1073. schůzka: Optimistická zpráva o nemocech, chorobách a neduzích

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Theodor Billroth v přednáškovém sále (1890)

Tolik nadšení a jásotu! Dne 7. září revolučního roku 1848 vstoupil zákon o zrušení roboty a ostatních feudálních břemen. Ale každý krajíc má dvě strany, ta nenamazaná znamenala, že kromě toužebně očekávaných úlev přinesl nový zákon venkovanům i komplikace.

Panovník a vídeňská vláda totiž nedomysleli následky své náhlé svobodomyslnosti: pobouření feudálové trucovali, a dosavadní politická, soudní a finanční správa, kterou na panstvích zajišťovali, se v nejnižší instanci prakticky rozpadla. A mnohde zašli ještě dál: odmítali platit lékaře, k jejichž povinnostem dosud patřila bezplatná zdravotní péče o chudé poddané na panstvích. Lékaři tak přišli o jediný příjem, a hrozilo jim, že dále na venkově nepřežijí. Vlastními silami problém vyřešit nemohli, a proto žádali o pomoc úřady.

Jakpak reagovaly ouřady? Pražský protomedik (dnes bychom asi řekli zemský ministr zdravotnictví), jmenoval se Ignác Nádherný, tak ten zaslal už koncem září 1848 žádost vídeňskému ministerstvu vnitra, aby s novou organizací okresních soudů byli ustanoveni i okresní lékaři, což by vyřešilo nejpalčivější problémy. Na odpověď čekal marně. Nedočkal se do konce svého setrvání v úřadu. Ona Vídeň měla jiné starosti než zdravotní problémy Čechů (potažmo Moravanů a Slezanů).

Ignác Nádherný byl jmenován protomedikem ve svých třiceti letech. Ze dne na den se tak stal v Praze nanejvýš důležitým mužem, protože zdravotní řád mu dával obrovské pravomoci. Zemský protomedik byl nejvyšším řídícím a kontrolním orgánem veřejného zdravotnictví v zemi a zároveň i direktorem universitních lékařských studií a lyceí. Odpovídal rovněž za protiepidemická opatření a dohlížel na všechen zdravotnický personál, čili musel vykonávat dozor nad všemi nemocnicemi, ústavy choromyslných, lékárnami, chudobinci, sirotčinci, ba dokonce i věznicemi.

Zároveň měl pravomoc cenzurovat všechny knihy, týkající se medicíny a zdravotnictví. Aby se mohl svému úřadu dostatečně věnovat, měl zakázáno provádět lékařskou praxi, přemrštěné požadavky však nemohl plnit, ani kdyby pracoval 24 hodiny denně. Nicméně Ignác Nádherný, profesor státního lékařství na pražské medicíně, měl daleko k tomu, aby svůj úřad vykonával pouze formálně. Vynikal nejen pílí a energií, ale také organizačními schopnostmi, a skutečně dosáhl toho, že se zdravotní péče zlepšila. Jeho zásluhy došly ocenění, obdržel titul zemského lékařského rady, a za pár let nato byl povolán rovnou do Vídně, aby zastával funkci ministerského rady a referenta pro medicínsko–chirurgická studia.

Chirurg Jevgenij Vasiljevič Pavlov na operačním sále (1888)

V Praze pokračoval v jeho činnosti Hermann Ambrosi, který vypracoval plán na vytvoření sítě sedmi set šedesáti sedmi obecních lékařů, ale ten plán opět ztroskotal, tentokrát ovšem nikoli na vídeňské byrokracii a lhostejnosti, nýbrž na šlechtických majitelích rozsáhlých panství. Jmenovitě na Černínech, Salmech, a na Schwarzenbercích, kteří striktně odmítli nést finanční zátěž plynoucí pro ně z Ambrosiho projektu. (Pracovní nasazení robotězů pro ně zátěží samozřejmě nebylo…) Celoříšský zdravotní zákon proto spatřil světlo světa až v roce 1870, přičemž důvodová zpráva nešetřila ostrou kritikou stávajícího stavu: „V Rakousku neexistuje jiný úsek veřejné správy, který by byl z organizačního hlediska v tak špatném stavu, jako zdravotní správa.“

Věci se nehnuly kupředu, ani v tom sedmdesátém roce. Další zpoždění. Až do roku 1888. Úřední klauzule nového zákona požadovala, aby obce s počtem obyvatel, přesahujícím šest tisíc, ustanovily (a také ovšem platily) nejméně jednoho obecního lékaře. Menší osídlení se měla sdružit a držet si lékaře obvodního. Zákon ukládal těmto lékařům značně rozsáhlé povinnosti, s nimiž hrubě neladila mizerná gáže ve výši čtyř set zlatých ročně, která nestačila ani k zajištění holé existence. Každý lékař si proto musel zároveň zavést i soukromou praxi, což nevyhnutelně vedlo ke konfliktu zájmů.

