182. schůzka: Ani kdybych stál před ohněm pro mne připraveným...

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské: Pravda vítězí (výřez z obrazu z cyklu Slovanská epopej)

Opustili jsme hlavní město Prahu a touláme se českým venkovem. Nikoli z důvodů turistických, ale proto, že tam hledáme Jana Husa. Pátrání to je dosti nesnadné, jelikož ono nebylo (aspoň zpočátku) vůbec jasné, jak se mistrovo místo dočasného pobytu jmenuje.

„Vzmáhající se mezi lidmi nepokoj byl příčinou, že král dal oznámiti Husovi přání své, aby na některý čas opustil Prahu, slibuje, že se postará o smíření jeho s kněžstvem, aby dnů jeho vyhnanství ukráceno bylo. Této králově žádosti neprotivě se déle opustil Hus konečně Prahu, ačkoli nekojil se zároveň tak jako král nadějí, že by pře jeho tak brzy urovnána býti mohla.“

Alfons Mucha: Kázání mistra Jana Husa v kapli Betlémské

Z Prahy odjel Jan Hus někdy v říjnu 1412. Někam do západních... nebo snad do jižních Čech. Přesněji určit by to nešlo. I když napsal několik listů, nikdy v tomto prvním období svého vnitřního exilu neuvádí ani datum, ani místo svého pobytu. Hus byl tím pádem nejenže k nezastižení, ale prostě nebylo lze uplatnit interdikt ani proti němu, ani proti nikomu jinému. I když se (mezi námi) nepřátelé Husovi snažili seč mohli. Psali a psali. Udávali. Nebo ne – takového slova neužijeme. Dejme tomu, že – varovali. Kupříkladu Husův kolega, Stanislav ze Znojma, před ním varoval písemně paní Kateřinu z Kravař, a listy takového a podobného obsahu zajisté směřovaly i na hrady jiných jeho stoupenců. Až teprve v druhé polovině prosince roku 1412 a na počátku ledna následujícího roku se podařilo zjistit Husův pobyt na Žatecku. Jeho hostitelem mohl být Mikuláš Bohatý, který vlastnil majetek v okolí Kadaně. Do Prahy se Hus sice podíval, ale vždycky to bylo jenom tak říkajíc na skok, aby svým pobytem neublížil.

Kázání nejsou slova, která zmizí ve vzduchu

Ještě nedávno přiznal, že přerušil kazatelské dílo, „smrti se lekaje“, ale ten strach nejspíš dlouho nevydržel. Už koncem listopadu se objevil na betlémské kazatelně. Dá se říct, že Hus našel odvahu. „Ó, jaký jsem to kazatel, jenž sotva účastenství s hříchy jiných v sobě cítím! Proč nejsem vězněn za kázání, proč nejsem bit a kamenován?“
Vypadalo to, jako by Hus toužil po tom být mučedníkem. On chtěl prostě dokázat, že to všechno, o čem mluví, nejsou jenom slova, která zmizí ve vzduchu. „Protož dím to k svému svědomí, že kdybych znal cizozemce odkudkoli v jeho ctnosti, an více Boha miluje a o dobré stojí než můj vlastní bratr, byl by mi milejší než bratr. A proto kněží dobří Angličané jsou mi milejší než nestateční kněží čeští a Němec dobrý milejší než bratr zlý.“

Těmi „dobrými kněžími Angličany“ myslel Hus hlavně jednoho z nich – Johna Wiclefa. Ten mu byl ze všech nejmilejší. V žádném případě však Hus nebyl žádný nacionalista (což nemá nic společného s jeho skutečným vlastenectvím). „Jeho zásluhy o jazyk český netoliko na tom se zakládají, že hájil národ svůj ve známé při o tři hlasy na universitě pražské, a hrubá nepravda jest, co nejnověji někteří spisovatelé němečtí vymyslili, že by Hus byl Němce vůbec nenáviděl. On vlastenectví své dokázal hlavně péčí o vzdělání a zušlechtění národa a o zachování čistoty jazyka českého. Horlil zejména proti porušení jeho v ústech Pražanů samých, nedbavších prý staré jeho přesnoty a čistoty a míchavších jazyk německý s českým zhusta dohromady, odkud prý pocházela také dvojitost i nedůslednost v duchovní povaze a smýšlení jejich.“

