181. schůzka: V achtu

Jan Hus káže v Betlémské kapli
Jan Hus káže v Betlémské kapli
0:00
/
0:00

Aby byl její notně tísnivý účinek ještě jaksepatří umocněn, klatba na Jana Husa byla vyhlašována se vší pochmurnou pompou tohoto hrozivého obřadu.

Dalo by se pravda říct, že to v podstatě zase nic tak moc nového nebylo, Hus to už přece zažil jednou, jenomže tentokrát už šlo opravdu do tuhého. Nejednalo se totiž pouze o Husa samotného. Před oltáři kněží zhášeli a lámali svíce a symbolicky metali kameny ve směru, kde Hus pobýval. Nešlo však jenom o tyto prostocviky. Akt měl i svoji slovesnou část. Byla totiž předčítána papežská bula:

„Já, Jan, biskup římský, sluha služebníků Božích, vyhlašuji nejtěžší klatbu na Jana Husa, odpadlého kněze, pobloudilého kacíře, navždy vyvrženého z obce Kristovy. Nikdo mu proto nesmí pod trestem vyloučení z církve podat chléb, napojit ho vodou nebo přijmout ho pod svůj krov. Taktéž mu nikdo nesmí zhotovit ani šat, ani obuv, ani cokoli jiného by potřeboval. Témuž trestu propadá, kdo by s ním rozmlouval, provázel ho pěšky či na koni, nebo mu prokázal jakoukoli úsluhu. Touto bulou je řečený Jan Hus jakožto vyloučený z církve zbaven všech církevních svátostí a milostí, a kdyby zemřel, nesmí býti pochován v posvěcené půdě, a kdyby zemřel a byl pochován v místě, kde tato bula nebyla dosud vyhlášena, musí být jeho tělo vyhrabáno a pohozeno.“

Biskup římský vyhlašuje klatbu na Jana Husa

Klatba byla doprovázena hrozbou interdiktu, který měl v dané lhůtě stihnout všechna místa, kde by se Hus právě zdržoval: „Ať v městech, ať na hradech, ve vsích či samotách uzavrou se vrata chrámů, kostelů a klášterů a po dobu jeho pobytu bude v nich sloužena mše při zavřených dveřích," tedy nikoli pro laické věřící, ale jenom pro kněze, „a zastavuje se veškeré udílení svátostí, křtů, posledního pomazání a pohřbů.“ Ne všude však proběhlo vyhlášení klatby na Husa podle scénáře. Když se tyto slavnosti odbývaly u svatého Petra a Pavla v Praze na Poříčí, lidé hlasitě protestovali a pokusili se dokonce obřad zmařit. Několik stoupenců Husových bylo jato a vsazeno do staroměstské šatlavy. Novoměstští konšelé se však za ně přimluvili u krále (podplatili ho lahůdkami a jistě i vzácným pitím), a dosáhli toho, že Husovi stoupenci vyšli ze žaláře. Jinak však tato klatba byla skutečnou agravací.

A kdyby to snad ještě nestačilo, tak tu byla do dvaceti dnů reagravace, což v praxi představovalo zákaz veškerých styků s Husem pod trestem interdiktu. Na místo Husova pobytu měl být uvalen obecný interdikt. Nešlo jenom o hru se slovíčky. Pro tehdejšího člověka byla například představa, že někdo (v důsledku interdiktu) zemře bez svatého pomazání a že nebude pochován do posvátné země, hrůzu nad všechny hrůzy.