Pitva mladé ženy (1864)

V té době už platil horní zákon, který upravoval bratrské hornické pokladny jako nemocenské a zaopatřovací pro případ invalidity a stáří. Poskytoval i pomoc vdovám a sirotkům, nepřinesl však podstatný pozitivní dopad. Až teprve roku 1887 vyšel zákon o povinném pojištění všech dělníků a úředníků v továrnách a dalších výrobních podnicích, a pro Předlitavsko (což byla západní polovina Rakouska–Uherska) bylo zřízeno sedm úrazových pojišťoven. Na tento zákon navázal vzápětí další, o nemocenském pojištění, který zajišťoval pacientům alespoň minimální lékařskou péči. Lékaři, často zápasící s byrokracií a nezájmem úřadů (o kterémžto potýkání by mohli svoje říct i dnešní doktoři), pociťovali stále víc potřebu zastřešující profesní organizace. Proto tedy vznikla Ústřední jednota českých lékařů v Království českém, jejíž první valná hromada se konala v roce 1888. Došlo také ke zrovnoprávnění chirurgů (kterým se dosud říkalo ranlékaři), bylo zrušeno ranlékařské studium a pro všechny lékaře zaveden jednotný titul MUDr.

V průběhu druhé poloviny století se tak počet lékařů v českých zemích zvýšil na dvojnásobek. Roku 1849 u nás působila 720 lékařů, 990 ranlékařů (tedy později chirurgů), a 3660 porodních bab. Za půlstoletí nato už nás pracovalo dva a půl tisíce lékařů, skoro tisíc ranlékařů a přes 5700 porodních bab. Medicína dostala výraznou hierarchii: na nejvyšší příčce stáli universitní profesoři, kteří pobírali zhruba 2000 zlatých ročně s pravidelným zvyšováním po dvou stech zlatých každých pět let až do pětadvaceti let služby, navíc většinou mívali vyhledávanou soukromou praxi, a někteří (pokud vedli oddělení ve všeobecné nemocnici) pobírali i primářský plat okolo šesti set zlatých.

Praxe ve škole (1902)

Platy nemocničních lékařů rozdělovala vyhláška do čtyř tříd: příjem primáře se pohyboval od šesti do osmi set zlatých, sekundáře mezi čtyřmi až šesti stovkami. Jak tomu bylo v soukromých praxích pánů doktorů, v tomk nemáme jasno. Poněvadž se nepodařilo uzákonit pevné taxy za lékařské výkony, výše příjmů ze soukromé praxe dnes už zůstává většinou nezjistitelná. Jen ze vzpomínek prvořadého internisty profesora Bohumila Eiselta víme, že za celodenní návštěvu nemocného mimo Prahu byl pobírán honorář okolo stovky, ve městě pak deset až dvacet zlatých. Nejdůležitějším zdrojem informací jsou pečlivě vedené deníky známého pražského lékaře Josefa Václava Podlipského, který si za rok vydělal téměř 2300 zlatých; proslul však tím, že pracoval sedm dnů v týdnu a pacienty nezvykle přijímal i ve svém pokoji, což se stalo jakýmsi předobrazem soukromé ordinace.

Ve druhé polovině 19. století musíme chtě nechtě konstatovat, že se ve zdravotní péči o obyvatele leccos zlepšilo. Výnosem ministerstva vnitra už z roku 1855 (tedy v době tuhého takzvaného bachovského absolutismu) bylo uděleno některým všeobecným nemocnicím právo přijímat pacienty bez rozdílu stavu, náboženského vyznání a diagnózy, přičemž nedobytné vynaložené výlohy měl hradit příslušný zemský fond. Zlepšení péče přinesl zejména výrazný nárůst zdravotnických zařízení. Pozor, teď se pohrnou čísla, jenže numera jsou to nadobyčej zajímavá: Zatímco v roce 1848 existovalo v Čechách pouze 38 nemocnic (na Moravě a ve Slezsku 13), čtyři roky před koncem století jich bylo několikanásobně více. V Čechách 154 (z toho 73 veřejné), na Moravě fungovaly 73 nemocnice (13 z nich bylo veřejných), ve Slezsku se nacházely 22 nemocnice (veřejné čtyři).

