Útěcha z ornitologie. Rozhlasový portrét zoologa Karla Hudce jako procházka po hřbitově

12. listopad 2016

Projděte se po Ústředním hřbitově v Brně. Ornitolog Karel Hudec komentuje zpívající ptáky i hroby, které při procházce míjí. Naslouchat zpěvu ptáků, kteří jsou prý podobni andělům, a proto nejbližší Bohu, může člověka povznést i v dušičkovém čase, a dopřát mu tak „útěchu z ornitologie“.

Když nechcete trávit život zbytečnostmi, měli byste si prý pořídit byt s výhledem na hřbitov. Toto memento mori vám bude denně připomínat, aby se věnovali smysluplné práci, dokud je čas. Ornitolog Karel Hudec to udělal v roce 1965. A na brněnském Ústředním hřbitově později provedl i svůj výzkum. Od roku 1990, kdy odešel do důchodu, po deset let, vždy od února do května, chodil na hřbitov zaznamenávat přílety ptáků.

Karel Hudec (nar. 1927) je brněnský zoolog a ekolog se specializací na ekologickou ornitologii. Je docentem Masarykovy univerzity a vedle 300 odborných publikací je i hlavním autorem několikadílného publikačního projektu Ptáci. Autor básnické sbírky Útěcha z ornitologie Jan Frolík, jehož verše v dokumentu přednese Michal Bumbálek, označil Karla Hudce za „nestora české ornitologie“.


Pavel Klvač, sociolog a environmentalista Karel Hudec pro mě dlouhá léta byl jakousi polomytickou postavou, kterou jsem znal jako klasika ochrany přírody na Moravě z literatury. Ale blíže jsem měl možnost se s ním setkat až na redakční radě časopisu ochránců přírody Veronica, který v Brně vychází více než třicet let a u jehož zrodu Karel stál.

Procházky po „parku mrtvých“

„Známí mi mají za zlé, že chodím na hřbitov velice často,“ svěřuje se Karel Hudec. Vzhledem k tomu, že bydlí 500 m od jeho brány, je to pro něj nejbližší kus přírody. Navíc je to ideální prostředí nejen pro ptáky, ale i pro jiná zvířata: zajíce, veverky, kuny, kočky nebo volně žijící psy. Biologa Hudce zajímá kontrast všeho živého a života už přešlého, přírody a pomíjejícího lidství.

Tento kontrast zobrazují i verše Jana Frolíka: „první let / mladé pěnkavky - / z náhrobku na náhrobek“. Karel Hudec dodává: „Jak chodím po hřbitově trvale, znám i hroby význačných brněnských osobností. Někdy i některý upravím a zamýšlím se nad zajímavými osudy.“ Nejdůležitějším důvodem těchto procházek byl ale výzkum, jehož výsledky budou publikovány v připravované knize.

Cesta k ornitologii

Karel Hudec je držitelem Ceny ministra životního prostředí za významný přínos české ornitologii a Ceny Josefa Vavrouška. První podněty poskytl budoucímu zoologovi jeho otec. Pocházel ze Starého Brna a později byl učitelem ve Zbýšově. Měl základní přírodovědeckou literaturu, atlasy brouků, motýlů, Brehmův Život zvířat. Malý Karel si v nich četl a začalo ho to bavit. Otec jej vedl k tomu, aby – když něco vidí – zkusil zjistit, co je to zač.

Karel Hudec před pomníkem brněnských augustiniánů

Už na gymnáziu si byl jist, že půjde studovat na přírodovědeckou fakultu. Hned na první přednášce v roce 1936 ho profesor Vladimír Úlehla zaujal prohlášením: „Mladý člověk přijde do laboratoře a dívá se, co tam je. Nejde mu o peníze. Jen chce ukojit svou zvědavost po poznání.“ Právě to považuje docent Hudec za hnací motor vědeckého uvažování.

Odborná dráha ho nejdřív vedla k rybám, ale příliš ho to nebavilo. Začal se zabývat myšilovnými dravci a poté dojíždět na jižní Moravu „na záplavy“. Na to vzpomíná velice rád: „Jezdíval jsem tam každý rok i s rodinou, a to na člunech mezi stromy v zaplavených lesích. Hnízdily tam husy. Kontrolovali jsme hnízda a snůšky hus. V zimě jsme jezdili na bruslích. To byl můj život 30 let, než se vytvořily Novomlýnské nádrže.“

Výzkum na hřbitově

Přílety ptáků na brněnském Ústředním hřbitově začal zaznamenávat, až když odešel do důchodu. Deset let sem vždy na jaře docházel dvakrát nebo třikrát týdně a utvořil si pravidelnou (asi dvouhodinovou) trasu. Výzkum přilétajících a hnízdících ptáků mu umožnil srovnávat stavy v jednotlivých letech a zobecnit je. Všiml si, jak Brno postupně osidlovali divocí holubi. Jejich počty se zvedly z jednoho, dvou až na 40 párů.

V Brně (na rozdíl od Prahy) nenajdete straku. Nebývaly tam ani vrány, ale v posledních letech tu najdete asi 10 párů. Některé druhy mizí, jiné se sem stěhují. Třeba poštolky nebo kvíčaly. Naopak hrdličky svou početnost snížily. Téměř zmizeli rorýsi, což souvisí se zateplováním staveb po roce 1989. Mizí dutiny ve starých zdech a rorýsi nemají kde hnízdit. „Někdy i drobné změny vedou k zásadním vlivům,“ upozorňuje Hudec.

Významné hroby

K nejvýznamnějším hrobům na brněnském Ústředním hřbitově patří hrobka augustiniánů ze starobrněnského kláštera, k nimž ve 2. polovině 19. století patřili například J. G. Mendel, Pavel Křížkovský. Přišel sem i mladý Leoš Janáček. Za největší brněnskou osobnost považuje Gregora Mendela, kterého angličtí vědci srovnávají s Charlesem Darwinem. K jeho hrobce Hudec rád chodí. Je v nejstarší části hřbitova mezi původními německými hroby.

Náhrobek Leoše Janáčka foto Alena Blažejovská

Na tzv. brněnském Slavíně leží Leoš Janáček, z básníků například Jan Skácel. „To je zajímavá historie. Původně ta hlava byla bronzová, ale pak se ztratila. Tehdy jsem sem zrovna chodil každé tři dny, tak jsem to mohl sledovat,“ vypráví Hudec. „Pak se objevila a pak se ztratila zase a objevila se zde nová, kamenná. Musím říct, že jsem uvažoval – protože jsem Skácela znal – že bych ji sám ukradl a schoval, než ji ukradne někdo jiný a dá do sběru,“ směje se.


Autorka dokumentu: Alena Blažejovská
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Režie: Radim Nejedlý
Mistr zvuku: Lukáš Dolejší

Kromě hrobů významných osobností míjí Karel Hudec při svých procházkách i hroby lidí, s nimiž se přátelil. „Jak tak chodím, tak už mám pomalu víc kamarádů tady než venku,“ povzdechne si.

Spustit audio