtmanů pod vedením Albrechta z Valdštejna a Hýrzleho z Chodů. Slušelo jim to? Náramně. Připomínali spíš bandu lupičů než řádný vojenský oddíl. Sotva překročili polskou hranici, byli považováni buďto za bandity, nebo v lepším případě za loupežící marodéry. Kdekoli se objevili, tam jim hrozilo uvěznění nebo zabití a vždycky záleželo spíš na štěstí než na okolnostech, jestli byl někdo ochoten přečíst si jejich průvodní listiny. Tohle všechno a ještě mnoho jiné známe díky pamětem pana Jindřich Hýzrleho, který si nikterak nepřipustil nedostatky ve školním vzdělání a spisoval o sto šest, co všecko zažil.

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů

„Ubytovali jsme se v domě šultysa, a všickni se pak na toho šultysa ohlídali a ptali se, mají-li na nás voheň dávati. Ve světnici jsme byli nežli já a pan z Valdštejna, ostatní pak v maštali u koní. Tehdy nám dveře a vokna zaskočili, takže z našich k nám žádnej ani my k nim jsme přijíti nemohli. Ukrotili jsme však šultysa, do dobrejch slov jsme ho zase vpravili, a on sedláky okřikl. Jinším způsobem jsme se jich zbýti nemohli, než že jsme jim dva sudy piva vytáhnouti dali. Zežravši se pak, někteří nám do truhel se dobejvati počali. Což vida my, a že šultys na naší straně již zase jest, světnici jsme opanovali, aby se jiných více zase dovnitř nahrnouti nemohlo. A majíce již našich lidí více při sobě, jim jsme se ubránili, ale pro jistotu ještě jeden sud ven vytáhnouti dali. Upokojila se potom pomalu ta lůza, a na poručení šultysa se rozešla, i žádali jsme ho, aby nám za naše peníze něco pojísti dal. Avšak co jsme koli jísti chtěli, za to jsme napřed tuplované peníze prve dáti museli, a co nám koli vařenýho dali, to s andělikou namísto zázvoru vokořenili, pravíce, že pro zlý povětří jest to dobrý a že oni tak rádi jídají.“

No... neměli to tenkrát diplomatické mise lehké. A to se prosím necestovalo do Mezopotámie, ale po Evropě... Cesta z Polska do Prahy pak ale proběhla už bez velkých problémů, teda až na Valdštejna. Ten ji prodělal s nevyléčeným zraněním ruky a byl vyčerpán natolik, že vážně onemocněl. Hýzrle se po pár týdnech do Uher zase vrátil, ale pro Valdštejna na nějaký čas válka skončila.

„Podle záznamu Jindřicha Hýzrleho z Chodů se Albrecht z Valdštejna po návratu roznemohl na následky těžkého nastydnutí,“ dozvídáme se z knihy Josefa Janáčka Valdštejn. „Valdštejn sám si později poznamenal, až se v lednu 1605. roku rozstonal na uherskou nemoc a na mor. Ačkoli obě uvedené zprávy znějí přímočaře, podstatu Valdštejnova ochuravění ani průběh nemoci jednoznačně nevysvětlují. Je sice velmi pravděpodobné, že si Valdštejn při namáhavé pouti z východního Slovenska přivodil zápal plic, větší problém však představuje interpretace zprávy o uherské nemoci a o moru. Ve starší historické literatuře byl všeobecně za uherskou nemoc označován tyfus a půl Valdštejnovy diagnózy bylo bez rozpaků přijímáno za bernou minci, i když její druhá půlka, totiž tvrzení o moru, byla jen stěží přijatelnou, protože v té se žádná epidemie v království neobjevila. Výzkum Valdštejnových pozůstatků, provedený roku 1975, zavdal podnět k novým názorům na Valdštejnův zdravotní stav a profesor Emanuel Vlček vyslovil na jeho základě názor, že Valdštejn onemocněl v Uhrách syfilidou, jejíž příznaky se daly ztotožnit s příznaky moru. Otázka zůstává stále otevřená, ať už jde o vlastní průběh nemoci, nebo o přesnou diagnózu, v žádném případě však nelze výsledky nejnovějšího antropologického výzkumu podcenit.“

