1123. schůzka - Všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali

Autorem těchto hořkých veršů je František Gellner. Narodil se 19. června roku 1881 v Mladé Boleslavi. Jak prozrazuje matrika, jeho otcem byl Karel Gellner, maminka Gabriela, rozená Fischlová. Otec byl hauzírník neboli podomní obchodník, který se živil, jak se dalo. Třeba také jako pouťový kramář. Původně měl malou továrničku na rukodílné tkanice. Když se však snažil finančně vypomáhat početné rodině své sestry, nenávratně zchudl.

Po svých rodičích zdědil jak bohémskou povahu otcovu, tak klid a umělecké sklony matčiny. Už na gymnáziu psal básně, kreslil a publikoval ve studentských časopisech. Jako šestnáctiletému mu vyšly verše v časopise Švanda dudák, který vydával Ignát Herrmann. Ten bouřlivák to s profesory neměl zrovna snadné, nicméně podařilo se mu odmaturovat, načež se vydal do Vídně, kde měl příbuzné, aby tam studoval techniku.

Bohém tělem i duší

Ve Vídni propadl bohémství úplně. „Nedělal nic,“ napsal o něm Stanislav Kostka Neumann, do jehož časopisu Gellner přispíval, „pokud ovšem pitky a milování nejsou také práce, a pokud trocha veršů a drobných karikatur nestačí k tomu, aby člověk byl považován za člověka pracujícího. Život kolem něho byl jeden divoký vír a František Gellner byl v tom víru jako doma.“

Není divu, že na študování neměl František moc času. Po dvou letech studia složil básník pouze jednu zkoušku, z kreslení. Vídeň vyměnil za Příbram, kde to zkusil na báňské akademii. Odtud to bylo do Prahy blízko, a on tam často zajížděl za anarchistickou společností, se kterou se scházel v Neumannově olšanské vile a v různých vinárnách a nočních lokálech. Z tohoto období pocházejí jeho sbírky Po nás ať přijde potopa a Radosti života. Leč nejenom ony.

Pak musel Gellner narukovat na vojnu. Rok si odsloužil u zeměbraneckého pluku číslo 10 v Litoměřicích, později se vydal do Mnichova, a posléze do Paříže, jednak na malířská studia, jednak se tam živil jako kreslíř satirických časopisů.

V té době hledal šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich karikaturistu. V tomto deníku, jehož redakce měla sídlo v Brně, pracoval i S. K. Neumann, tehdy žijící v Bílovicích u Brna – a právě ten Heinrichovi Gellnera doporučil.

Nevíme, zdali byl Zeus hromovládný (jak se šéfredaktorovi Lidových novin Heinrichovi přezdívalo) se svým zaměstnancem Gellnerem spokojen, ale vše nasvědčovalo tomu, že ano. Gellnerovou povinností bylo vyplnit poslední stránku Večerů, do nich mohl kreslit karikatury, psát verše, cokoli podle svého uvážení. Zanedlouho se stal z externího redaktora stálým členem redakce.

V Brně žil Gellner jako člověk se vším všudy spořádaný. V Brně se po jeho boku neobjevila žádná žena, ale… „prý jich měl patrně dost v rukou.“ Pohodové brněnské dny však narušilo léto roku 1914, a s ním i Velká válka. Karikaturista a básník musel narukovat, i když byl v žalostném zdravotním stavu. (My už víme – syfilis. Ale nejenom ta.) Přátelé mu radili, aby šel k lékařské prohlídce, že při tomto svém zdravotním stavu jistě bude uznán neschopným služby. Jenomže Gellner všechny rady odmítal.

20. srpna 1914 byl Gellner zařazen do pochodové setniny a poslán na haličskou frontu. Tomuto rychlému zařazení předcházel Gellnerův konflikt s nadřízeným důstojníkem, který se snažil pod záminkou porozumění a přátelství zjistit jeho názory na válku. U vojenských představených byl literát dobře znám, a rozhodně mezi nimi neměl příznivce. „Já si myslím, pane hejtmane, že vy tomu nerozumíte!“ A prý to byla ta věta, která rychle poslala Gellnera na frontu.

Po jeho dalším osudu pátral jeho bratranec František Kohn. „Vojáci, kteří byli v setnině s Gellnerem,“ uvádí Petr Kovářík, autor knihy Literární mýty, záhady a aféry aneb Otazníky nad životy a díly českých spisovatelů, „vyprávěli, že kdesi v Haliči, snad v okolí Grodku, byl Gellner s malým oddílem vyslán proti ruským liniím. Když se oddíl dostal do ohně palby ruského dělostřelectva, nařídil velitel ústup. Gellner však byl prý k smrti unaven, lehl si vedle silnice a očekával svůj osud. A protože oddíl byl na úprku, nikdo se o něj víc nestaral.“

Od 13. září 1914 byl básník veden u své jednotky jako nezvěstný. „Jsou lidé, kteří nevěří, a říkají, že se jistě dostal na druhou stranu a že tam pracuje, ale mlčí,“ v to doufal Jiří Mahen. Božena Neumannová se ve svých vzpomínkách ptá: „Je možno, že zanikl jak mlhavý zjev i se svou slávou v hlubokých ruských bažinách? Říkali jsme si, když jsi se nevracel, že si jen hraješ s námi na schovávanou, že prožíváš malé dobrodružství v nějaké jurtě s krásnou ruskou báryní a že se jednoho dne ozveš.“

Neozval se. Je dodnes nezvěstný.