Mistr Jan Hus

Kdysi se otec českého krále, císař Karel IV., zastal svého poněkud vzpurného a neloajálního kazatele Milíče z Kroměříže. Dokázal ho tak zachránit před potupnou smrtí na hranici. Karel na to měl. Dokázal neslyšet, když mu Milíč vmetl do tváře takovou urážku, jako že je Antikrist. Karel byl prostě velkorysý. Václav ne. Chyběla mu jednak otcova autorita, jednak osobní statečnost. Měl značné obavy. Ani ne tak o Husa a o českou inteligenci, ale hlavně o svůj trůn, o svoji moc – silně okleštěnou a omezenou, ale pořád ještě moc. Ano, moci se člověk drží snad ještě pevněji než vlastního života... Jsou však chvíle, kdy se projevuje pravá povaha člověka. A tato chvíle soutěže... soutěže skepse a zbabělosti s jasným vědomím podstaty věcí nadešla právě teď.

Odvolání ke Kristu

„Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, jsa v sklíčenosti obklopen biskupy, zákoníky a farizejskými kněžími, nespravedlivými soudci a svědky, chtěje jako syn Boží nejtěžší a nejpotupnější smrtí vykoupiti od věčného zavržení ty, kdož před stvořením světa byli vyvoleni, ten znamenitý příklad zůstavil následovníkům svým na památku, aby při svou poroučeli všemohoucímu, vševědoucímu a vše dobré chtějícímu Pánu, takto promluvil: Popatř, Hospodine, na soužení mé, an se pozdvihl nepřítel, neboť ty jsi spomocník a vysvoboditel můj. Ty, Hospodine, ukázal jsi mi úklady jejich, když já jako beránek tichý, kterýž veden bývá k zabití, netušil jsem, že o mne rady skládali, řkouce: Zkazme strom s ovocem jeho a vyhlaďme jej ze země živých a jeho jméno nebudiž připomínáno více! Rozmnožili se ti, kteří mne souží, řkouce: Bůh ho opustil, vrhněte se na něho a chopte se jeho, poněvadž není, kdo by ho vysvobodil. Bože, Bože můj, popatř na mne, proč jsi mne opustil? Neboť psi mnozí obskočili mne, rada zlostníků oblehla mne, mluvili proti mně jazykem lživým a řečmi nenávisti mne obklopili. Vrhli se na mně bez příčiny, místo aby mne milovali, olupovali mne a odplatili mi zlé za dobré a nenávistí za lásku mou.
Nuže, opíraje se o nejsvětější tento příklad Spasitelův, odvolávám se od těžkého potlačení, od nespravedlivého rozsudku a nespravedlivého vyobcování biskupů, zákoníků, farizejů a soudců k Bohu. Pročež prosím, aby všichni Kristovi věrní a zvláště knížata, páni, rytíři, panoši a ostatní obyvatelé našeho Českého království věděli a cítili se mnou, tak těžce postiženým nepravou klatbou.“

Betlémská kaple

Hus se odvolal ke Kristu. Ježíš byl pro něj tím nejvyšším odvolacím místem, nadřízeným soudcům královským i papežským. Odvolání ke Kristu mu mělo zabezpečit i právo kázání. V Praze se totiž král i konšelé přikláněli čím dál víc k názoru, že by Hus měl už konečně přestat pobuřovat lid a že by vůbec bylo nejlíp, kdyby opustil betlémskou kazatelnu. Kdyby král a konšelé uskutečnili své hrozby, neměl Hus už nikoho, kdo by mu mohl dát právo kázat. Proto se uchýlil k autoritě nejvyšší, ke Kristovi, a opřel své kazatelské dílo o Kristovy výroky. Svoje odvolání dal mistr Jan vyvěsit v bráně Kamenného mostu. Proč zrovna tam? Procházelo tudy hodně lidí, každý si je mohl přečíst. Stála v něm stížnost, jak papež Jan a zacházel s ním a jeho zastánci.