Portrét Johna Wycliffa, datováno 1548

V letech svého kazatelského působení, ať už to bylo v Praze nebo na venkově, objevil mistr Jan všechnu moc i všechny půvaby českého jazyka. V době, kdy u nás literaturu i vědu ovládala latina, se Hus pustil do spisování v mateřštině. Že by ho k tomu svedl příklad Tomáše ze Štítného? Štítný měl na něho určitě velký vliv, ale Hus sám znal rodnou řeč v mluvené i psané podobě prostě dokonale jako málokterý jeho současník. I když je pravda, že si některé svoje texty nejprve načrtl v latině, a pak je vlastně překládal do češtiny. Jako většina vzdělanců jeho doby byl i on zaklet do latiny. Časem si však osvojil velice živý, košatý způsob českého psaní. Velice stál o to, aby si Češi svůj jazyk hlídali. Každému kladl na srdce, aby se v češtině neobjevovaly germanismy. Ty byly totiž tenkrát velice v kursu (asi jako dnes možná angličtina nebo jazyk počítačový), což můžeme považovat jednak za záležitost módní, jednak to byl projev nekulturnosti. (Skoro se mi chce dodat: taky jako dnes.)

„Mrskání by byli hodni Pražané a jiní Čechové, když mluví zpola česky a zpola německy, říkajíce: hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trénožku, pancíř za krunýř, hunškop za koňský náhlavek, marštale na konnici, mázhaus za svrchní síň, trepky za chódy, mantlík za pláštík, hauzknecht za domovní pacholek, forman za vozataj.“

Tomáš Štítný ze Štítného. Portrét od Jana Vilímka.

Vymetání světničky jazyka českého

S některými slovy mistr Jan prostě neuspěl. Pod šiškou si kupříkladu v dnešním jazyce nikdo nepředstaví knedlík, zato knedlík a knedle nám navzdory Husovu horlení zůstal a chutná dodnes. A koně sice nebydlí v marštali, ale v maštali, v žádné konnici. Doma nechodíme v chódách, nýbrž v trepkách, ovšem zůstal nám jak pancíř, tak i krunýř, a také forman i vozataj. Na druhé straně se mu ale povedlo vymést z útulné světničky jazyka českého třeba... například šorc, protože máme zástěru. A co nebo kdo to je hunškop a hantuch a hauknecht, tak to dnes ví pouze jazykovědec, specializovaný na středověkou češtinu. Jan Hus si hodně českých výrazů sám vymyslel. Prelátům, chtivým peněz a zvyklým na dobré bydlo, říká břichoplnci. „Ó, kolikrát za den břichoplncům bez potřeby přinesou píti!“ Milovníky hostin nazývá hodoválci a kochánci, a římským kněžím, kteří museli mít na temeni hlavy vyholené vlasy, tedy plešatým přisoudil posměšné pojmenování plecháč. Co ovšem ještě zdaleka není všechno.

„Běda tučným prdiválům, kteří almužnu jedí, pijí, jinak zle utrácejí a na svou duši ani na duše jiných nedbají! Kdo by to mohl vše vypsati, kteří jsou českou řeč již zmátli, takže kdy pravý Čech slyší, že oni tak mluví, nerozumí jim, co mluví a odtud pochází hněv, závist, rozbroje, sváry a české potupení.“ Nápravu vidí Jan Hus hlavně v rodině: „Také mají se všickni postaviti, aby řeč česká nehynula; pojmul Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily a nedvojily řeči, neb řeči dvojení je hotové závidění, roztržení, popuzení i svár.“ Moderní pedagogika se sice k dvojjazyčnosti nestaví tak odmítavě, ale když on si Hus tuhletu myšlenku nedal vymluvit. Ostatně – on si toho nedal vymluvit mnohem víc. „Svaté paměti Karel císař, král český, přikázal byl Pražanům, aby se své děti česky učili, a na radném domu, jemuž německy říkají rathaus, aby česky mluvili a žalovali.“