Josef Podlipský

Nová porodnice v Praze Na Větrově (zmá spíše spíše pod jménem U Apolináře), kterou vyprojektoval architekt Josef Hlávka a byla vybudována v 60. a 70. letech 19. století, představovala dokonce vůbec největší tehdejší pražskou stavbu. Na úpatí kopce Petřína vyrostla nemocnice milosrdných sester jako pobočka všeobecné nemocnice, a v ulici Ke Karlovu vyrostla nemocnice pražského obchodnictva. Na začátku 20. století byl zahájen provoz v šesti pavilonech dětské nemocnice Na Karlově, a v její blízkosti vznikly čtyři pavilony nového nalezince. Deset let po přelomu století se rozhodlo o výstavbě další velké pražské nemocnice Na Bulovce. Vývoj navíc zřetelně vedl ke specializaci jednotlivých zařízení. Nejprve se vyčlenila infekční oddělení, později začaly vznikat ústavy pro plicní choroby, neboť jméno nové metly lidstva znělo tuberkulóza. Jako první byl roku 1898 založen Zemský ústav pro skrofulózní děti v Luži u Košumberku. (Skrofulóza je onemocnění krčních uzlin tuberkulózního původu.) S historií léčebny v Luži je neoddělitelně spjato jméno MUDr. Františka Hamzy, jehož osobnosti se samozřejmě na svých Toulkách českou historií nevyhneme.

Kromě toho se značně prohloubila i psychiatrická péče. Co se týče Prahy, pobýval tento ústav na různých místech, mimo jiné i na místě staré porodnice U Apolináře. V roce 1861 začal být budována zemská psychiatrické léčebna v Černovicích u Brna, brzy nato nový ústav v Kosmonosích u Mladé Boleslavě, a o něco později – už na začátku 20. století – vyrostl rozsáhlý komplex v pražských Bohnicích, další pak kupříkladu ve Šternberku a Kroměříži. A ještě tu máme jeden potěšitelný detail: Díky větší konkurenci se zlepšila i soukromá péče, lékaři ve větších městech se začali specializovat a sledovali novinky ve svém oboru.

Logo

Navzdory zlepšující se zdravotní péči zůstávala dětská úmrtnost ještě hluboko v 19. století alarmující. Řada lékařů si to uvědomovala, nikdo však neznal přesné údaje. Prvním, kdo se pokusil zjistit konkrétní stav, byl přední pražský porodník Jan Melič, profesor praktického porodnictví na pražské lékařské fakultě. Za místo průzkumu si zvolil svatomikulášskou farnost na Malé Straně v období let zhruba od konce 17. do konce 18. století. Vyšly mu ještě drastičtější výsledky, než očekával: v průběhu sledované doby umíralo do jednoho roku věku v průměru 27 procent dětí, a do sedmi let jich zemřela celá polovina. Melič poznal z vlastní praxe, že významnou příčinou mnohdy zbytečných úmrtí je nezměrná bída a špatné sociální podmínky. Proto přišel s revolučním návrhem, aby se zavedlo povinné nemocenské pojištění, a aby na pojištění těch nejchudších, tovaryšů, čeledínů a služebnictva, přispívali domácí, mistři a hospodáři. Podobné návrhy jistě neměly v jeho době naději na uskutečnění, přesto se nevzdal a už roku 1790 ze svých vlastních prostředků v Praze založil a třináct let provozoval porodnici a ambulantní ústav, pečující o nemajetné ženy.

V době pana profesora Meliče se ještě nemusela v úmrtních listech uvádět příčina, proč a nač člověk zemřel. To platilo až od roku 1851, nicméně kromě neštovic a cholery mělo takový záznam jen značně mlhavou výpovědní hodnotu. Až o dvacet let později byly nemoci roztříděny do šestnácti skupin, rozeznávajících kromě sedmi akutních infekčních onemocnění také plicní tuberkulózu a rakovinu. U dětí a seniorů však mnohé z předchozí mlhavosti setrvávalo i poté. U dětí se nejčastěji uváděla jako příčina smrti „vrozená slabost,“ nebo i „Frais“ (čili psotník), zatímco u starších osob se prostě napsalo „sešlost věkem,“ pod čímž se mohlo skrývat cokoli, zejména u osob, které zemřely doma a u nichž nebyla nařízena pitva.