„Skoro po dvě léta nechtěl dopřáti mým obhájcům a zástupcům slyšení, jež se nemá odepříti ani Židovi, pohanovi nebo kacíři, ani nechtěl vyhověti jakékoli odůvodněné omluvě, proč jsem nepřišel na soud do Říma osobně, ani nechtěl s otcovskou láskou dobrotivě přijmouti svědectví university pražské s přivěšenou pečetí a s ověřením veřejných notářů. Z toho jasně vyplývá, že jsem neměl býti odsouzen pro vzpurnost, poněvadž jsem, byv pohnán, nepřišel k římského dvoru ze zpupnosti, nýbrž z rozumných důvodů, jednak proto, že na všech stranách byly mi nastrojeny úklady na cestě, a jednak, že mne varovala nebezpečenství jiných, totiž oloupení a uvěznění mistrů Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče, kteří (uposlechnuvše předvolání) byli oloupeni v Bologni o peníze a jiné věci a hanebně uvězněni, a jednáno s nimi jako se zločinci, ač nebyli dosud vůbec vyslýcháni. Že pak všechna stará práva nařizují, aby soudcové přišli tam, kde byl zločin dle udání spáchán a tam vyšetřili žalobu proti obžalovanému nebo nařčenému u těch, kteří znají obžalovaného z osobního styku a nejsou zlovolní protivníci a nepřátelé obžalovaného, a konečně, aby předvolaný měl vhodný a bezpečný přístup k soudu a soudce spolu se svědky nebyl jeho nepřítelem, jest zřejmo, protože nebyly dodrženy tyto podmínky, abych se mohl dostaviti bez ohrožení života, že jsem před Bohem prost obvinění z tvrdošíjnosti a nepravé a lehkomyslné klatby.“

Hlavou církve není papež, ale Kristus

Není divu, že se Husovi nechtělo do Říma jet... Bylo to zřejmě velice riskantní... Znamenalo to vydat se na milost a nemilost (a jak znal papeže, tak spíš na nemilost). Podle něj nebylo křesťana důstojné a nebylo mu ani dovoleno, aby se podřizoval nařízením nekřesťanským. Takže Hus se nakonec rozhodl (se souhlasem svých posluchačů v Betlémě), aby nenechal projít nebezpečnou lhůtu dvaceti dní, k poslednímu východisku. V říjnu 1412 prohlásil z betlémské kazatelny: „Hle, synové a dcery nejdražší, já se dnes před vámi odvolávám od tohoto nehodného papeže, jenž se nazývá náměstkem přímo Kristovým, přímo k Ježíši Kristu!“ Bylo mu toto poněkud zvláštní odvolání něco platné? Vyčetli mu je (i později při kostnickém koncilu) jako únik k nepostižitelné instanci, která je mimo zem. Byla to okolnost, která vlastně stavěla na hlavu všechen právní řád církve. Ale na druhé straně takovéto odvolání nebylo toho druhu první. I někteří oficiální teoretikové tuto možnost uznávali. A nebyl to od Husa takový... jak to říct kulantně – no, takový chytrý právní úskok, přímo obmyslný – ano, to je ten správný výraz – takže nebyla to od něj taková obmyslná justiční klička? Ne. Husovo odvolání vycházelo úplně logicky z toho, jak on sám chápal církev. Jako společnost spravedlivých, jejíž hlavou není papež, nýbrž Kristus. To odvolání ovšem nemělo odkladný účinek.

Lhůta hrozící interdiktem se krátila a na Husovi zůstala odpovědnost, jestli na svém odepření setrvá a jestli vezme na sebe i na bedra svých věrných tíhu hrozících církevních trestů. „Já, Jan Hus z Husince, na slavné pražské universitě mistr filosofie a řádný bakalář svatého bohosloví i potvrzený kněz a kazatel v kapli, zvané Betlém, podávám toho odvolání Ježíši Kristovi, soudci nejspravedlivějšímu, kterýž bez nedostatku zná, chrání a soudí, zjevuje a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“

