1075. schůzka: Mikoláš Aleš vyjádřil českého ducha. Jan Preisler českou duši.

Přišel na svět v rodině Josefa Preislera, slévače z železáren v Karlově Huti u Popovic (nedaleko Králova Dvora u Berouna). Jeho matka Antonie byla dcerou domkáře a hutníka z Popovic. Ze čtyř dětí, které se jim narodily, byl Jan tím nejstarším.

Začneme zřejmě rodištěm, krajinou Preislerova dětství. „Je to kraj průmyslový, do jehož světlého přírodního rámce tuhá lidská práce vsadila černou dominantu hutí, jež kraji vládne a dává mu ráz neveselý, vážný,“ píše historik umění Jaromír Pečírka ve svém spisu Prameny. „Šedé cementárny a vápenky a bílé vápencové skály nad Koněprusy a na Dlouhé Hoře jsou v krajině druhým tónem smrti a smutku a proti černi železa a sazí druhým pólem v barevné tónině kraje, jež působila na Preislera od mládí podnětně svou úžasnou rozlehlostí, i tísnivě svou ponurou vážností.“

Tolik rodiště. Nepříliš radostný obraz. A škola? Jan ji navštěvoval přímo v Karlově Huti. A už tady se muselo projevit jeho výtvarné nadání - tak, jak to v podobných případech bývá: svými kresbami zaujal učitele, jenž měl na starosti výtvarnou výchovu, a ten nelenil, a tu dobrou zprávu o žákově talentu zatepla sdělil řediteli školy, a zpravodajská štafeta běžela dál, ředitel (společně s profesorem brněnské techniky Řehořovským, poslancem Neumannem a ředitelem železáren v Králově Dvoře Kratochvílem) se jali přesvědčovat. Tedy rodiče. Šlo o to, aby poslali svého synka na studia do Prahy, a tam už by se mu od nich nabízí nějaká ta finanční podpora. Přesvědčování mělo oučinek, patnáctiletý Preisler skutečně odchází do Prahy, a tam začíná studovat na Uměleckoprůmyslové škole. Jeho profesorem byl František Ženíšek. Nejenom profesorem, ale později i přítelem.

Pořád to byl ještě student, ale už si zařídil (se spolužákem o rok starším, Karlem Špillarem) vlastní ateliér v budově Malostranské záložny. Už od dob studií byl Preisler členem výtvarného spolku Mánes, pro nějž navrhl několik druhů tiskovin, a několik let také spolupracoval na vydávání časopisy Volné směry – ten i redigoval. „Na škole strávil Preisler osm let v práci pilné houževnaté,“ dovídáme se z monografie o malíři, kterou sepsal historik umění, profesor Antonín Matějček. (Mimochodem: ona objemná publikace mu vyšla v roce 1950. V tomtéž roce autor v pouhých jedenašedesáti letech zemřel.) „Hlavním předmětem cviku po celá tři léta školy všeobecné bylo kreslení aktu, což pokračovalo i ve škole speciální. Ve škole učil Ženíšek kresbě ve smyslu své vlastní výchovy: přesný obrys povšechný, vývoj plastických objemů a zaoblených ploch byl příkazem základním. Realistický detail nebyl žádoucí. Z tohoto hlediska byly pro školu hledány modely. Mladé, kypré, až tučně oblé tělo ženské bylo ideálem aktu; nedostatky modelu, ať proporční, ať detailní, byly v kresbě zeslabeny nebo i opraveny. Tělo jako příbytek ducha, pozice těla, gesto a mimika jako mosty mezi duší a tělem a jako prostředníci výrazu nebyly připouštěny. Tato názorová zaostalost Ženíškovy školy byla nápadnější teprve později, když se vyučování na Akademii ujal Hynais. Přesto však byl každodenní a mnohaletý kreslířský cvik cennou výzbrojí. Jistota oka v odměřování proporcí, sledování linií obrysových, smysl pro stavební soustavu těla, jakož i přirozenou pohyblivost šlach a svalů, byl vštípen tak hluboce žákům, že po osmi letech svého školení kreslili s bezvadnou objektivností.“