Albrecht z Valdštejna, portrét Anthonise van Dycka

My se ještě k Valdštejnovým zdravotním trablům dostaneme. Mezitím co se Albrecht trápil, a to trápení ho čekalo ještě dalších skoro třicet let, neboť příjice jest nemoc úporná, získával stále jistější postavení. Zemský sněm ho jako dvaadvacetiletého jmenoval komisařem pro vojenské záležitosti, a jeho sestra Kateřina Anna se provdala za jednoho nejvlivnějších politiků té doby, Karla staršího ze Žerotína. Moravský velmož svou třetí manželku zřejmě velmi miloval, ale příliš dlouho si štěstí s ní neužil. Kateřina Anna byla totiž od dětství neduživá, a v manželství se její choroba (s největší pravděpodobností plicní tuberkulóza) rychle zhoršovala. Chřadla před očima a zemřela na zámku v Rosicích ve věku jedenadvaceti let. Nedočkala se ani prvního výročí sňatku. Její bratr ještě ženitbu nechystal? Ženitbu ne, ale – copak? Něco obdobně důležitého? Srovnatelně. Co to bylo? Konverze. Po našem: Přestup. Nikoli fotbalový, ale... Přestup ve víře.

„Všude, kam Valdštejn pohlédl, představovala víra stále vážnější otázku kariéry. Jedněm usnadňovala cestu dopředu, druhé brzdila a nechávala přešlapovat bezmocně na místě. A všude byli v nástupu katolíci a rozdmýchávali problém víry jako otázku bytí a nebytí. Ke dvoru mohli proniknout jen katolíci, na vyšší úřady měli nárok také jenom katolíci, v armádě se nabízely větší výhody rovněž katolíkům. V Praze, tam vadili už nejenom evangelíci, kteří se nevzdali ambicí, ale i vlažní katolíci, hlásící se ke svému náboženství jen formálně a zanedbávající své povinnosti. Katolické církevní slavnosti v Praze už dávno přerůstaly ve společenské události, ulicemi města táhli za velikého sběhu lidí o kajícných svátcích mrskači, vznešení šlechtici se předbíhali v účasti na procesích, zatímco jejich dámy zahrnovaly přízní módní kazatele.“

Albrecht byl členem jednoty bratrské. Stejně jako většina jeho rodiny. Pro takového neměla jeho kariéra přílišnou perspektivu, že... Takřka žádnou. A všude kolem dokola plno příkladů, které táhly. Jakých příkladů? Inu, šlechticů, přestupujících ke katolictví... Takřka do jednoho patřili k mladé generaci. Netajili se oportunismem, ale chraň pánbůh, kdyby jim ho někdo chtěl vyčítat. Jedni v sobě chovali naděje na získání nějakého toho majetečku, jiní se zase netajili velkými plány. Jako by se náhle zalekli svého svědomí, obrátili se mnozí z nich k nové víře s nesmírným zápalem a v horlivosti rychle předčili staré katolíky. Přimlouvali se za protireformaci, co možná nejnesmiřitelnější, pronásledovali tvrdě pro víru své poddané, zakládali zbožné nadace, při tom všem bedlivě sledovali svůj vlastní prospěch. Valdštejn takový nebyl. Tak jaký byl? Myslel dopředu. Myslel daleko víc dopředu, než bylo v jeho generaci obvyklé. Stal se katolíkem bez afektu, chladně, střízlivě a vlastně tak nějak potichu. Proběhlo to v Olomouci. Co na to příbuzní? Z přátel a blízkých se ten Albrechtův obrat nikoho živě nedotkl. Adam mladší z Valdštejna s tím bezpochyby jako katolík souhlasil, a člen jednoty bratrské Karel starší ze Žerotína se choval příliš noblesně, než aby vyjádřil své zklamání. Tím spíš, že si velmi dobře uvědomoval dravost nové generace a její malý respekt k tradicím a taky že už asi stačil poznat švagrovu cílevědomost. Důležité bylo, že Valdštejn přestupem ke katolictví odstranil poslední překážku, která mohla brzdit jeho cestu za kariérou, a v tomto smyslu mu nikdo neupíral prozíravost.

