1093. schůzka: Operní začátky: třikrát špatně!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leoš Janáček v roce 1886

Vracíme se k Leoši Janáčkovi. Budeme zkoumat jeho další životní etapu. Etapu operní. S tou operou, tedy s jejími začátky u Leoše Janáčka, to bylo špatné. Nejmíň třikrát špatné.

Leoše Janáčka dnes spojujeme (mimo jiné) s operou. Mohli bychom říci s revolucí v moderní opeře. A tak zjištění, že ji dostal chuť napsat až v Kristových letech, nám může připadat bizarní. Letitý nezájem o hudební drama, nejnáročnější a nejkomplikovanější útvar v oboru, měl v jeho případě řadu důvodů.

Ohledně těch důvodů: především byl odkojen muzikou církevní a chrámovou. Na studiích pak – a to i v otázkách kompozičních – se problematikou či specifiky operní skladby vlastně nesetkal. A jestli, tak okrajově.

Načež sbormistrovská a učitelská praxe ho přiváděla a motivovala spíše k tvorbě menších forem. Psal hlavně sbory, vokální opusy, klavírní variace, houslové romance. A když byl posléze stržen zájmem o folklor, věnoval se lidové písni, jejímu sběru a úpravám.

Co ovšem bylo nepodstatnější: v Brně neexistovalo české divadlo. A už vůbec ne opera. Měl tedy skládat velkou těžkou věc do šuplíku? A byl vůbec pro napsání zpěvohry ... prostě disponován... když ji nezkusil a vlastně neznal?

Až když se provinční brněnské poměry zlepšily, začal mladý Janáček po opeře pošilhávat. Nejprve si postavili brněnští Němci přepychové Městské divadlo (což je dnešní Mahenova činohra Národního divadla Brno). Bylo dokonce jako první v Evropě elektrifikované. Načež výsledkem kulturní protiofenzivy podstatně chudších brněnských Čechů bylo před Vánoci v roce 1884 otevření skromného Prozatímního divadla (od roku 1894 Národního) na začátku ulice Veveří.

Tam se podařilo dát dohromady nevelký orchestr (18 hráčů) a nastudovat první operní díla. Zřejmě až tehdy se Janáčkovi brouk opery usadil v hlavě. Pustil se sice do něčeho, ale zatím to byly takové nějaké náčrtky – podle romantických Mučedníků Chateaubriandových. Tedy francouzský námět, proto tento nápad brzy opustil. Přednost dostala česká minulost. Libreto nemusel hledat. Našel je v České Thálii. V něm objevil Zeyerovu Šárku.

Julius Zeyer

„Tudy na to! Přes lasku Šarky k nepřiteli Ctiradovi! Zeyeruv text bude ale nutno seškrtat, zhustit, žadne okliky!" Operu dokončil v létě 1887 a klavírní výtah poslal Dvořákovi. „Pozval jsem vás, milý příteli, abychom si o věci tak vážné pohovořili," řekl mu v Praze Antonín Dvořák. „Mohu vám říci – dosti dobře! Ale chce to ještě na věci dále pracovat. Více melodií!"

Janáček se vrací do Brna a ve vlaku mu dojde, že musí uvědomit Zeyera. Teď už si to může dovolit, až dosud pracoval v tichu a vlastně jen pro sebe. Co kdyby se opera nepovedla? Ne, po rozhovoru s Dvořákem může být klidný.

Zeyer zalistuje stránkami, které mu došly poštou, a oči se mu zastaví na jednom verši. „Takto jsem to přece nenapsal! Ale to přece urážka, takto zprozaizovat mou poezii!" A Julius Zeyer usedl k dopisu a Janáčkovi napsal: „Velectěný pane, je mi to velice líto, jestli Vám to bude nepříjemné, ale nemohu k tomu svoliti, abyste hudbu k mé Šárce komponoval."

Konečně syn!

Následující rok byl radostnější. 16. května 1888 se mu narodil syn. Uvítal ho s bouřlivým jásotem. Pokřtil ho jménem ruského bohatýra – Vladimír – podobně jako předtím dal svému děvčátku ruské jméno Olga.

Vladimír Janáček v roce 1890

Chlapec se měl k světu. „Tmavooký po Leošovi, zlatovlasý, běloučký, překrásné dítě!" vzpomínala k stáru paní Zdena. Byl zdravý, zatímco Olinka často stonala, měla černý kašel, plané neštovice, spalničky a osudnou spálu, která se opakovala. A také ji trápil kloubový revmatismus. Pětiletou holčičku.

Vladimírkovi se podařilo vnést znovu pohodu do vztahů sužovaných neshodami. Bylo mu sotva půltřetího roku a už správně mluvil. Když si vyšli na procházku, nasadila mu Zdenka klobouček s širokým okrajem a chlapec musel mít po vzoru tatínkově i hůlčičku. Smekal klobouček a všem říkal „rukulíbám".

Bohužel... rozjasnil domácnost jen dočasně. Z anginy se Olince v říjnu 1890 vyvinula spála. Zanedlouho dostal spálu i Vladimír. „Nemohla jsi dat větši pozor?" Janáček byl zase nespravedlivý. „Olinka se vystonala... Uzdraví se i Vládíček, uvidíš."

Bohužel se tak nestalo. Spálu tehdejší medicína dovedla léčit jen klidem na lůžku. Streptokok z mízních uzlin se rozšířil až do mozku. „Radostný synek, chlouba a naděje Leoše Janáčka, zemřel v neděli 9. listopadu hodinu před polednem," píše ve své knize Janáček - román života její autor Jindřich Uher.

Leoš si zacpal uši, aby neslyšel zvony, rozléhající se nad střechami města unisono jako mohutný umíráček za syna. Nad chlapcovým tělíčkem, podobajícím se stále více voskové svíci, si připomenul všechny své žaly i dávná matčina slova, když pohřbívala jedno ze svých pěti dětí: „Abys nikdy nemusel hledět do hrobu svému dítěti..."

Jak se skladatel se ztrátou milovaného synka vyrovnal? A jak pokračovala jeho operní tvorba? To se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související