Řemeslo kreslířské zvládl tedy Preisler výtečně. Scházel mu však rozhled. Zkušenost nabytá v cizině. A také kontakty. Proto se vydal společně s přítelem Antonínem Hudečkem na studijní cestu do Itálie. Když se vraceli zpátky, tak se potkali ve Vídni s Augustem Rodinem. Po návratu pomáhal Preisler s organizací výstavy Edvarda Muncha v Praze. Navrhl pro ni i plakát. Okouzlil ho svět zelených krajin norského malíře, nabádal jej k odvážné barevnosti. Trochu předbíháme, ale právě díky Munchovi později vzniká řada Preislerových obrazů štaflových, ve kterých po zádumčivých melancholiích předcházející periody útočí na oko jasná, ostrá a skvělá zeleň hájů, šmolková modř mořské vody, svítivé růžové, do ruda snědé nudity. Tryskají tu kolmo rovné a štíhlé kmeny, prosáklé sluncem. Vejčitě vzhůru se pnoucí stavba stromů je nahrazena klenoucí se deštníkovou nebo vějířovou vazbou pinií a palem. Je to jako rajská zahrada, v níž se rajsky žije osobám, které tu Preisler vyvolav ke sladkému far niente. V tomto ráji se mu musela zjevit i dvojice milenců, s obnaženým tělem nejen ženským, ale i mužským, sám Adam a jeho Eva, pěkná, zdravě a plně vyvinutá mladá těla.

Vraťme se ale do doby těsně po Preislerových studiích. Putuje do Paříže, a tam se seznamuje s obrazy Paula Gauguina. Oblouk jeho rekognoskace evropského výtvarného terénu je aspoň nyní uzavřen. První známou Preislerovou prací, vzniklou mimo území školy, byl Karton. Tak jednoduše a v podstatně absolutně je nazvána kresba uhlem, jíž vstoupil odhodlaně do atmosféry umělecké moderny. Tato kresba ležela dlouho v jeho ateliéru, než ji uveřejnil. To bylo v době, kdy mu všechny jeho projevy začaly splývat v jeden cyklus bezejmenných obrazů. „Copak člověk dělá něco jiného nežli cyklus?“ vyjádřil se v rozhovoru s historikem a kritikem umění Karlem Boromejským Mádlem. „Jediný cyklus, to jsou přece všechny jeho práce.“

Co na tom obraze, vlastně bezejmenném, vůbec je? V zákoutí parku přivíjí k sobě žena, oděna v polomoderní šat, větev kvetoucího keře, a vůně, ke které čichá, přechází v polibek nadzemské bytosti se složenými serafínskými křídly, která se snesla nad dívčinu hlavu. Všechno tu splývá v šero a mlhavost snu; tvary jsou obestřeny a změkčeny závojem básnické vidiny. Vespod mnohonásobně roztíraný uhel, navrch měkké doteky uhlu, gumou vybíraná světýlka a akcenty křídy se pojí v pavučinově jemné předivo, které působí přes svou černobílou techniku přímo koloristicky. Výtvarný kritik, ale také spisovatel a scenárista několika kvalitních filmových scénářů – například Turbína – Karel Matěj Čapek-Chod k té kresbě napsal: „Stačí jen ji reprodukovati a nepřidávati slov, ale dle mého je nutno upozorniti na to, že kresbou touto představuje se nový, silný talent český z řady těch, kteří čekají na první úspěch, aby chopili se práce na poli výtvarného umění českého s prudkým rozmachem sil. Raší to v dorostu tom jako v háji na obrazte Preislerově - vidíme nadšení, svlažené mládí dosud nezklamané, talenty výborně disciplinované, prosté falešné geniálnosti. Vím zajisté to, že se neklameme - viděli jsme vyrůstati tyto naděje po několik let, co reorganizací malířské Akademie a založením Uměleckoprůmyslové školy nastal takový obrat u vzdělání mladých talentů našich.“

Kritik klade velký důraz na technickou vyspělost mladého umělce. „Větší dokonalosti při veškeré vděčnosti materiálu (uhlu a těrky) ani téměř dosíci nelze. Autor k uměleckému vyjádření hravě klade a překonává problémy, které by i vyspělému a vyškolenému umělci byly na nemalou obtíž. Věru, Preisler se může zříci barev.“ Karton čtyřiadvacetiletého umělce zapůsobil na šestatřicetiletého kritika, a ještě větší vliv měl na studenty, kteří si prohlíželi čerstvé číslo Světozoru, který otiskl Preislerův Karton na dvoustránce.