„Svůj další postup spojil Valdštejn s císařským bratrem Matyášem. Ten ho jmenoval hejtmanem a Albrecht se zúčastnil tažení do Čech na Prahu. Mezi českými šlechtici byl postoj Albrechta u Valdštejna ojedinělý – většina z nich stála loajálně na straně císaře Rudolfa II. Vedle něj bylo jenom pár jednotlivců, kteří arcivévodovi Matyášovi věřili víc než Rudolfovi – k nim patřil profesor, lékař a anatom Jan Jessenius.“

Přísně anonymní horoskop

Mimochodem – Valdštejn až do Prahy nedošel. Když se v Libni podepisoval mír a namísto nějaké pěkné bitvy se k velké lítosti žoldnéřů konala pouze nevinná přehlídka vojska, zůstal Albrecht trčet se svým plukem v Jihlavě. To bylo v červnu roku 1608. Někdy na podzim téhož roku si dal Valdštejn prostřednictvím dalších osob pořídit od císařského astrologa svůj horoskop. Prostředníky se stal Nizozemec Taxis a pražský lékař Strossmayer. Prvně jmenovaný se stal v průběhu doby jedním z lidí Valdštejnovi blízkým, druhý zůstal poněkud tajemnou existencí, která vykonávala funkce ranhojiče a barvíře pražského arcibiskupa s ročním platem a povinnosti holit vousy, trhat zuby a nasazovat pijavice arcibiskupovi i jeho čeledi a kaplanům. Pročpak šla ta objednávka, abychom tak řekli, přes Taxisův příkop a přes toho pana doktora s podivnou praxí a se seriálovým jménem? Protože horoskop musel zůstat přísně anonymní. A ten císařský astrolog, který jej měl vypracovat, to nebyl nikdo jiný než sám doktor Jan Kepler. On to měl v popisu práce? Kepler byl hlavně astronom, jenomže jeho oboru rozuměla jenom nepatrná hrstka lidí. Zato z horoskopů mu kynul poměrně slušný hmotný prospěch. Takže on si pan doktor takhle přilepšoval... Dělal, co mohl. Nežil sice v nedostatku, ale trpěl jistou... jak to říct slušně... inu, šetrností – a tak si hledal jiné příjmy. Jejich hlavním příjmem bylo sestavování horoskopů. „Předpokládalo se, že astrolog vypracovává horoskop pro neznámou osobu, která mu měla poskytnout jenom informace o jeho narození,“ píše historik profesor Josef Polišenský.

„Ve skutečnosti byly horoskopy sestavovány podle psychologických znalostí více nebo méně vhodně. Horoskop, který vypracoval Kepler, ukazuje, co se asi o Valdštejnovi tehdy vědělo. Astrolog neměl velkou obtíž, když za jeho hlavní vlastnost prohlásil bezmeznou ctižádost Jinak jeho předpovědi vycházely z toho, co se dalo o mladých ctižádostivých jednotlivcích bezpečně říct: vzestup pomocí ženitby s bohatou vdovou se patrně u mladého konvertity očekával. Předpovědi obsahovaly patřičnou dávku nadějí a varování – měly na Valdštejna velký vliv, protože víme, že si k horoskopu připojoval svoje poznámky – jinými slovy, že se snažil podle něho opravdu žít.“

Valdštejnův horoskop, který v roce 1608 vypracoval Jan Kepler.

