265. schůzka: Causa bohemica

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eneáš Silvius Piccolomini – papež Pius II.
0:00
/
0:00

Po celou dobu až do roku 1464 spravoval král Jiří zemi v pokoji a míru. Toho roku však došlo ke zvláštnímu úkazu, totiž ke spojení Saturna s Jupiterem, které začalo v provodní sobotu (7. dubna) a trvalo čtyři léta, ve kterých přišel mor, hlad a těžké války.

Ale v dřívějších letech panoval utěšený mír a mnozí králové a knížata hledali u krále Jiřího přízeň a on je smiřoval a nastoloval mezi nimi pokoj. A pro českou zemi vykonal mnoho dobrého.

Má smysl mír za jakoukoli cenu?

Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá nikoli mír, ale velice předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady – tedy válčení – s plánem, který Jiří nabídl Evropě? Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj program? Ne. On jenom řešil jeden takový věčný problém lidí. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení. Otázek, které si lidstvo klade, aniž by kamkoli dospělo, je víc... Tato je však kruciální: „Má smysl mír za jakoukoli cenu?“ Těžká otázka. Odpověděl si na Jiřík? Odpověděl. Jeho odpověď zněla: „Ne!“

Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich. Ano, svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd... Ale i to bylo přespříliš. Jiří hledal mír – nalezl válku. On ji nechtěl. Ale nelekl se jí. „Pius II. dal Vratislavanům rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské nařízeno bude.“ V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Zdá se, že se slezská metropole stala hlavní nadějí katolického světa... Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě Říma obzvláštní laskavostí, a dokonce ruší mírovou smlouvu mezi Vratislavi a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě království se však toto město nepustilo. Důvod: zásluha patří jejich duchovní hlavě, biskupu Joštovi. On to byl, kdo ve Vratislavi neustále mírnil horlivé a nesnášenlivé.

Tlustý pastýř, ovce hubené

Jošt... Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali... Tento Jošt byl rodem Rožmberk. Narodil se jako syn našeho starého známého Oldřicha z Rožmberka. Z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu. On zkrátka miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, že pozemské slzavé údolí je toliko přípravou na rajský život posmrtný. Joštovo pozemské údolí asi příliš slzavé nebylo... Kdeže. Ze všeho nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup, tak už ta prozrazovala jeho mlsný jazyk. Jošt z Rožmberka byl jedním z prvních českých gurmánů, který dosáhl proslulosti přímo nadnárodní. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý. Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. A čím konkrétně? Inu... zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Delikatesa! Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr vydal pan Jošt ročně několik tisíc grošů.

Jošt II. z Rožmberka

Ochutnával pan Jošt z Rožmberka pouze krmě? Sem tam si smlsl i na krásných ženách. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že „tlustý biskup si pochutná na vepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.“ Jediný člověk, na kom pan Jošt neskrblil, byl prý on sám. „Tlustý pastýř, ovce hubené“ – touhle zásadou se prý rád a s láskou řídil. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. Byl například prvním vlastníkem opisu Historie české, kterou mu v Římě svěřil jeho autor, papež Pius II. Pokud šlo o spor s kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími kališníky – tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, aby se smířil s českým králem. Katolíci, „trvající v poslušnosti Vaší Svatosti i svatosvaté římské církve,“ požádali svatého otce, aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Papež jí ale přednost nedal.