Velikonoce, Vítr a Vánek. Takto, tímto už programním názvem pojmenoval Preisler svůj další karton, ještě úspěšnější než byl ten první. Byl to vlastně triptych kreseb, kterým Preisler vyhrál v soutěži Světozoru. V dobrém si přisadil i kritik Karel Matěj Čapek-Chod. „Pozdravujeme mládež v Preislerovi a práci její v jeho krásném kartonu, veliká noc je tu a s ní počíná léto dlouhé a perné námahy života.“ My jeho obraz ukázat jaksi přímo nemůžeme; musíme si vypomoci slovy trochu klopýtajícími: „Pod holými ještě stromy, ale ve vzduchu, v něm již čpí syrový dech obnovy, sedí pasáček vepřů a rozšířenýma očima zírá jako u vytržení před sebe, zatím co se mu až k líci lísá věrný pes, sám také vzrušený v nejasné tísni. To nesou se jarním vzduchem uvolněné zvuky velikonočních zvonů, jež sami andělové z nebe rozhoupali na věži chrámu, v němž na stěně tajemně v šeru září, osvětlené věcným světlem fresko Ukřižovaného.“ Takto popsal nový obraz, vlastně kresbu opět uhlem František Žákavec, autor další knihy o Janu Preislerovi.

Tradiční alegoričnost se u malíře proměnila v symbolickou významovost. Vychází ze subjektivních zdrojů, postava melancholického vesnického chlapce prochází jako osobně symbolická postava celým Preislerovým dílem – má přitom psychicky autobiografické rysy. Také další jeho díla slavila úspěch. Byly to práce monumentálně dekorativního charakteru (sem patří nástropní malba v kostele v Přešticích, nástěnné malby pro interiér Obchodní a živnostenské komory na světové výstavě v Paříži). Také v té době hodně ilustroval - především pro svoje dva milované autory, Zeyera a Březinu. Ty ilustrace byly příznačné svou symbolickou atmosférou a grafickým řešením; znamenaly obdobnou snahu v knižní a časopisecké ilustraci. Z malířských prací znamená vyvrcholení tohoto období triptych Jaro, malovaný pro interiér prvního Kotěrova domu v Praze. Výsledná kompozice se slévala z řady kreslených studií o olejových skic. Preislerova barva se očistila, odstranila valéry a překlenula i impresionistickou fázi vyjádřené světla barvou. Lze se nadít, že malíř už tehdy dospěl k svébytnosti barvy (které se dřív tak vyhýbal). Toto dílo má velkou intenzitu obsahovou, je v něm ono posvátné jaro, ver sacrum, celé generace.

„Obrazová skladebnost dalších Preislerových děl se dramatizovala v tématech různých smutků, nevěr, melancholií, což vidíme na Milencích u Černého jezera, ve Smutku a v dalším obraze s názvem Milenci. Motiv jinocha a bílého koně vyústil do výsledného obrazu Černé jezero ve dvou variantách - v podélném formátu a výškovém. Skladebný řád je založen na kontrastu černých a bílých ploch, spojených škálou různých druhů šedi, což vytváří obraz na pomezí skutečnosti a představy. Preislerova malba se stává stále výrazněji smyslovější, sílí podíl krajinné scenérie, už to není jenom figura, uvolňuje se rukopis, barva dostává jasné tóny. Vznikají série obrazů na téma tří dívek v lese, milenců a dvou dívek, ze kterých vyrostla syntetické kompozice Jaro.“ Takto pojednává další Preislerovo umělecké směřování historik umění dr. Emanuel Poche. A Martina Glennové, autorka internetových stránek o výtvarném umění Artmuseum, k tomu dodává: „Jeho typickým tématem bylo téma Černého jezera, ve kterém se zjasnila a uvolnila jeho paleta. Zde se Preisler zabýval pocity moderního člověka… pocitem vykořenění… touhy splynutí s přírodou… nostalgií i očekáváními… zobrazil poetické metafory lidského života tehdejší doby.“

