1106. schůzka: Nóbl cesta české šlechty a šlicht cesta českých plebejců

Ten ztratil svoji moc v době pobělohorské. Část české šlechty byla sice vlastenecká, ale zemsky. Což znamená, že nebyla vlastenecká národně.

Po pádu bachovského absolutismu v roce 1860 dostal opomíjený a bezvýznamný český sněm zákonodárnou pravomoc. Malou, omezenou, ale naši. A co hlavně – už v něm získali částečné zastoupení i volení zástupci z řad lidu neurozeného. Zároveň se chtěla vyrovnat šlechtě polské, a zejména maďarské, která se chlubila, že vede celý svůj národ, kdežto česká šlechta vedla jen sama sebe.

Zároveň národ, zatím ještě nepříliš uvědomělý, trpící pocitem méněcennosti, chtěl mít svou šlechtu, která by za něj mluvila. Česká vlastenecká šlechta nedokázala prosadit stejná práva svému státu jako šlechta maďarská. Ta si v roce 1867 vydupala rozdělení habsburské říše na dva téměř zcela samostatné státy.

Za Národní stranu (později staročeskou) vstupoval plebejec František Ladislav Rieger. Jako vůbec první česká občanská strana začala Národní strana oficiálně působit až od roku 1861. To když bylo zavedeno, jak už víme, velmi omezené volební právo. Tato strana žádala především uznání českého historického státního práva. Český sněm měl pouze dostat víc pravomocí. To byl požadavek takzvaně státoprávní. A k němu se připojovaly požadavky národní.

Co víc tehdy mohl reálný český program požadovat? Čeští poslanci vstoupili do Říšské rady poprvé v roce 1861. Snad se tam ocitli s iluzí, že bude vyslyšen jejich požadavek státního práva. Setkali se tam s takovým odmítnutím, které překonalo i ty nejskeptičtější představy. Čeští poslanci ze sněmovny hrdě odešli. Byl to vážný omyl staročechů, ona politika známá jako „abstinence“ – nebo „pasivní rezistence.“

V čase pasivní rezistence se však stalo cosi, co nepatří ke světlým stránkám české politiky. Bez účasti absentujících českých politiků byla roku 1867 přijata prosincová ústava, na svou dobu poměrně demokratická, garantující i relativně široká národní práva. Ústavu, tenkrát jednu z nejliberálnějších v Evropě, prosadili vlastně – a to i pro Čechy – de facto Němci.

Z onoho demokratizačního kroku–pokroku se Národní strana spolu s celým českým národe neradovala. Česká politika prosincovou ústavu zavrhla, dokonce s odporem, i když zakotvila četná politická, občanská, dokonce i národní práva. Ovšem s jednou velice podstatnou výjimkou. Podle této ústavy si „celorakouská“ říšská rada ponechala právo vydávat zákony platné i pro země Království českého.

Jedním z hříchů staročeské strany se stala „drobečková politika“. Věčný problém, dilema politiků i svobodomyslných občanů. Když budeme hledat bez emocí, tak z těch „drobečků“ český národ vzkvétal kulturně i hospodářsky. Do státní správy i na vyšší úřednická místa pronikali Češi. Český národ sice nedostal státní právo, ale stával se hospodářem ve své zemi.

Přelomový dokument

Punktace. Tak se jmenoval jeden z přelomových dokumentů české politiky. Spory mezi Čechy a Němci měla v lednu 1890 odstranit dohoda mezi německými liberály, zástupci české šlechty a staročechy. Oč vlastně v těch punktech šlo? Některé punkty byly přijatelné. Například o povinnosti obcí zřizovat školy pro národnostní menšiny. Jeden z nich byl ale záludný.

Přiznával právo státním úřadům i soudům v oblastech, osídlených převážně Němci, aby jednal s občany pouze v jazyce německém. Což znamenalo – mimo jiné – že státní úředník v Království českém by nemusel umět česky. Tím by se fakticky potvrdilo rozdělení Čech (a Moravy) na dvě autonomní oblasti. České státní právo by tím bylo fakticky smeteno pod stůl.

Smysl punktací odhalil svou chvástavostí německý tisk: „Konečně je uznáno, že naše vlast, německé Böhmen und Mähren, patří již zcela nám, Němcům, a český jazyk zde nemá co pohledávat.“ Kdyby se tenkrát, v roce 1890, byli bývali Němci radovali potichu, snad by to nevyvolalo takové pobouření. Takto mnoho tisíc rezolucí z různých míst odmítlo punktace jako zradu české věci. Ve volbách do říšské rady v roce 1891 za to ti „bídní zrádci české věci“ krutě zaplatili. Získali jen jeden mandát.

Punktace byly nejlepší ze všech špatných cest, jak v českých zemích nastolit národní smír mezi Čechy a Němci. Staročeši na politickém hřišti dostali „červenou kartu“. V přicházejícím 20. století by stejně byla Národní strana odešla do onoho propadliště dějin, i kdyby se nedopustila žádné osudné politické chyby. Život už byl jinde. Později, na sklonku první světové války, se staročeši připojili k nové straně, České státoprávní demokracii – později zvané Národní demokracie. Ale to už je jiná kapitola.