„Potkal-li se král Jiří s nezdarem v idejích a předsevzetích svých, mohl se aspoň kojiti potěchou, že ani velikému jeho protivníku, papeži Piovi Druhému, nedařilo se o nic lépe. Dávné jeho snažení sebrati všecky síly křesťanstva proti Turkům nenabylo života opravdového ani prohlášením slavným a hlučným, že chtěl sám, ačkoli stár a churav, postaviti se v čelo výpravy všeobecné. Brzy ukázala se skutkem marnost řeči, že když náměstek Kristův na zemi s bratřími svými kardinály pod znamením kříže potáhne do boje napřed, žádný pán a panoše, žádný král ani kníže v křesťanstvu nebude tak zbabělý, aby zůstávati chtěl pozadu. Když 19. června papež opustil konečně Řím a proti nepřátelům do pole se bral, počítalo se arci něco sběře křižácké ze všelikých zemí okolo Pisy a Ancony, ale nikde vojska přípravného, ani po zemi, na po moři, které by zpupné moci Mohamedově na odpor postaviti se mohlo. Ale před odchodem svým, 15. června, kázal ještě papež vypraviti proti králi Jiřímu půhon řádný, aby obžalován jsa z kacířství, ve sto osmdesáti dnech dostavil se osobně k soudu před stolici apoštolskou.“

Jiříkovi nepřátelé

Skrytých i viditelných nepřátel měl Jiřík dost. Že jich bylo hodně venku, to dá rozum, ale co doma? Byla to hlavně Vratislav, která patřila pod svrchovanost českého krále. Vratislavští měšťané sice Jiřímu formálně slíbili poslušnost, ale nikdy se s tím kacířským králem nesmířili a čekali jenom na příležitost. Stali se papeži záchytným ostrůvkem uvnitř českého státu. Spolupracovali s ním přímo vzorně. Tady se programově sabotovalo každé královské nařízení. Odtud přicházela ujištění o ochotě kdykoli zasáhnout i vojensky. Zatím se Jiříkovi dařilo držet toho nebezpečného koně na uzdě. Odpor slezských nepřátel však sílil. Řím odtud čerpal pomlouvačné argumenty pro svou protičeskou kampaň. A odtud se patrně vydal za splněním úkolu i najatý vrah.

„Není zřejmé, kdo se pokoušel o otrávení královo, ačkoli do podezření upadl zchudlý pán český, Jan z Vízmburka, který potají co donášeč sloužil stranám oběma.“ Na českého krále se chystal atentát. Českou posádkou ve Slezsku byl zadržen katolický šlechtic Jan z Vízmburka, sluha vratislavského patriciátu. Ten byl „zkoušen“ na mučidlech, a tam přiznal, že za honorář dvou tisíc dukátů měl otrávit Jiřího jedem. Najevo vyšly i takové podrobnosti, že jed pro českého krále měl atentátník od Vratislavských ve dvou lahvičkách. Byl tu mu ten úmysl dokázán? Sám to přiznal. Na mučidlech... Na víc se už nikdo neptal. Podle tehdejších norem byl atentátník odsouzen k rozčtvrcení.

Plánovaný atentát

Vratislavští se ozvali. Bránili se nařčení, že mají v atentátu na českého panovníka prsty. Poukazovali dokonce, že Jan z Vízmburka ještě ve chvíli, kdy mu kat rozťal lopatky, svou výpověď' odvolal. Na celém světě nebyl a není nikdo, kdo by to klubko pomluv a skutečných záměrů mohl rozmotat... 16. června svolal Pius II. veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, které přihlíželo, jak ten slabý a nemocný muž sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, „vyřízlo ze svého těla ten český vřed! Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu. Takovým člověkem je český král, a proto jej povoláváme na soud do Říma. Tam nechť se zodpovídá ze svých zločinů!“ Pius dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, která chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému náměstku Kristovu.