Jakým se mohla česká populace chlubit zdravotním stavem? O žádnou chloubu rozhodně nešlo. O tom vypovídají údaje z odvodních komisí. Podle záznamů z let 1896 a 1897 nebylo celých 37 procent branců schopno vzhledem k neúměrně špatné fyzické kondici sloužit ve vojsku. Kvalita života se však přesto zlepšovala, což lze asi nejlíp vyjádřit prodlužováním průměrného dožití. Zatímco ve druhé polovině 18. století se průměrný věk pohyboval kolem 25 až 28 let (tato čísla platí pro ženy), roku 1870 se prodloužil o celých deset let na téměř 35 let u mužů a takřka 38 let u žen. Což jsou ale pořád velmi nízká čísla, ale v nich se plně odráží obrovská dětská úmrtnost. Víc než jedna čtvrtina dětí se nedožila ani jednoho roku. Muž, který se roku 1870 dožil dvacítky, měl naději na život dlouhý 61 rok, žena ještě o dva roky delší, zatímco v druhé polovině 18. století to byly jen 54 léta a 57 roků.

Jan Evangelista Purkyně

Roku 1821 založila skupina, vedená Josefem Jungmannem, český vědecký časopis Krok, který se věnoval zejména botanice a zoologii, neboť v něm publikovali nanejvýš plodní bratři Jan Svatopluk a Karel Bořivoj Presl, ale dalším z kmenových přispěvatelů se stal Jan Evangelista Purkyně. Tehdy už představoval skutečnou osobnost a není divu, že se po vědcově návratu domů z Vratislavě proměnil jeho dům v pražské Spálené ulici ve významné středisko českého kulturního a společenského života. Avšak nejen ve Spálené to začalo česky vřít, druhá polovina 19. století znamenala období národního hnutí, v kultuře a v umění, ale stejně tak i ve vědě. U ničeho podstatného nemohl scházet Purkyně: roku 1852 patřil k zakladatelům časopisu Živa, o deset let později se spolu s Bohumilem Eiseltem stal otcem Časopisu lékařů českých, a když roku 1863 vznikl Spolek lékařů českých, všichni považovali za naprosto přirozené, že byl náš největší obrozenecký učenec zvolen jeho prvním předsedou.

A bylo zřejmé, že vývoj dříve nebo později povede také ke střetu o jazykový a národnostní charakter lékařské fakulty. (A nejen jí.) Až dosud neměli „čechofilové“ velké ambice – požadovali pouze tolik, aby se kromě německých přednášek smělo vyučovat rovněž v češtině. S nulovým úspěchem. Německé vedení se stavělo striktně a nekompromisně odmítavě. Na vědce formátu Jana Evangelisty Purkyně si však netroufalo: Když nastoupil na fakultu jako profesor fyziologie, zavedl vedle německých přednášek paralelní mimořádné přednášky v češtině, a stal se vůdcem hnutí, usilujícího o zavedení češtiny na universitě, později za vytvoření celé české university. U něho bylo roku 1867 složeno historicky první rigorosum v českém jazyce. Případ Josefa Hamerníka, který se už předtím statečně pokoušel přednášet v češtině a byl za to rakouskými úřady zbaven profesury, se neopakoval. Ostatně po Hamerníkovi začal česky přednášet František Popel soudní lékařství a Bohumil Eiselt vnitřní lékařství. Spontánní vývoj nakonec předběhl všechny kalkulace, když v 70. letech nabralo české obrozenecké hnutí na košatosti. I německé straně už bylo zřejmé, že dosavadní jednostranná praxe neobstojí, a roku 1882 se pražská Karlo–Ferdinandova universita rozdělila na dvě části, německou a českou, a o rok později vznikla i česká lékařská fakulta.

Jan Bohumil Eiselt

To už česká medicína našla v sobě dostatek sil, aby dokázala zajistit obsazení jednotlivých kateder muži na svých místech. Jednou z nejvýraznějších postav byl první český profesor interního lékařství Bohumil Eiselt. Jako sedmnáctiletý nadšeně bojoval na pražských barikádách ve studentské legii, na fakultě pak na něj nejvíc zapůsobili Jan Evangelista Purkyně a Josef Hamerník. Eiselt usiloval o vydání velkého českého lékařského kompendia, a to se mu skutečně podařilo v roce 1878, kdy pod jeho redakcí vyšel první sešit Odborné patologie a anatomie. V roce 1871 pak Eiselt založil první českou lékařskou interní kliniku jako součást pražské všeobecné fakultní nemocnice. Leč dosti již brázdění krajinou nemocí, chorob a neduhů, byť i ty k životu neodmyslitelně patří, s tím nic nenaděláme. V Toulkách se však na toto teritorium ještě určitě vrátíme, nelze jinak.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.