Překlad Bible

Byl to Hus, který nahrazoval ve svých textech a kázáních starší slovo Hospodin slovem Pán. Archaický výraz ostati zaměňoval slovesem opustiti. Přestával používat podstatné jméno vrah a namísto něj říkal nepřítel. Pro češtinu bylo tehdy asi tím nejdůležitějším činem přeložit Bibli. Nejstarší úplný překlad pochází ze 70. až 80. let 14. století, nejspíš z počátků vlády Václava IV. Česká Bible se stala po francouzském a italském překladu třetím převodem do národního jazyka v Evropě. Předtím byl uznáván pouze překlad z řečtiny do latiny, takzvaná Vulgáta. O české biblické texty se pak vlastně opíral celý odvážný zápas s církevní autoritou. „Bible svatá byla v jednotlivých částkách svých již dávno přeložena do češtiny od lidí neznámých a uvedena krátce před koncem 14. století v jeden úplný svod opět od někoho nejmenovaného; Hus ale revidoval a opravil celý ten překlad a stal se původcem jeho druhé recenze, jak dokazují exempláře za jeho věku a jeho pravopisem psané.“ A hlavně: Hus to byl, kdo způsobil, že znalost Bible pronikla do nejširších vrstev společnosti.

Když jsme u toho pravopisu... tak tady bychom se měli ještě chvilku zastavit. „Zdá se býti na místě, abychom obrátili pozor i na Husovo snažení o vyšší vzdělání řeči a literatury české,“ říká František Palacký. „Reformátorská revoluční činnost jeho v církvi čněla ovšem vysoce, ale podporována byla také vlastnostmi v jiném ohledu znamenitými. Vynikal mezi svými kolegy nejen silou charakteru, ale i rozsáhlou zběhlostí v oboru všech nauk souvěkých. Podivuhodná byla jeho známost netoliko všech starých otců církevních, ale i klasiků řeckých a římských, pokud věku jeho vůbec přístupni byli, vyznal se i ve vědách přírodních a v historii výtečně, ano i v několika nevšedních jazycích starých i nových, jak svědčí jeho pojednání o pravopise českém, ve kterém podobnou geniálností, jako kdysi slovanský apoštol Cyril řecké, on latinské písmo přizpůsobil k potřebám jazyka českého.“

Nobodeníčko dlúhé, nabodeníčko krátké

Abychom byli úplně poctiví, tak musíme připustit, že nám chybějí důkazy. Důkazy o tom, že Jan Hus skutečně sepsal onen spisek Orthografia Bohemica (neboli Český pravopis). Zásady pravopisu diakritického (neboli pravopisu s rozlišovacími znaménky) jsou v tomto díle podle historika Zdeňka Fialy uplatněny tak důsledně, jak se v žádném jiném rukopise z dob Husových neobjevují. Znamená to snad, že to nebyl Jan Hus, kdo vymyslel nabodeníčka neboli pozdější naše tečky, háčky a čárky? Nedá se to spolehlivě dokázat. Ale ani opak, tedy že není jejich autorem. My tak úplně Jana Husa vynechávat nebudeme, protože názor pana doktora Fialy je stejně mezi českými historiky osamělý. My tak nanejvýš k termínu „reforma českého pravopisu“ můžeme pro pořádek přidávat: „Údajně Husova“.

