42. Sirény rozkaz zahoukly aneb Těžký život dělnický

Základem sociálního systému se staly zákony z 80. let 19. století, tzv. Taaffeho reformy, které zavedly povinné úrazové a nemocenské pojištění pro dělníky a horníky. Československá republika tyto principy převzala a rozšířila. V polovině 20. let začaly platit zákony o důchodovém a nemocenském pojištění a o pojištění v nezaměstnanosti. Dělníci odváděli část ze mzdy, další díl platil zaměstnavatel.

Úředníci či státní zaměstnanci měli vlastní penzijní fondy, ale živnostníci a ženy v domácnosti na důchod nárok neměli. Důchody bývaly nízké a často sotva pokrývaly základní potřeby. Roku 1918 byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. V praxi to ale žádnou zásadní pomoc nepřineslo. Práce, na kterou bylo dříve více času, se teď zkrátka musela stihnout rychleji.

Život v koloniích

V meziválečných letech rostly dělnické kolonie – cenově dostupné čtvrti, které stavěly průmyslové podniky pro své zaměstnance. Nejznámější byly Baťův Zlín nebo „škodovácký“ Karlov v Plzni, kde vzniklo přes dvě stě domů a téměř šest set bytů. Typické byly stejné domky v řadách bez plotů a se zahrádkami.

Čtěte také

Vitana: Za zrodem instantního jídla byla snaha nahradit dělníkům drahé maso a ušetřit čas dělnicím

V chudších čtvrtích Prahy (Žižkov, Karlín nebo Vysočany) žili obyvatelé v přelidněných činžácích, kde se o vodovod a záchod dělilo několik rodin. Dvory, pavlače a chodby se stávaly prodloužením bytů, místem, kde ženy společně vařily a praly a děti si hrály na ulici. Na ženy připadaly všechny domácí práce. K tomu často přispívaly do rodinného rozpočtu – jako tovární dělnice, pomocnice v domácnosti nebo příležitostné švadleny. Nejhůř na tom byly svobodné matky a vdovy.

Průměrná roční mzda dělníka ve 20. letech činila kolem osmi tisíc korun, přičemž v Praze spolklo bydlení až sedmdesát procent příjmu. Drahé maso nebo máslo byly sváteční záležitostí. Na stole se častěji objevoval chléb, brambory a káva z cikorky, levná náhražka másla, tedy margarín, a k obědu polévka či omáčka bez masa.

Mnoho dělníků nemělo na nájem a končilo v nouzových koloniích postavených z prken, plechu nebo starých železničních vagonů. Podle statistik z roku 1930 žilo na pražské periferii v takových podmínkách minimálně 15 000 osob.

Velká hospodářská krize

Velká hospodářská krize po roce 1929 přinesla nezaměstnanost a chudobu, ale i rozvoj sociálních opatření, obecních jídel a charitativních organizací. Československo patřilo k sociálně nejpokrokovějším státům střední Evropy. Dělníci zůstávali páteří průmyslu – lidmi, kteří nesli na svých bedrech nejen každodenní dřinu, ale i ideály nové republiky. Mezi dělníky také panovala silná sounáležitost – sdružovali se v odborech, tělovýchovných jednotách, spolcích i politických stranách.