Pak Jan Preisler namaloval ještě Pohádku. Je to opět triptych (Preisler jako by v něm přímo vyžíval). Za model Pohádky si Preisler zvolil děvče téměř proletářské, výrazu téměř tupého, anatomie bez oné plnosti tvarů, v níž by je chtěl Ženíšek nebo i Hynais. Ale relismus jeho obrazu je hluboce lidský. A je i umělecky poctivý. Preisler, když studoval například ruku, svoje kresby neopravoval, nýbrž začal vedle hned ruku znovu, po ní třetí a tak dále. Motiv Pohádky, řešený řadou pastelových a olejových prací, je ustálen asi v oleji, který je z periody až další, visel v pražské Moderní galerii a nyní je v Americe.

„Preisler se zdál být fascinován barvou samou o sobě,“ píše František Žákavec. „Barvou ne již tak zcela opuštěnou ve vzduchu a světle po způsobu plenérovém, nýbrž značně samostatnou a takřka symbolickou. Barvy začínají být nositelkami vnitřních stavů duševních, různých citům vášní a nálad.“

V roce 1903 se Preisler stal externím profesorem kresby aktu na Uměleckoprůmyslové škole. Od roku 1913 byl profesorem na Akademii, kde vedl všeobecná studia, v roce 1917 se stal profesorem speciální školy tamtéž. Na svých přednáškách zdůrazňoval hlavně dějiny českého národa a potřebu kontinuity umění a historie, kterou považoval za hlavní prvek umělecké tvorby. Byl rovněž zastáncem pravdivosti v umění a zobrazování témat bez sentimentu a nadsázky. V letech 1910 až 1912 Preisler pracoval na výzdobě Palackého sálu Obecního domu v Praze. Jeho práce tvořila monumentální kompozici postav v symbolistickém duchu. Umělec podle svých vlastních slov neustále vytvářel „cyklus“ (už jsme si o tom říkali). Obměňoval neustále několik základních motivů. Závěrečnou kapitolu Preislerova předčasně ukončeného díla tvoří studie a náčrty k Pokušení, které však už nedospěly k realizaci v zamýšleném monumentálním obraze. Nejenom vlastní tvorba, ale i pedagogické působení na Akademii, třebas nedlouhé, a spoluúčast na aktivitách Spolku výtvarných umělců Mánes, to vše předurčilo další vývoj českého umění.

V roce 1914 si dvaačtyřicetiletý Preisler vzal za ženu Boženou Pallasovou, která pocházela z pražské řemeslnické rodiny. Měli dvě děti, které dostaly jména podle svých rodičů - Jan a Božena.

Preisler byl jedním ze zakladatelů moderního českého umění. Byl ovlivněn hlavně impresionismem a sesesním symbolismem, vytvořil však zcela osobitý styl s výjimečnými symbolistickými prvky. Ve svém díle byl Preisler významně ovlivněn tvorbou soudobých básníků, především pak Antonína Sovy, Otokara Březiny, Karla Hlaváčka a Julia Zeyera, kteří stavěli svoji poezii i prózu na tajemném světě fantazie a jemných představ romantismu. Preisler dokázal zobrazit nejen melancholické touhy, ale také nenaplněné erotické žádosti a podtóny, byl malířem osudových a zásadních událostí. Zemřel na zápal plic 27. dubna 1918 v Praze. Na svou žádost nebyl pohřben na vyšehradském Slavíně, ale v rodinné hrobce na hřbitově v Králově Dvoře - Počáplích u Berouna.