1151. schůzka: Dr. Střídmý, dr. Klidný, a dr. Veselý

Demografický rozkvět zemí Koruny české zbrzdily pouze dvě vlny cholery, které nás zasáhly v roce 1855 a 1866. Uprostřed 19. století žilo u nás víc než šest a půl milionu obyvatel. Dětská úmrtnost se postupně snižovala, ke konci století téměř o třetinu.

Zásluhy patří zejména medicíně, jejíž úroveň nevídaně pokročila. V českých zemích vyrostla v druhé polovině 19. století celá řada výtečných lékařů. My už jsme na některé z nich narazili. Jsou tu ale ještě další jména a je jich dost. Že bychom z toho zástupu bílých plášťů vybrali několik nejznamenitějších... ale kde začít? A u koho? Co třeba – Rudolf Jedlička?

Narodil se roku 1869 v Lysé nad Labem v rodině lékaře. Po promoci a habilitaci se stal po své čtyřicítce mimořádným profesorem. Za balkánské války začátkem desátých let 20. století pracoval ve vojenské nemocnici v Bělehradě ve skupině českých lékařů. Po vzniku republiky byl jmenován řádným profesorem. Podle jeho návrhu vzniklo v Praze–Podolí sanatorium, jehož výstavbu financoval. Doktor Jedlička byl nejenom skvělým operatérem, odborníkem na kostní a břišní chirurgii, ale i skvělým diagnostikem a stal se rovněž zakladatelem české lékařské rentgenologie a radiologie.

Počátkem 20. století vznikl Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků, který si kladl za cíl poskytovat postiženým dětem takovou ústavní péči, aby jim umožnil samostatný a plnohodnotný život. Jako jeho předseda urychlil přípravné práce a už roku 1913 zahájil ústav činnost v nádvorním domku na Vyšehradě. Veškeré jeho vnitřní vybavení zakoupil Rudolf Jedlička. Na jeho počest byl později tento ústav pojmenován „Jedličkův.“ S výtečným renomé funguje dodnes. Rudolf Jedlička zemřel na podzim roku 1926 ve své vile v Novém Světě v Harrachově na následky anginy pectoris.

Tak to bylo vskutku znamenité jméno. Dosáhlo další rovněž jeho věhlasu? Jestli opravdu dospělo do Jedličkovy úrovně, těžko soudit, ale zato o něm byl natočen celovečerní film Tajemství krve. To však nebylo žádné krimi, nýbrž životopisný snímek o doktoru Janu Janském.

Jan Janský po promoci na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze nejprve nastoupil jako asistent a posléze získal místo lékaře na psychiatrické klinice v Praze. Vedle vědecké a didaktické činnosti se uplatnil i mimo kliniku. Byl soudním znalcem z psychiatrie a jeho posudky přispívaly k vážnosti oboru u soudu.

Když vypukla světová válka, musel narukovat jako vojenský lékař na vojnu. Za necelé dva roky ho armáda propustila, protože prodělal silný srdeční záchvat. V civilu se ale rychle zapojil do práce, stal se přednostou neuropsychiatrického oddělení vojenské nemocnice v Praze. Srdeční vada mu však dopřála jen velmi krátký život. Damoklův meč, který se nad ním po celá léta vznášel a o němž Janský jako lékař dobře věděl, udeřil roku 1921. Zemřel v Černošicích u Prahy na následky anginy pectoris ve věku čtyřiceti osmi let. A nyní už k jeho objevu.

Tajemství krevních skupin

O krevní transfuzi se lékaři pokoušeli už od 17. století, brzy se však ukázalo, že tak pacienta můžou spolehlivě zabít. Proč – to představovalo naprostou záhadu. Vysvětlení nalezl až v prvním roce 20. století vídeňský patolog Karl Landsteiner, který objevil existenci tří odlišných krevních skupin (nyní označovaných jako A, B a nula). Dva roky nato byla nalezena ještě čtvrtá skupina, nejvzácnější, AB. Landsteiner získal za svůj objev v roce 1930 Nobelovu cenu.

Bylo to v listopadu 1906, kdy na schůzi Spolku českých lékařů proběhla přednáška o výzkumech hypotetického vztahu mezi vlastnostmi krve a duševními chorobami. A ten, kdo o tom tehdy referoval, byl dr. Jan Janský. Zcela nezávisle dospěl ke stejným výsledkům jako Landsteiner, a navíc se mu podařila i správná klasifikace krevních skupin – označoval je římskými číslicemi I až IV. Jako třetí v pořadí se roku 1910 dopracoval ke stejným výsledkům Američan William Moss. I ten označil krevní skupiny římskými číslicemi, ale v opačném pořadí než Jánský.

Moss se o Janského práci dozvěděl až dodatečně a poctivě uznal jeho prioritu. V Americe se tak stal Janský skutečným objevitelem krevních skupin. V roce 1921 americká lékařská komise uznala jeho prvenství v objevu krevních skupin. Doma byl Janský po své předčasné smrti efektivně zapomenut, tak jak se to stává mnohým našim osobnostem.

Ve zbývajícím čase si budeme všímat další pozoruhodné postavy naší medicíny, která se pohybovala v těch úplně nejvyšších kruzích. Ladislav Syllaba proslul především tím, že si ho za svého osobního lékaře zvolil president Masaryk.

Zabýval se výzkumem krevního séra a chudokrevností. Působil jako přednosta interního oddělení záložní nemocnice Červeného kříže ve Strakově akademii, později v záložní nemocnici ve Vršovicích a nakonec ve vojenské nemocnici v Terezíně. Na základě několikaleté praxe vzniklo souborné, světově uznávané dílo Nauka o lékařském poklepu a poslechu. Profesor Syllaba zemřel po několikaměsíční nemoci ke konci roku 1930 na rozšířený plicní zánět.

Zdaleka jsme nevyčerpali ve své zprávě všechny výtečné osobnosti naší medicíny. Tento dluh budeme ještě splácet. Ale už před několika stovkami let klasifikoval pan Jonathan Swift, autor nesmrtelného Gullivera, sestavu vůbec nejlepších lékařů, kterou si lze jen přát. Jsou to dr. Střídmý, dr. Klidný a dr. Veselý.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související