„Byl to poslední památnější skutek Piova pontifikátu. Císař pak, když buly o tom jej došly, smělosti a odvahou neobyčejnou potlačil a umořil je, takže ani řádně prohlášeny nebyly a nižádné v Čechách nemohly způsobiti škody. V Anconě poležel Pius II. několik neděl v těžké nemoci, dva dni před svou smrtí dočkal se sice té útěchy, že z lůžka svého spatřiti mohl loďstvo benátské ano konečně se blížilo, ale když 15. srpna brzy po půlnoci nastal konec života jeho, vrátilo se kolegium kardinálské zase domů, peníze pro výpravu proti Turkům sebrané poslány Matyášovi, králi uherskému co subsidie neboli výpomoc, a o strojení k válce turecké nebylo více ani řeči.“

Byla to náramně zajímavá osobnost, která se rozloučila se světem v italském přístavu Anconě, aniž se dočkala vítězné křižácké výpravy proti těm psům pohanským tureckým... Eneáš Siilvius Piccolomini, nejprve příznivec, později osudový rival Jiřího z Poděbrad. Eneáš byl vzdělaný, jiskrně duchaplný člověk, autor latinsky psané Historie české, což bylo výtečné, i když našemu národu ne právě přátelsky nakloněné dílko. Na společenském žebříčku stoupal po stupíncích „diplomat“, „expert na českou otázku u císařského dvora“, „biskup“, „kardinál“, až se stal ve svých 53 letech římským papežem. Během kariéry se úplně změnil.

Na papežském stolci ješitný krasavec

Pavel II.

To se občas politikům stává – na konci jejich dráhy je z nich někdo dočista jiný než na začátku. V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům kolektivního rozumu v církvi, ale jakmile dosáhl Petrova stolce, žádný jiný rozum než ten svůj už nepotřeboval. Začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. Tím, že zrušil platnost kompaktát, uvrhl České království do nové fáze bojů. Krále Jiříka postavil do Husovy situace – povolal ho před církevní soud. Výsledků té české pře, což se řekne latinsky „causa bohemica“, těch se však už nedočkal. Stejně jako se mu nesplnil jiný jeho velký sen o kruciátě proti Turkům. Přitom dělal co mohl. Snažil se zastavit ten „pohanský příval“ všemi prostředky. Na čas se zabýval i poněkud fantastickým plánem dohody se sultánem. S úhlavním nepřítelem všeho křesťanstva. Napsal tajně Mohamedovi Druhému list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. Turecká vojska se však nezastavila a sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení své ofenzívy. Tak se nakonec papež postavil křížové výpravě do čela, na smrt nemocný odplul dokonce do Ancony, aby tu čekal na vojska a řídil jejich šikování, ale tam ho zastihl – jak už víme – konec. Smrtí Eneáše neboli Pia se rozplynul i sen o vítězné křižácké výpravě a na papežském stolci pak humanistu a vzdělance nahradil omezený a ješitný krasavec Pavel II.

„Pan Hynek Bítovský z Lichtenburka, jehož nenávist proti králi Jiřímu byla známa, poslal ještě k papeži Piovi II. pro naučení, je-li povinen aspoň aby se vyhnul pronásledování činiti poslušenství tomu, kdo stolice apoštolské a nařízení církve římské není poslušen. A obdržel odpověď, že nemá toho činiti. Podle toho dal se v létě 1463. roku do otevřené vzpoury proti králi. Král moudrou shovívavostí drahně času ničeho nepočínal proti němu bezprostředně, ale podal tu věc stavům moravským a jejich soudu zemskému. Pře se prodlela nadmíru, ale konečně přece musela vyřčena býti klatba nad opovědníkem zemským. Na počátku července Moravané sami svými náklady počali válku proti rušiteli zemského míru. K obehnání hradů Hynkových poslali netoliko podobojí, ale i katolíci, preláti a města lidi své, a tím bylo zabráněno, aby ta válka nebrala na sebe ráz náboženský.“