Kepler se vůbec netrefoval jenom tak naslepo. Zřejmě se velice dobře informoval, a co snad nevěděl, to si zjistil. Ze seskupení hvězd při Valdštejnově narození vyvodil závěry o bystré a inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony. Jeho klient projevoval neskrývaný odpor ke všemu všednímu a naopak velkou touhu po výjimečnosti. Zápory jeho osobnosti vyjádřil Kepler nelichotivými slovy. Například byl podle astrologa předurčen k pohrdání lidskou konvencí i křesťanskými zásadami, k hledání vlastního uspokojení v nadpřirozených a bezvěreckých cestách, k neustálé podezíravosti vůči lidem i Bohu.

Keplerův nelichotivý výklad horoskopu

„Bude považován za samotáře, ba dokonce za opovrženíhodného netvora,“ citujeme z Keplerova elaborátu. „Bude lakotný, ukrutný k poddaným, vrtkavý a svárlivý, nepozná ani manželskou, ani bratrskou lásku, k nikomu nenajde bližší vztah.“ V této části podával horoskop nemilosrdný obraz člověka ochotného upsat za výjimečnou kariéru duši i ďáblu. Těžko soudit, zda Jan Kepler, člověk věřící, v těchto tvrdých a deprimujících slovech vyjadřoval své mínění jen o Valdštejnovi, nebo jestli mluvil o lidech s chorobnou a nezvládnutelnou ctižádostí vůbec. Podle Keplerova zjištění se seskupení hvězd při Valdštejnově narození shodovalo s konstelací při narození polského kancléře Jana Zamojského, anglické královny Alžběty a jiných významných osobností. Teprve stáří mělo zmírnit všechny Valdštejnovy nectnosti.

Portrét Jana Keplera z roku 1610

To se ale musel Valdštejn notně naštvat, když si svůj horoskop od Keplera přečetl... Ale vůbec ne. Naprosto se nezalekl negativního vylíčení své povahy a ani v nejmenším neměl Keplerovi za zlé bezohlednou logiku jeho výkladu. Za kariéru, která by se lišila od jiných běžných lidských osudů a přitom by to povznesla výš než všechny jeho současníky, byl ochoten smířit se s předpovědí života, zbaveného nároku na citové vztahy a přeplněného bojem, podezíravostí, záští a nepřátelstvím. Za proroctví takové kariéry velkoryse odpouštěl svému hvězdáři tvrdá, ba dokonce urážlivá slova. Kepler správně předpokládal, že nemusí být ve vlastním zájmu opatrný na nějaký silnější výraz, protože Valdštejnova morálka, ta měla svoje vlastní hlediska. Vážil si Valdštejn Jana Keplera jako astronoma a fyzika? Vůbec o jeho vědě nic nevěděl, ani ho nezajímala, nikdy si ho však nepřestal vážit jako astrologa a horoskop se stal jeho nezbytným životním průvodcem. Při každé vážnější události se k němu vracel a vlastnoručně si do něj zaznamenával, kdy a jak se skutečnost setkala s předpovědí hvězd. Keplerův horoskop ho utvrdil s konečnou platností ve víře v hvězdy. A jeho cena ve Valdštejnových očích rychle vzrostla, když se splnila první z jeho závažných předpovědí: výhodný sňatek s bohatou vdovou.

„Tou bohatou vdovou se po smrti svého o dvacet let staršího manžela, pana z Víckova, sezením na Prusinovicích, stala Lukrécie Nekšová z Landeka. Bohatá byla, ale nebyla tak stará, jak vstoupila do legendy. Valdštejn si rozhodně nebral žádnou bábu – paní Lukrécie byla pravděpodobně stejný ročník jako její nastávající. O své svatbě však Valdštejn napsal pouze jednu jedinou holou větu: Uzavřel jsem sňatek s jednou vdovou. O nějakém citovém vzplanutí rozhodně nemohla být řeč. Svatba, která se navzdory pověrám konala v květnu (roku 1609) umožnila Albrechtovi z Valdštejnovi, aby si otevřel cestu ke splnění svých ctižádostivých plánů a zároveň ho na léta zařadila do moravské stavovské společnosti.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.