Mezitím se na pražském arcibiskupském stolci chystala změna. Starého arcibiskupa Albíka z Uničova poněkud vyděsily hrozivé zmatky v jeho arcidiecézi, no a tak raději svůj úřad prodal. Nový majitel arcibiskupství... chci říci nový arcibiskup Konrád z Vechty uložil podle starého chvalného zvyku při svém nastoupení kněžím dar, který měli odvést. Dobrovolně. Ovšem dostali to příkazem. A jelikož se Konrád z Vechty chtěl ukázat jako nejvěrnější z papežových věrných, velmi ochotně se z něj stal důsledný Husův nepřítel, neboť ten se ukázal být nepřítelem papežovým. A v téhle situaci vystartovali němečtí měšťané. Houževnatě se drželi římské papežské strany. Když odešli z Prahy němečtí mistři a studenti, byli v Praze vlastně jedinou zdejší oporou římské politiky. Koncem října dvanáctého roku se během Husova kázání v kapli Betlémské před ní srotili ozbrojení Němci, aby zaútočili na Betlém. Kázání bylo přerušeno a posluchačům hrozilo rozehnání, jenomže stačilo, aby neozbrojené publikum vyšlo před kapli a bylo po rvačce. Útočníci se preventivně rozešli. Bylo to velice rychlým krokem. K nerozeznání od úprku.

Němci jsou zoufalí,
na Betlém běhali
v neděli na posvícení,
připravivše se v odění
jakožto na Ježíše.
Dej jim, Bože, poznání,
ať na tvé znamení
tvého umučení
nechápou se kamení,
neboť Písma neumějí!
Chtí-li Písmo uměti,
musí do Betléma jíti,
na stěnách se učiti,
ježto kázal napsati
mistr Jan z Husince.
Plňme jeho přikázání,
jemu se naučíce,
veliké jest pohanění,
kdož nechce uměti
Boha znáti!

Hus odchází na venkov

Papežská klatba, vynesená nad Husem a spojená s interdiktem všude tam, kde se Hus zdržuje, přiměla krále Václava IV. k tomu, aby se ochrany nad Husem a jeho stoupenci vzdal. Nedonutila ho však, aby mistra Jana úplně zavrhl a ponechal zvůli inkvizičního řízení. Navrhl, aby Hus odešel z Prahy na venkov a nezavdal podněty k dalšímu zhoršení situace v pražských městech, protože tam jinak hrozily další demonstrace. Hus poslechl. Od října 12. roku do června léta následujícího pobýval v jižních Čechách. Byl pod ochranou některých šlechticů, kteří s ním sympatizovali, a taky tu mohl nerušeně pokračoval v literární práci. Jak lehce nebo těžce se rozhodoval... odejít z Prahy? Asi kvůli tomu podstoupil těžký vnitřní boj. Ukazuje to i dopis, kterým prosí o radu své zástupce v Betlémě.

Jan Hus káže venkovanům

„Milovaným v Kristu bratřím, spolupracovníkům v slově Páně v svatém Betlémě. Pokoj vám. Kdo toho pokoje hledá, nebude míti pokoje s tělem, světem a ďáblem. Soužení, dí Spasitel, budete míti ve světě; budete-li však horliví následovníci dobrého, kdo vám může uškodit? Pročež, chtěje horlivě hlásati evangelium, jsem naplněn smutkem, poněvadž nevím, jak se mám rozhodnouti. Uvážil jsem v duchu ono slovo Spasitelovo v evangeliu Janově: Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce své; ale nájemník ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Uvážil jsem i z druhé strany výrok v Matoušovi: Když pak se vám budou protiviti v jednom městě, utecte do jiného. Hle, přikázání nebo dovolení Kristovo! V rozporu mezi nimi nevím, co bych měl učiniti.“

Zkrátka – bylo to asi dost těžké rozhodování... Jako vždycky, když se volí mezi dvěma – zly. „Skličujeť mne svědomí, že má nepřítomnost způsobí pohoršení, byť se i ovcím dostávalo nutného pokrmu slova Božího. Z druhé strany se mne však zmocňuje strach, že můj návrat způsobí znovu vyhlášení zlomyslně smyšleného interdiktu a odnětí pokrmu, totiž přijímání velebné svátosti a jiných věcí, směřujících ke spáse. Proto se pokorně modleme, aby nás všemohoucí Pán ráčil poučiti, co tedy já ubohý mám učiniti v tom případě, abych neopustil cesty spravedlnosti...“ Hus se během svého pobytu mimo Prahu však v hlavním městě několikrát objevil, pokaždé to však bylo jenom nakrátko. Tak akorát, aby stihl v kapli Betlémské kázání ke svým posluchačům, vyhýbal se však projevům, které by mohly vést k novým bouřím.