Tak jako v Čechách, i na Moravě musel král Jiří stále štědřeji udělovat milosti a privilegia. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel hlavně rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni, ale bylo možné, aby se rytíři, když prokáží šlechtictví do třetího pokolení stali z vůle královy členy „mladšího panstva“. Tím asi Jiří získal nižší šlechtu na svou stranu... Nižší šlechtu ano, ale ještě tu zbývala města. Na ně se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci ještě neodvažovali veřejně vystoupit. Jediným jeho odpůrcem na Moravě byl pan Hynek Bítovský. Jiří měl totiž u něj vroubek. Nepostavil se na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy se budou v Římě vydávat za svědectví nesnášenlivosti „krále kacířů“ vůči bohabojným katolickým pánům. „Již ta vojna proti Hynkovi pomine,“ psal král Jiří z Poděbrad v dopise jednomu z Rožmberků, „to jest sejde z výpravy české na ten čas, ale proto se v hotovosti mějte, bylo-li by toho zapotřebí. Hrad Raisburk již jest dobyt a Cornštejn obehnán.“

Velké spojení Saturna a Jupitera

Mezinárodní označení planety Saturn

Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Už jsme slyšeli. Vypracoval projekt Spojených národů. Ještě předtím, na jaře, se však uskutečnilo „divné a velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto létech potom byl mor, hlad a války veliké.“ I příroda poskytovala důkazy nastupujících hrůz. Tak o tom řeč ještě nebyla. A stálo to zato: na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, jako by se válečné vozy srážely. Krev a válečné vozy – no tak byla zcela konkrétní předtucha války... Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, protože z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze najednou padali hadi a žáby a varovali tak před chmurnou budoucností.

„Nový papež Pavel II., předtím Petr Barbo, kardinál od svatého Marka, rodilý Benátčan, nerovnal se posledním předchůdcům svým v nižádném ohledu; ačkoli zvolen byl neslýchanou jednomyslností kardinálů, nevynikal ani duchem, ani mravní povahou; ba žalován naň, že byl příliš hrdý, marný, zženštilý a ukrutný, šperků a pamlsků nad slušnost milovný.“ Nový papež, oč méně inteligentnější, o to pyšnější, se potřeboval na apoštolském stolci usadit, rozhlédnout se, a taky nechtěl svůj pontifikát zahájit tak příkře. Z Říma tudíž na čas utichly hrozby a zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Ale marné naděje, pošetilé sny! Jestliže Pius II. přece jenom spoléhal víc na jednání a nevzdával se kompromisů, tak Pavel II. mínil především a hlavně rozkazovat.

„Vše se postupně proměnilo – místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování.“ To napsal o novém papeži jeho životopisec, a podle toho, co o něm napsal, tak je jasné, že papež si ho neobjednal. „Pavel II. cítil se velice uražen tím, že král český nepospíchal s gratulací k povýšení jeho – byla to v očích jeho a tudíž i v skutku chyba veliká. Omlouval se později král, že jak tehdá věci stály, obával se v Římě nové urážky posla svého.“ Jiří negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvoláno soudní předvolání. Pavel II. ovšem na nic podobného ani nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení že „neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a údové shnilí odřezáni!“ Souboj římského papeže a českého krále měl zprvu tvářnost docela nevinnou. Na scénu vstupuje znovu náš starý známý Hynek z Lichtenburka.

„Ten se dovolal audience u papeže. Snadno jest domysliti si, jaké asi vedl řeči a žaloby na krále; doložil také, že vždy hotov byl podati při svou k soudu papežovu a podrobiti se jeho rozsudku. Takové volání do Říma nemíjelo se tam nikdy s žádaným účinkem; papež poznal v panu Hynkovi katolíka pravého a horlivého, postavil se za soudce v jeho věci a umínil se zasaditi se o ni celou autoritou. Položil to za výminku všeho vyjednávání s králem, aby především přestalo nejenom dobývání hradu Cornštejna, ale také aby panu Hynkovi za všecky škody náhrada se stala – tudíž byl soud nad ním a nad králem již napřed vynesen.“ A to nevadilo, že král Jiří tady zasáhl ne jako kališník, ale jako šéf státu, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými? Kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde. Tahle hůl nesla jméno Hynek. Pro papeže bylo obléhání a pád toho moravského kradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitosti k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se, tak bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Amen.

Spustit audio
autor: Josef Veselý

Související