Každopádně se české písmo v 15. století podstatně zjednodušilo. Staročeština si do té doby vypomáhala takzvaným spřežkovým pravopisem. Tím se vyjadřovaly ty české hlásky, které latina nemá. Spřežky obsahovaly dvě i více písmen, například "cz" se četlo jako "č," nebo „rz“ jako „ř“. Slůvko „šťastný“ znala středověká čeština jako „ščastný“, to znamená, že na jeho začátku se nakupila hromada souhlásek „szcz“. Bez problémů nebyly ani samohlásky. Pokud byly dlouhé, musela se jejich délka vyjádřit zdvojeně. Dlouhé "á" se psalo „aa“, dlouhé „é“ zase „ee“. Což bylo dost naarocznee, a taky nepraktické a zdlouhavé a četbu českých textů přímo znesnadňující. Orthografia bohemica – ať už ji sepsal Jan Hus nebo někdo jiný – navrhovala, aby místo spřežek byla zavedena diakritická znaménka. Což znamená čárky pro označení délek a tečky pro měkké souhlásky. Každá hláska tedy měla mít svoje písmeno a dosavadní zdlouhavý způsob jejich označování by se značně zjednodušil. Z těchto rozlišovacích znamének (říkalo se jim původně nabodeníčka a byly jich dva druhy – čárky pro délku samohlásky a tečku nad souhláskou, která se tím změkčila), tak z nich se potom časem vyvinuly naše nynější čárky, tečky a háčky. Tečky a čárky zůstaly nad měkkými souhláskami v některých jihoslovanských jazycích a taky v polštině, ale polština si stejně většinu spřežek ponechala dodnes. „Proti gustu žádný dišputát,“ jak tvrdí letité české přísloví. I když... Jan Hus, dbalý čistoty jazyka českého, by to vyjádřil asi jinak.

„Bouřením se lidu za příčinou interdiktu a vypuzením mistra Husa z Prahy nabyl spor církevní takové důležitosti ve veřejném životě, že i nejvyšší moc vládní v Českém království musela si toho povšimnouti a obírati se tím úředně. Pánové z kolegia nejvyšších úředníků a kmetů neboli soudců zemských radili se podle žádosti a vůle královy o té otázce: kterak by bylo lze staviti hádky mezi kněžími, vyhladiti zlou pověst kolující v cizině o Čechách a zjednati zemi opět pokoj a jednotu. Uzavřeno, že pod správou biskupů se bude držeti v Českém Brodě provinciální synoda a že tam jednáno bude o rozhodnutí hádek kněžských a o upokojení země.“

Snaha o pokoj v zemi

Ta synoda (neboli církevní sněm) se skutečně v únoru 1413 sešla. Ne však v Brodě, ale v Praze, v arcibiskupském paláci. O čem se konkrétně jednalo? „Podle králova rozkazu podaly obě strany písemná svá zdání, kterak by pokoj v zemi opět navrácen býti mohl. Doktorové katoličtí, jimž v čele stáli Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma, vyjádřili se především o původu a příčinách sporu. Nalézali je v uchýlení se několika kněží od zásad církve všeobecné v trojích hlavních punktech. Za prvé – ohledně dogmatu o sedmi svátostech, moci klíčů církevních, posvátných obřadů, relikvií a odpustků a tak dále - jedni srovnávali se v tom s učením církve římské, jejíž hlava je papež, tělo pak kardinálové, druzí pak odporovali, držíce se učení Wiclefova. Za druhé – ohledně pravidla víry – jedni tvrdili, že ve všech věcech víry křesťanské sluší státi naprosto na výpovědích stolice apoštolské a římské církve, druzí pak přičítali moc ve věcech takových ne papeži ani kardinálům, ale jedinému Písmu svatému, vykládajíce Písmo podle vlastního zdání svého. A za třetí – ohledně kázně církevní: jedni učili, že sluší naprosto poslušno býti stolice apoštolské, římské církve i představených církevních, jiní pak snažili se podvrátiti v lidu veškerou poslušnost a úctu k papeži, k biskupům a kněžím vůbec.“