Formální zbožnost je zbytečná

„Ten beze užitku zuby a rty slova mele; a jakož ve mlýně žernov hřmí: tr, tr, tr – též takový modlitebník. A v tom mlynářském kusu pohříchu jsme my kněží,“ píše Jan Hus v jižních Čechách svůj spis, který nazval Výklady víry, desatera božího přikázání a modlitby Páně. Už to, že psal česky, naznačovalo, jakého druhu tento spis je. Nešlo mu o učené pojednání, ale o literaturu řekli bychom populárně naučnou. Autor určil svůj spis „sprostným lidičkám, aby byli vedeni k plnění Božích přikázání.“ Každé přikázání, každý článek víry a jednotlivé verše Otčenáše zasazoval Hus do současného života. Naprosto zbytečná je podle něj formální zbožnost, kdy rty melou modlitby jako mlýnský kámen, ale mysl je zaujata něčím jiným. Podobně formální je zbožnost a modlitba všude tam, kde se drmolí latina, ačkoli lidi latinsky neumějí a nerozumějí: „Protož ač straka nebo jiný pták říká slova modlitebná, však v pravdě nemodlí se, a varhany, ač zní, však se nemodlí, a též i jeptišky, jež štěbetají a nevědí co, jako straky jsou.“

Husův text je živý, někdy přímo vášnivý, všechno vyjadřuje konkrétními příklady, pracuje s pojmy, které znal čtenář ze své každodenní zkušenosti. Když třeba mluví o tom, jak se kněží vyvyšují nad prosté věřící, tak se nezdrží a užívá slov, kterými kdysi oslovoval posluchače v přímé řeči: „Říkají kněží, že stvořují při mši tělo Boží, kdykoli se jim zachce... a tím že jsou důstojnější než Panna Maria!“ Dalším kněžím měl za zlé, že jim šlo za prvé o peníze, za druhé o peníze, a za třetí... o co asi šlo za třetí? „Slyšel jsem jednou na kázání, Bůh jest mi svědkem, že kázal jest jeden u svatého Jindřicha na Novém Městě v Praze: Vězte, dítky, že tři čerti šli na posvícení; jeden aby srdce zavíral, aby hříchů neželeli, a dítky, to byl zlý čert. Druhý pak, aby ústa zavíral, ha ha dítky, to horší čert. A třetí, aby měšce zavíral, ha ha dítky, toť nejhorší čert. Protož, milé dítky, nedejte tomu nejhoršímu ďáblu sobě měšců zavírati, přistupte k svátosti a otevírejte své měšce a tobolky!“

A co teprve intimní život služebníků božích!... I ten si mistr podal, a jak! „Jeden žák dal mi listy, které psala jemu jeptiška, jeho frejířka, že jakživ jsem neslyšel takové chvály od ženské hlavy – nad anděly a archanděly i nad všechny kůry vynesla řečí toho bídníka.“ Kněží, kteří vybírali na křížovou válku proti neapolskému králi, přesáhli svoji duchovní pravomoc a neprávem se míchali do světských věcí: „Ó, kdyby knížata a páni chtěli mše sloužiti, křtíti a kázati v kostele, řekli by kněží, že to je kacířství a nedali by jim se v to plésti; totéž by měli páni, králové, knížata i rytíři říci biskupům a kněžím, aby se jim v jich úřad nepletli.“

