1094. schůzka: Mé nápěvky jsou branou k hudbě vesmíru

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leoš Janáček na snímku z roku 1904

Úplně přesně ten citát zněl: „Mé notované nápěvky jsou branou k hudbě vesmíru.“ Troufalá myšlenka. Ostatně – řada podobných se vylíhla v jeho hlavě, jejíž vlasová pokrývka se stále více podobala hřívě lví, což trefně využil filmový režisér Jaromil Jireš ve svém velice dobrém snímku Lev s bílou hřívou.

„Když Oluška dostala spálu, Vládíček se od ní nakazil, dostal zánět mozkových blan a ve dvou dnech byl pryč. Umřel v hrozných křečích. Byla to pro všechny tři rána, která nikdy nepřebolela. Milostpaní s Oluškou chodily často k jeho hrobečku s květinami. Pán si nechal svou bolest pro sebe a nikdy doma o synkovi nemluvil." Tak vzpomínala na nešťastný rok 1890 služka, vlastně spíš hospodyně u Janáčků, Marie Stejskalová, jinak Mářa.

Leoš utíkal z Brna na Hukvaldy, na Valašsko a Lašsko, také na moravské Slovácko, na Horňácko. Písničky a tance ze všech možných koutů Moravy a Slezska, o nichž shromáždil záznamy jeho přítel František Bartoš (ta sbírka vyšla v roce 1901) Janáček upravil (aspoň tedy mnohé z nich), zinstrumentoval je a napsal o nich dokonce zasvěcené odborné pojednání – o stu třiceti šesti stranách (!).

A tehdy někdy konečně tvůrčím způsobem uchopil jev, o který se zajímal už delší dobu. Prostě – jak se lidský hlas mění v závislosti na výpovědi. Při otázce... nebo při rozčilení... při nějakém citovém pohnutí přibývá lidský hlas na síle, naproti tomu ve smutku nabývá temného, zdušeného zabarvení. Podle Janáčka se měnily odstíny jednotlivých tónů. Těm tónovým odstínům říkal Janáček – nápěvky mluvy. „Tkví v určité oktávě i v určitém intervalu. Jsou vlastností člověka!"

Notované nápěvky... toto spojení jsme použili už na samém začátku této schůzky... To znamená, že si ony tóny Janáček zapisoval v notách. Ale jenom málokdy na notový papír. Zanášel je často do svého kalendáříku, takového diáře se čtverečkovaným papírem, který měl stále při ruce, ale někdy také třeba na manžetu košile.

Leoš Janáček / arr. Iša Krejčí - Symfonická fantasie z opery Její pastorkyňa

„Nápěvky jsou výrazem celkového stavu organismu a všech fází činnosti duševní, jež z něho vyplývají. Ony nám ukazují člověka blbého i rozumného, ospalého i rozespalého. Unaveného i čilého. Ukazují nám dítě i starce; jitro i večer; světlo i tmu; úpal i mráz; samotu i společnost."

Tyto věty lze nalézt v sedmidílném obšírném pojednání, nazvaném O hudební stránce národních písní moravských, což byl vlastně úvod k Bartošově sbírce. Janáček tu například rozebírá takzvané sčasování. Což to rytmicky délkově bohatě odstíněná zvukovost slov a slovních skupin, jsou to nápěvy písní, je to harmonická stránka nejen lidové hudby, ale i církevních písní.

A teď je na místě ilustrovat, jak vlastně skladatel k těm nápěvkům přišel. Janáček byl velký psavec, tudíž nám dopodrobna zachytil vznik svých nápěvků. Dochovala se nám řada zpráv o tom, jak přesně jeho hledání vnitřně pravdivých řečových melodií vypadalo.

Jednou šel například v Brně po Špilberku. Uslyšel tam ženu svolávat slepice a z linky hlasu poznal, jak se cítí; a zapsal si tuto náladu jako partituru. Jindy na ulici zaslechl pekařského učně volat na kamaráda: „Pepíku, počkej!" Když pak doma posuzoval notový záznam výkřiku, zjistil, že nemá zakonzervovánu zvukovou reportáž... zprávu o daném okamžiku... ale že se na základě partitury opět dokáže vcítit do rozpoložení onoho člověka. Musel to pro něho být velmi zvláštní pocit; už proto, že v objevech nebylo na koho navázat, s kým se radit. Byly nové.

Jak a kde hledal Janáček další postřehy? A co na něj ještě prozradila hospodyně Marie Stejskalová? To všechno se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související