Hus na té synodě nebyl. Už sice nepobýval na venkově, ale do Prahy se nedostal – zůstal někde v jejím blízkém okolí. V Praze ho zastupoval právník, mistr Jan z Jesenice. Ten doručil podmínky smíru předložené Janem Husem. Co v nich mistr Jan navrhoval? V devíti bodech žádal svobodné hlásání evangelia ke cti a spáse Českého království, Prahy a university a zachování všech rozhodnutí o smíru a dohodě s někdejším arcibiskupem Zbyňkem, rektorem university i sebou samým. To ještě nebylo všecko. Taky žádal odsouzení a potrestání všech pomluv o údajné herezi (hereze je kacířství) v Českém království a dodržení všech dosavadních usnesení v tomto směru. V neposlední řadě vyslovil požadavek, aby byl zrušen interdikt. Zkrátka – nejlepší obrana je útok. Jenomže Husovi ten jeho útok v ničem nepomohl. Právě naopak. Požadavky synody a podmínky předložené Husem byly naprosto protikladné, a jakákoli snaha o přijatelný kompromis marná. Úplně marná. Názory na církev byly příliš rozdílné, než aby bylo možné zaujmout se ctí pro tu nebo onu stranu přijatelné stanovisko. Mistr Křišťan z Prachatic se obrátil na Husa jako člen smírčí komise někdy začátkem dubna. Snažil se nalézt cestu k urovnání rozporů a vyslovil dokonce mínění, že Husova věc zvítězí. Jenomže – v té době se Husovi dostalo do rukou prohlášení teologické fakulty. A oheň byl definitivně na střeše.

Jan Hus káže venkovanům

„Spasení od Pána Ježíše Krista!“ Touto větou začíná Hus svoje psaní. „Návrhy fakulty teologické s pomocí Krista Pána nepřijmu, ani kdybych stál před ohněm pro mě připraveným. A doufám, že smrt dříve buď mne nebo ty dva odpadlíky od pravdy přivede do nebe nebo do pekla, než se shodnu s jejich názorem. Poznal jsem zajisté oba, že dříve pravě vyznávali pravdu podle zákona Kristova, ale potom, strachem zděšeni, obrátili se k pochlebování papeži a ke lži. Páleč jmenuje nás viklefovci, jako kdybychom bloudili v celé víře křesťanstva; a Stanislav ze Znojma nazývá nás nevěrci, věrolomci, šílenci a kněžstvem zlořečeným. Avšak nevšímal bych si takových řečí, kdyby jen nesílily Antikrista ve špatnosti. Než doufám s Boží milostí, že bude-li nutno, chci se proti nim postaviti až do ohně k upálení. A nemohu-li sám osvoboditi pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy, nýbrž chci se smrtí postaviti na odpor proti takovéto dohodě. Lépe jest dobře zemříti, než zle živu býti.“

Lépe jest dobře zemříti, než zle živu býti

Bylo Husovi jasné, co tento jeho krok znamenal? Určitě. Několikrát to ve svém dopise říká: je připraven na to, že je psanectví skončí vydáním na popravu. Ale to, k čemu radí doktoři (tedy Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma), to není nic než bezectná zbabělost je to něco mnohem horšího než zemřít jako zločinec na hořící hranici. Sama minulost obou starších mistrů, nemužná a ustrašená, je mu výstrahou. „A doktoři oni, o nichž říkáte, že nechtí jednati proti svědomí? Vy víte, jak mluvil Páleč dříve v domě Vašem. A vím jistotně, čeho se držel Stanislav. A mne se tázal, dříve než počal boj, chci-li s ním držeti totéž. A hle, potom přísahal a odpřisáhl, a pod dvou letech dostal strach z arcibiskupa. Jak tedy mohu jim uvěřiti, že by neradi jednali proti svému svědomí? A to jim není úrazem svědomí, že nás nazývají nevěřícími, věrolomci, pomatenci, od veškeré víry Kristovy bloudícími a kněžstvem zlořečeným? Bůh to suď!“ Když pak Hus pozdravil adresáty „v Kristu Ježíši“, tak asi trochu zaváhal, ale pak přece jenom přidal na závěr tyto dvě věty: „Myslím, že jsem zhřešil, upustiv po vůli králově od kázání. Nechci proto již tak hřešiti.“ Mistru Janovi muselo být víc než jasné: naděje že bude moci ve svém díle pokračovat, se rozplývají. Byl ztracen. A věděl to.