Desatero v běžném životě

No a papežovu válku, tu si Hus podává se zvláštní chutí: „Ti mají za to, že Bohu a církvi svaté slouží, ale oni slouží své pýše a svému lakomství. A křesťané právě bojují, hřešíce zjevně a vezouce s sebou mnohé věci, jako pyšné roucho, pasy, přilbice, kostky a kurvy... Jestli který čistý, potvrď to Pán Bůh!“

No a na těch, kteří navštěvují bohoslužby jenom pro jméno, na těch nenechává spisovatel už ani nitku suchou: „Světští lidé tam jdou, aby se v pyšném rouše ukázali a aby se shledali ve freji. Také se smějí v kostele, ženy pak se vadí a haní, postrkujíce jedna druhou ze stolice. Panoš hledí, kde jest nějaká pěkná; kam se obrátí, tam on za ní a dříve se jí pokloní než tělu Božímu na oltáři, jakož jsem to vídal, an takový panoš zadek obrátil k oltáři, a k ní, k paní, tvář, a mluví s ní a chechce se s ní. Pak sedláci, ti nemodlí se, než stojí jako kolouchové, a měšťané, ti teskliví jsou, bojíce se, aby nezmeškali lakomého trhu.“

03402563.jpeg

A ještě se Hus pouští do soudů, kde chudý a poddaný vždycky prohraje proti pánovi třeba jenom proto, „že v přísaze jedno slovo špatně vyřkl,“ i když jinak je docela v právu. „A dí-li slovo proti panskému nálezu, tehdy ztratí hrdlo, že haní pány, a páni suďte, jakož chcete, nic neztratíte. Ale jinak Pán Ježíš, soudce spravedlivý, dí v soudný den všem takovým: Vy kněží loupili jste se zákoníky chudinu pokrytectvím, lstí a svatoprodáváním; a vy světští lichvou, soudy křivými, násilím, vymyšlenými vinami a odúmrtí.“ Ale ani světské pány nenechává Jan Hus na pokoji. Vytýká jim trojí způsob krádeže. „První, když šacují (neboli obírají) přílišně chudinu; druhý, když zbavují mzdy pro pravou vinu, ale přílišně (tedy když žádají přehnanou náhradu za zaviněnou škodu), a za třetí, když berou požitky nebo poplatky nebo berně přes míru. Neb páni dlužni jsou podle zákona Božího svým poddaným, aby je učili, spravovali a bránili. Neb ne darmo každý pánek drží panství od Pána nejvyššího, ale aby sloužil jemu, spravuje dobře ten lid jako úředník, aby jemu počet vydal. Dej jim, Bože, poznání, aby upustili toto loupežení.“ Jestli si však snad někdo myslí, že kupříkladu obchodníky nechal autor na pokoji, tak to je nenechal. Hus velice přesně rozlišuje „řemeslníky, oráče a jiné, kteří prodávajíce obilí, dílo, nábytky a jiné věci, aby sobě jiné potřeby dobyli, nedbajíce zisku: neboť ti neslovou trhovci“...rozlišuje je od kupců, kteří uměle zvyšují ceny. Jak se zdá, obchodníky neměl Hus ale vůbec rád. Hlavně ty bohaté.

„Tím hyne Praha, že několik lakomých bohatců, tak jak chtí, tak v koupi cenu posadí, neb že sami z jiných zemí vozí a nesou, prodávají tak jak chtí, řkouce, že koupě nepřijde a že jí málo jest. A vzkáží svým tovaryšům do Benátek a jinam, aby jim psali, že draho jest v Benátkách, a když jim odpíší, tehdy ukazují jiným, aby je zastrašili a k trhu jich popudili. A kdo může vypsat jejich chytrosti a lichvy, jimiž duše své tupí a lidi loupí?“

Na podzim roku 1412 Jan Hus už v Praze nebyl. Nějakou dobu nevěděl nikdo, kde se vlastně nachází. Až po dvou měsících se vynořil.